Chtěl jsem zemi, která mi toho tolik dala, vrátit něco zpět

Před deseti lety jeho jméno nikdo neznal. Byl to anonymní člověk, který emigroval do Anglie a nějak tam žil… Teď se vrátil, je ho plná televize, zpravodajské servery se předhánějí, kdo o něm bude mít rozsáhlejší zprávu a kdo jako první přijde s on-line rozhovorem. A o koho jde?
O mladého Roma, který z rasových důvodů před necelými deseti lety odešel ze svého domova i s celou rodinou, protože se tady již necítil bezpečně. A vrátil se – sice jen na dovolenou – jako úspěšný mladý muž, který pracuje u anglické městské policie a míří neustále výše. Jmenuje se Petr Torák.

* Řekněte nám, jaké máte vzdělání?

Chodil jsem na základní školu, potom jsem navštěvoval soukromou právní akademii. Chtěl jsem pokračovat dál a podal jsem si přihlášku na dvě vysoké školy, na jednu mě přijali a na druhé, což byla policejní škola, jsem měl hotovou půlku testů.

* Co v té době dělali vaši rodiče?

Tatínek vždycky pracoval jako zedník a maminka jako kuchařka. Mám ještě dva mladší sourozence, to byla celá moje rodina.

* Setkala se v této době vaše rodina s rasismem?
 Než došlo k napadení, tak jsme se setkali s takovým základním rasismem. Takové to nepřijetí do skupiny či společnosti, nevlídný pohled. Ani na střední škole to nebylo jednoduché, ale dalo se zvládnout. Sice jsem nebyl zapojený do činnosti třídy, protože mě spolužáci mezi sebe nepřijali, ale měl jsem tam jednoho kamaráda a s tím jsem prošel celou střední školu bez větších problémů. Ani vztahy s profesory nebyly nijak hřejivé, ale byly na profesionální úrovni student – učitel. Ale chtěl jsem mít dobré vzdělání a naplnit sny mého otce, takže se všechno dalo zvládnout.

* Můžete mi popsat události, které předcházely vaší emigraci?

Stalo se to okolo roku 1999, když se v Ústí nad Labem stavěla zeď v Matiční. Můj otec byl jeden z těch, kdo velmi ostře vystupovali proti této zdi. V Liberci dokonce sepsal petici. A to byla chvíle, odkdy jsme začali mít problémy. Mojí maminku napadli skinheadi a zbili ji, potom jsem byl napaden i já. Po těchto událostech jsme se rozhodli odletět do Anglie a zažádat o azyl. Vzali jsme si to nejdůležitější, co jsme měli, zbytek jsme vyházeli, prodali nebo nechali na půdě, a jeli jsme takříkajíc naslepo. Nikoho jsme tam neznali.

* Co následovalo, když jste přiletěli do Anglie na letiště?

Přiletěli jsme a na letišti jsme řekli, že chceme zažádat o azyl. Tam se nás ujali, sepsali potřebné dokumenty a umístili nás do azylového domu. Tam jsme zůstali dva týdny a poté nám byl přidělen státní byt. Bylo to pro nás těžké, protože moje angličtina byla úplně jiná, než jsem potřeboval. Pracovat jsme nesměli, protože jsme neměli pracovní povolení a dostávali přídavky a sociální dávky. Po dobu jednoho roku. Poté jsme obdrželi pracovní povolení. Jednoduché to nebylo, protože rok prakticky nemůžete nic dělat, jenom sedíte doma. Všechno jsme si museli vybojovat sami; když jsme chtěli chleba, museli jsme jít do krámu a tam rukama nohama ukázat a říct, co potřebujeme.

* Tohle muselo být složité hlavně pro vaše rodiče, že? Co jazyková bariéra?

Ano, hlavně pro mého otce to nebylo jednoduché. Tu jazykovou bariéru jsem musel prolomit především já, protože jsem měl nějaký základ a učil jsem se rychleji, takže to bylo vesměs na mně. Potom jsem mohl překládat pro rodiče. Co se týká té práce, tak ano, to bylo velmi složité, člověk trochu propadal depresím, ale vesměs mohu říci, že to bylo jednodušší než v České republice, protože nám všichni vycházeli vstříc, nemuseli jsme se bát vyjít ven. To, že člověk mohl pracovat, bylo nepříjemné, ale byli jsme v bezpečí. A to byl ten důvod, proč jsme odletěli z Čech. Já navíc nebyl tak úplně bez práce. Po měsíci pobytu v Anglii mi můj otec zařídil praxi v advokátní kanceláři, kde jsem bezplatně pracoval. Pomáhal jsem s přistěhovalci, a tak jsem měl možnost naučit se jazyky, a to nejen angličtinu, ale například i polštinu, ruštinu a jiné jazyky. Samozřejmě jsem absolvoval i pár kurzů angličtiny.

*

Jaká byla vaše první práce, když jste obdržel pracovní povolení?
 Tak moje první práce byla u McDonalda, asi tak na dva týdny, a poté jsme se přestěhovali do jiného města, kde jsem pracoval venku na poli – trhali jsme růže. Tam jsem vydržel pár týdnů, protože jsem se snažil od těch manuálních prací dostat k práci, ke které mám vzdělání. Takže přes různé manuální práce jsem se dostal až na zákaznický servis, poté na radnici a z radnice k policii.

* Jak jste se dostal na radnici?

Angažoval jsem se trochu v tamější politice. V té čtvrti, kde jsem bydlel, se konaly komunální volby a já se rozhodl kandidovat. Byl jsem jeden ze tří kandidátů na míso radního. Sice jsem neuspěl, ale po volbách mě kontaktovali a řekli o volném místu na radnici, ze kterého bych mohl pomáhat přistěhovalcům.

* Řekněte mi, je běžné v Anglii, že azylant se angažuje v komunální politice?

Ano, pokud splňujete požadavky, které jsou dány, tak ano. Není v tom žádný problém. A nebyla žádná podmínka pro kandidaturu do komunálních voleb být občanem Spojeného království.

* V čem spočívala vaše práce na radnici?

Především jsem pomáhal přistěhovalcům z Evropy i ze všech koutů světa. Pomáhal jsem jim vyplňovat formuláře, telefonovat na úřady, psát dopisy na základě jejich požadavku. Vesměs všechno, o co nás požádali, jsme pro ně vyřizovali. Pomáhali jsme jim se co nejlépe integrovat. Pracoval jsem tam přes rok. Jak jste se tedy dostal z radnice k policii? V té době tam probíhala masivní kampaň, která měla za úkol informovat o tom, že se nabírají nové síly k polici a vedení radnice za mnou přišlo, jestli bych neměl zájem pracovat pro policii.

* Co všechno jste musel absolvovat, než jste mohl nastoupit k policii?
 Nejdříve bylo zapotřebí vyplnit formulář, který je velmi obsáhlý, a jehož součástí jsou i psychologické testy. Pokud tímto prvním stupněm uchazeč projde, tak pokračuje v ústním pohovoru. Tam se vyptávají na předchozí zkušenosti, na jeho dovednosti, jak vychází s lidmi, součástí je i písemný test. Pokud projde uchazeč i tím, tak následuje fyzický test. Tohle všechno musí absolvovat uchazeč, který chce pracovat u městské policie, kde nyní působím. U státní policie je to mnohem obtížnější.

* Takže se chystáte ke státní policii?

Ano, zkoušky ke státní policii jsem vlastně absolvoval před měsícem, a až mi skončí dovolená a vrátím se do Anglie, tak nastupuji už přímo ke státní policii. Ale rozdíly mezi státní a městskou policii nejsou tak velké. Jsme ve stejné budově, sedíme ve stejné kanceláři, platí nás ten samý orgán, jenom státní policie má větší pravomoci. Prakticky řečeno, městská policie je policie pro styk s veřejností.

* Jaké skupiny azylantů jsou ve vašem městě a jaké nejčastější problémy při vaší práci řešíte?
 Většina přistěhovalců je z Polska, Litvy, Slovenska a až nakonec z Čech. Řekl bych, že je tam více Romů z Čech a Slovenska než Neromů.

* Můžete nám říci nějaký případ, který jste řešil?
 V posledních par měsících jsem se intenzivně zabýval případy obchodování s lidmi, ale je to také prostituce, řízení v opilosti apod.

* Jaké máte oproti české policii pravomoci?

Řekl bych, že mám méně pravomocí než čeští policisté. Nemáme žádné zbraně a fyzickou sílu můžeme použít jen v krajní nouzi.

* Naplňuje Vás tato práce?

Já jsem ve svém životě nechtěl nikdy dělat nic jiného než tohle. Můžu u toho používat všechny jazyky, které umím a můžu zemi, která mi toho tolik dala, aspoň částečně něco vrátit.

* Jaké jsou vztahy s ostatními policisty?

Většina vztahů je kamarádská, není to jen profesionální vztah nebo kolegiální, je to spíše kamarádství.

* V čem konkrétně spočívala práce u městské policie?

Naší prací je být viděn lidmi. Chodíme mezi lidmi, jestli nemají problémy, a když se setkáme s někým, kdo porušuje zákon nebo pořádek, tak musíme zasáhnout a řešit to. Zabýváme se drogami, ale také například dopravou.

* Ráda bych zabrousila trochu do ekonomiky… Máte dostatečně veliký plat, můžete ho srovnat s platem českých policistů?

Tak ten náš plat v Anglii je dostačující na to, aby se nikdo nemohl vymlouvat, že musel brát úplatky, protože neměl dostatek peněz. Plat je natolik veliký, aby si člověk žil dost dobře spořádaný život.

* Jak na vás reagují čeští Romové, kteří tam bydlí?

Ze začátku to nebylo jednoduché, většina Romů mě měla za zrádce a byla celkem proti, abych pracoval u policie, ale pořád počítali s tím, že budu na jejich straně. Takže se stávalo, že jsem byl na obchůzce se svým kolegou v uniformě, a oni mě zastavili a zeptali se, jestli nechci koupit něco kradeného. Pořád si neuvědomovali, že jsem už u policie a že mi nemůžou nabízet kradené zboží… V okamžiku, kdy přišli na to, že stojím na straně zákona a že jsem nepodplatitelný, jsem začal mít problémy s určitou skupinou Romů, kteří se mě snažili zdiskreditovat. Policie, ale tyto situace bere velmi vážně, a v tomto případě se postavili na mojí stranu. Anglická policie navíc velmi dbá na bezpečnost svých zaměstnanců, takže zabezpečovací systémy, kamerový systém v domě nejsou výjimkou.

* Za tu dobu, co tam bydlíte, našel jste si opravdové přátele? Myslím nejen mezi přistěhovalci, ale i mezi Angličany? Nějakou síť přátel?

Samozřejmě, nejen mezi Angličany, a Evropany, ale i mezi Romy. Tihle lidé ví, že mají někoho, komu mohou důvěřovat, a v případě problému se na mě obrátit i jako na policistu.

* Vy jste v současné době v Čechách, protože vaše manželka je v jiném stavu a ráda by vašeho potomka přivedla na svět tady. Jak jste se seznámili?

Tak to je další hodně dlouhý příběh. Ona pracovala v Anglii jako au-pair a seznámili jsme se tam. Je Češka, a když její rodiče zjistili, že má vztah s českým Romem, tak byli v šoku. Trvalo to chvíli, než si zvykli, ale teď je to v pořádku. Veškeré vztahy s rodinou mé manželky jsou dobré.

* Uvažujete někdy o tom, že byste se vrátil zpět do Čech?

Tak nic nevylučuji, ale pokud ano, tak možná za deset let.

* Vy jste přijel z Anglie kvůli porodu manželky a kvůli dostavbě domu, a najednou se kolem vás spustila velká kampaň. Teď jste všude ukazován jako příklad, tedy ten pozitivní příklad, čeho je možné dosáhnout. Myslíte si, že byste toho všeho dosáhl, kdybyste zůstal s rodinou v Čechách?

Asi by to nebylo nemožné, ovšem nejspíš by to nebylo tak snadné jako v Anglii. Sice jsem se i zde setkal s mnoha romskými policisty a i oni jsou tím příkladem pro Romy a veřejnost, takže určitě by to nebylo nemožné. A mediální humbuk beru jako pozitivní věc pro romskou komunitu, ale i pro veřejnost. Pro romskou komunitu tím, že vidí, že lze něčeho dosáhnout, a veřejnost, myslím, aspoň vidí, že nemůže házet Romy do jednoho pytle.

* Před časem jste absolvoval několik on-line rozhovorů. Položil vám někdo otázku, která vám byla nepříjemná a nechtěl jste na ni třeba odpovídat?

Tak nepříjemná ani ne, ale spíše směšná… Jedna otázka zněla, jak se bere úplatek – jestli lépe v civilu nebo v uniformě – tak to bylo velmi směšné, na to jsem odmítal odpovědět. Nebo další otázka: Proč se všichni někam neodstěhujeme? To jsou takové asi nejhorší, co jsem v tom on-line rozhovoru dostal, jinak 90 procent jich bylo velmi pozitivních a mnoho lidí mi gratulovalo a byli moc příjemní.

* Jaké je vaše přání do budoucnosti?
 Mým přáním je, aby přibývalo romských policistů, lékařů, právníků, a aby byli vidět. A aby to, co teď dělám, mělo přínos do budoucna a například moje dítě v tom mohlo pokračovat.

* A máte nějaké „sobecké“ přání?

Sobecké? Chtěl bych se naučit romsky.