Chybí tu pohled dítěte

Dokumentaristku Hanu Ludvíkovou zajímá, co prožívají teenageři v dětských
domovech.

Hrdiny vašeho absolventského filmu Hranice ghetta jsou romští teenageři umístěni
v dětském domově, kde vytvářejí hiphopový klip o svém životě. Jak jste se k
tomuto tématu dostala?

Zaujala mě práce přes jednu neziskovku. Šlo o výuku anglického jazyka prožitkovo-terapeutickou
metodou, nešlo tedy o klasickou výuku, ale o výuku hrou. Přihlásila jsem se na
konkurs, vybrali mě a já jsem pak vyučovala dva roky v dětském domově. Jedním z
principů této metody je pracovat s dětmi tak, aby se uvolnily, necítily, že se
teď mají něco učit, aby je to prostě bavilo. Pro mě to bylo krásné a zároveň
velmi těžké. Tyto děti jsou úžasně intenzivní, což se mi hodně líbí, zároveň je
to komplikované vzhledem k jejich často problémovému chování. Byla to velká
výzva, občas jsem s nimi bojovala, ale dost jsme se spřátelili a díky společné
práci na hiphopovém klipu se pak děti velmi zklidnily. Byla jsem pro ně ta,
která jim umožňovala věnovat se jejich koníčku.

Proč zrovna hip hop?

Líbilo se mi na něm to spojení s textem, ve kterém můžou říct, co je štve i co
mají rádi. Pokud by šlo třeba jen o tanec, tak se v tomto ohledu nemohou dost
jasně vyjádřit. V hip hopu je sdělení slovní a hlavně ho puberťáci berou.

O čem děti konkrétně psaly?

Některé texty byly velmi upřímné a něžné – jedna dívka třeba napsala moc niterný
text o lásce, spoustu lidí to pak při sledování videoklipu dojímá.

Jak jste se vlastně dostala ke studiu dokumentu?

Já nestuduji na FAMU dokument, ale Centrum audiovizuálních studií, kde jsem
začala točit o dětech dokumentární film – tvorba je na této katedře dost
svobodná, můžete dělat cokoli od performance, videoartu až po dokument. A právě
ta svoboda žánrů a druhů práce s obrazem mě přitahovala.

Když jste v domově začínala pracovat, věděla jste, že chcete v tomto
prostředí natáčet?

Až po nějaké době mě napadlo tuto praxi zužitkovat pro mou práci na FAMU.
Původně jsem chtěla o tématu psát diplomku, a dokument vznikl až z práce s dětmi
na jejich společném videoklipu.

Jak vlastně videoklip vznikal?

Videoklip byl vlastně jen jedním z výstupů dlouhodobého projektu. Během návštěv
dětského domova se ukázalo, že se dětem hodně líbí hip hop, a píšou také vlastní
texty. Napadlo mě pro ně zorganizovat hiphopový workshop. V rámci několika
workshopů vznikla píseň a videoklip ve spolupráci s beatboxery Jaro Cossigou a
Ivanhoem. Scénář k němu a texty si děti samy vymyslely. Jaro Cossiga hodně
pracuje s „problematickými“ dětmi z dětských domovů i takzvaných ghett, jezdí
například do Chánova. Videoklip jsme pak prezentovali na festivalu Jeden svět a
Khamoro a také jsme s dětmi udělali dva koncerty. Zároveň se do domova snažím
jezdit pravidelně s tím, že jsem si vybrala dva možná tři protagonisty, které
bych chtěla sledovat v delším časovém úseku a natočit o nich časosběrný
dokument.

Takže se dlouhodobě vrhnete na téma dětí odcházejících z dětských domovů…

Nikdo toto téma v Česku ještě nezpracoval, je to příležitost vidět na konkrétním
příběhu jednotlivce některé důsledky ústavní výchovy. Hodně se o problematice
dětí v dětských domovech mluví, bohužel často formou „modelka přináší dary“. Ale
nemluví se příliš o dětech, co prožívají a cítí, jaký je jejich příběh, jejich
budoucnost, nemluví se moc o souvislostech. Chci nabídnout možnost podívat se
očima toho dítěte, ukázat, co prožívá a čím si musí projít, a jaké kroky udělat
ve snaze začlenit se do společnosti, co ho na té cestě čeká jako Roma, který
vyrůstal v ústavní péči. Jak se jejich představy pak v osmnácti letech setkají s
realitou, kdy si budou muset najít práci, platit nájem a podobně, do jaké míry
rozumí úřední řeči, jestli vědí, na koho se mají v různých situacích obrátit,
jaká mají práva a povinnosti. Což se obávám, že často nevědí. Zároveň mě zajímá,
jak je česká společnost ochotna jim pomoct. Pro to, aby se do této situace šlo
vcítit, je potřeba právě ten delší časový rozptyl. S odstupem se toho ukáže
více.

Vnímáte někdy přítomnost kamery jako omezení pro možnost zachycení skutečných
situací?

Na jednu stranu ano, ale když je přítomná delší dobu, je snazší jí přestat
vnímat. Sebekontrola opadá zvlášť rychle u dětí. Co se týče ostatních, myslím,
že jim díky tomu budou vycházet víc vstříc. A zároveň je tu možnost skryté
kamery.
Ve filmu se dětí ptáte také na to, co pro ně znamená být Romem…
Většina z nich považuje romský původ za ohromný handicap. Nechtějí být Romy. To
spíš chtějí být černochy – těm jde dobře hip hop, v naší společnosti – v médiích
– mají prestižnější postavení. To je další téma, kterému se chci ve filmu
věnovat: jaké to je být Rom, ale vyrůstat bez soudržnosti romské rodiny a bez
její podpory.

Chystáte s dětmi nějaká další vystoupení?

Teď bychom chtěli vystoupit s dětmi na festivalu Khamoro, v rámci G-talentu, což
je talentová soutěž pro romské děti. Loni jsme ji zahajovali, soutěž má pod
patronátem Michaela Kocába. Soutěž vede beatboxer Jaro Cossigy, který chce mezi
romskými dětmi hledat talenty v rapu, beatboxu, zpěvu a breakdance.
Videoklip Sewerka feat si můžete pustit na profilu G-Talentu na facebooku v
sekci videa: http://www.facebook.com/#!/GTalentShow
Medailonek pod foto: Hana Ludvíková vystudovala katedru scenáristiky a
dramaturgie na FAMU, v současnosti s na téže škole pokračuje v magisterské
studium na katedře Centra audiovizuálních studií. V letech 2008 -2009 působila v
dětském domově jako učitelka angličtiny prožitkovo-terapeutickou metodou.

Videoklip Sewerka feat si můžete pustit na profilu G-Talentu na facebooku
v sekci videa:
http://www.facebook.com/#!/GTalentShow

Medailonek: Hana Ludvíková vystudovala katedru scenáristiky a dramaturgie na
FAMU, v současnosti s na téže škole pokračuje v magisterské studium na katedře
Centra audiovizuálních studií. V letech 2008 -2009 působila v dětském domově
jako učitelka angličtiny prožitkovo-terapeutickou metodou.