Co změnit v českých školách, aby se Romům dařilo získat lepší vzdělání?

Romský měsíčník Romano hangos zjišťoval odpovědi na otázku Co změnit v
českých školách, aby se Romům dařilo získat lepší vzdělání?

Ivan Veselý
Zakladatel a předseda sdružení Dženo a místopředseda Rady vlády pro
záležitosti romské komunity.

To je velmi zjednodušená otázka, na kterou neexistuje jednoznačná odpověď.
Pokud jde o vládní úroveň, systémová opatření se již připravují. Ve školách je
potřeba víc pedagogických asistentů, pomohlo by, kdyby se snížil počet žáků v
jednotlivých třídách. Žáci by měli být motivovaní, musí vidět pozitivní vzory,
škola má povzbuzovat navazování interetnických kontaktů a děti motivovat.
Především ale samotná romská rodina by se měla více zajímat o školní docházku
svých dětí a být nápomocná při řešení jejich každodenních problémů.

Miroslav Kotlár
Dříve působil mj. jako romský koordinátor na magistrátu v Liberci, nyní
ředitel Libereckého romského sdružení. Veřejnosti se představil jako Martin Duna
ve filmu Indián a sestřička.

Když pominu, že ve školách je stále opomíjena odlišnost daná prostředím, ze
kterého romské dítě do školy přichází, pak by změna měla přijít v samotném
vnímání dítěte jako takového. Šesti- či sedmileté dítě určitě neřeší, zda je či
není Rom. Okamžitě po nástupu do školy ho spolužáci, často v čele s učitelem,
zařadí do jakési škatulky, která mu také předurčí jeho další osud. Takové dítě
je pak postaveno před problém, který je naléhavější než vlastní škola. Najednou
se musí vyrovnat s tím, že je okolí nepřijímá, že je spolužáci odstrkují, že se
ocitlo v nepřátelském prostředí. Na zvládnutí této situace má k dispozici
"pouze" svůj šestiletý rozum a nepřijde-li pomoc "zvenčí", je ztraceno.
Šestileté dítě tak musí poprvé řešit nálady vůči Romům, které si spolužáci s
sebou přinášejí z domovů.

Sám mám takovou osobní zkušenost. V šesti letech jsem přiběhl ze školy domů a
s pláčem jsem si otci začal stěžovat, že mně ve škole nadávají do Cikánů. Otec
mi na to tehdy odpověděl: "Vždyť ale ty jsi Cikán!" V tu chvíli se mi zhroutil
celý svět, protože každé dítě chce patřit mezi ty oblíbené, úspěšné. Romské dítě
tak musí jen bezmocně přihlížet tomu, jak je okolí zařadí do skupinky těch, na
které se jenom nadává. Já měl to štěstí, že mi otec citlivě vysvětlil, že být
Romem neznamená být něčím méněcenným a že pokud s tím má někdo problém, pak je
to jen a jen jeho problém. Ale ne každý má to štěstí, aby mu to takto někdo
vysvětlil.

Ve školách by měli učit zejména učitelé srdcem, nikoli diplomem a měli by
pomáhat romským žákům při překonávání podobných negativních zkušeností. Takový
učitel jistě bude sám hledat způsoby, jak pomoci malým Romům ve vzdělávání. Tuto
pomoc také najde v podobě mnoha nabídek vzdělávacích aktivit pro pedagogy či ve
spolupráci s dalšími organizacemi, které se touto problematikou zabývají.

Eduard Sucharda
Řidič sanitky u firmy AM Trans Praha, náruživý čtenář časopisů Romano
Vod’i a Romano Džaniben a posluchač CD Romane gil’a".

Když jsem loni 7. listopadu odvážel pacienty po dialýze, měl jsem docela
hlasitě puštěné romské písničky, protože jsem měl u sebe vepředu pana Gabča –
Roma. Jeden gádžo na Kladně po nás proto hodil popelnici a rozbil mi levou zadní
lampu. Takže česká škola by měla kromě jiného naučit některé Neromy slušnému
chování. Jinak v českých školách by se mělo změnit to, aby Romům byla věnovaná
zvýšená péče a nebyli tam odsunovaní na druhou kolej. Rád bych se dočkal toho,
že se v nich zavede romština, aby Romové nezapomínali na svoje vlastenectví.
Pal’ikerav tumenge. Ačh devleha.

Stanislav Daniel
Učitel-metodik na Vyšší policejní škole a Střední policejní škole
ministerstva vnitra v Holešově, místopředseda Demokratické aliance Romů ve
Valašském Meziříčí.

Na školách s větším počtem romských žáků by měl povinně působit romský
asistent, a to ve třech rovinách: pomáhat romským žákům, radit rodičům a
komunikovat s nimi a úzce spolupracovat s pedagogickými pracovníky. Mnozí
pedagogové by se měli oprostit od předsudků a měli by mít stejný přístup ke
každému žákovi. Zejména na základních školách je nutné rozšířit výuku
multikultury a v preventivních programech zdůrazňovat nebezpečí rasismu. Je
nutné, aby tomu věnovali zvýšenou pozornost výchovní poradci a metodici
prevence, kteří působí na všech základních školách. Na semináři Vzdělávání
romských dětí v České republice v Poslanecké sněmovně 17. března prohlásil
ministr Ondřej Liška, že vzdělávání Romů je prioritou ministerstva školství. Byl
jsem tam jediným přednášejícím Romem. Postrádal jsem přitom vystoupení některých
romských asistentů, kteří zde měli možnost sdělit své poznatky. Nejsem si jist,
zda stanovisko ministra znají ředitelé a pedagogové všech stupňů škol.

Štefan Tišer
Vede Sdružení Romů a národnostních menšin Plzeňského kraje (vzniklo v
prosinci 2004, poskytuje sociální služby, organizuje volnočasové, vzdělávací,
sportovní a kulturní akce).

Rasová segregace Romů v celé Evropě způsobila nenapravitelné škody mnoha
generacím. Romům byl odepřen rovný přístup ke vzdělání a pracovnímu uplatnění.
Problém segregovaného školství vyžaduje komplexní právní a vzdělávací reformu.
Přestože má naše republika romské asistenty a na základních školách existují
přípravné ročníky, obecný problém segregace tady stále zůstává a neřeší se.
Podle mě je nutné vyhodnotit výchozí situaci romské mládeže, navrhnout a pak
aplikovat takové postupy, které dokáží změnit postoje ke vzdělání jak u mládeže
samotné, tak i u jejích rodičů. Změnu si slibuji od vytvoření metodik a
školicích programů aplikovatelných v zemích Evropské unie. Snažil bych se také o
dosažení etnické rovnováhy ve složení žactva škol a tříd v každé obci. Zavedl
bych povinné zápisy do většinových škol, ať už se jedná o žáky prvních tříd nebo
absolventů speciálních škol, kteří chtějí pokračovat ve studiu. Má ideální vize
spočívá v integrovaném školství, v posílení významu přípravných ročníků a
pedagogických asistentů, nejen romských.

Martina Brzobohatá
Od roku 2003 pracuje v organizaci Jekhetani Luma – Společný svět jako
ředitelka a sociální pracovnice. Patří do pracovní skupiny pro osoby ohrožené
sociálním vyloučením na středočeském Krajském úřadě, loni působila též na
ministerstvu práce a sociálních věcí jako členka pracovní skupiny pro rozvoj
sociálních služeb.

Vnímám mezery ve vzdělání mnohých pedagogů a v postoji konkrétních lidí.
Stále se ví málo o historii i současnosti Romů, o příčinách sociálního vyloučení
a možnostech prevence. S postojem některých vyučujících, hraničícím s rasismem,
jsem se já i mnozí mí známí setkali také na vysokých školách. Tedy tam, kde se
vzdělávají pedagogové, kteří jsou pak v přímém kontaktu s Romy jako jejich
učitelé. Ti osvícení to mají v praxi těžké – musí totiž čelit jednak odporu
svých kolegů a části veřejnosti, přímo rodičům svých žáků z majority i samotných
žáků, ovlivněných výchovou z rodiny. Nebylo by asi marné provést rozsáhlý
sociologický výzkum na toto téma a na základě výstupů z něj navrhnout a zavést
konkrétní změny, zacílené na větší informovanost a změnu postoje k Romům. V
ideálním případě by se jednalo o komplexní, systematický a dlouhodobý vzdělávací
projekt zaměřený na pedagogy, žáky a studenty, jejich rodiče i širokou
veřejnost. Dokonce si takový projekt umím představit.

Božena Kalinová
Ředitelka zlínské Společnosti dobré vůle ARGO, která provádí terénní
práce v romských lokalitách ve Zlínském kraji.

"Především sami rodiče by měli mít zájem na vzdělání vlastních dětí. Romské
děti v mnoha rodinách vzhledem k sociálnímu postavení svých rodičů mají velmi
odlišné podmínky než ostatní. Prospělo by, kdyby si jejich třídní učitelé
zjistili, v jakých podmínkách žijí, a vzali v úvahu, že nemohou za to, kde se
narodili. Při výuce by měli učitelé vycházet ze zjištěné situace a věnovat
takovým dětem individuální pozornost hlavně na začátku školní výuky, kdy je to
pro nejdůležitější. Pedagogové by si měli získat důvěru jak dětí, tak jejich
rodičů a navázat spolupráci. Rozhodně by malí Romové neměli být vyčleňováni ze
školních kolektivů například vzhledem k neúspěchům ve výuce, které se mohou na
začátku školní docházky objevit. Vyučující by je měli naopak trpělivou a
profesionální prací dovést k dobrým výsledkům. Například děti nemohou za to, že
nemají pomůcky nebo vypracované úkoly, protože to po nich doma nikdo nevyžaduje
a v mnoha případech jim rodiče ani nemohou s úkoly pomoci. Pokud budou mít děti
dobré rodiče a dobré, vzdělané a profesionální učitele, dosáhnou na dobré
vzdělání.

Ivana Janišová
Pracovala v Praze jako psycholožka Ligy lidských práv v projektu Prevence
umísťování romských dětí do zařízení ústavní výchovy.

Nezáleží jen na asistentech pedagoga, kteří by měli působit především v
základních školách běžného typu, nezáleží jen na vzdělávání pedagogů v
interkulturní výchově a v přístupu k jiné sociokulturní skupině. Jde především o
informovanost, vzájemné poznání, o odlišnou motivaci k výkonu a o práci s
rodinou. Minulost a špatné diskriminující zkušenosti předchozí generace romských
žáků, kteří přijímali za samozřejmost zařazení do tehdejších zvláštních škol, to
by chtělo rovnou jakousi širokou společenskou psychoterapii. Aby se postoj
rodičů, kterým bylo právo na rovnocenné vzdělávání vlastně znemožněno,
nepřenášel na děti. Začarovaný kruh je třeba rozseknout.

Text vyšel v listu Romano hangos – Romský hlas č. 3 / 2008, dostupném na
http://www.srnm.cz