Chtěl jsem tátovi splnit sen
Jako nit se táhne hudba a zpěv životem Ladislava Demetera. Kým však je, když právě nestojí na pódiu s kytarou v ruce?
Do jedenácti let žil v Praze na Vinohradech, poté se s rodiči přestěhoval na nedaleký Žižkov. Hudbu nemusel nijak složitě objevovat – v rodině Demeterových byla totiž všudypřítomná. Tak na sebe přirozená láska k muzice nenechala dlouho čekat.
„Od osmi let jsem chodil tancovat do souboru Khamoro. Byli tam tety a strejdové a hrála se tradiční romská hudba. Časem mě začala víc než tanec lákat muzika, proto jsem se ve dvanácti letech začal učit hrát na kytaru,“ zavzpomínal na své začátky a hned se zmiňuje o své velké lásce – cimbálu. „Ten mi táta koupil ve třinácti letech, hned na to k nám domů začal docházet jeden pán – Taragoš se jmenoval. Učil mě pěkně pomalu, akord po akordu. Každý den po škole jsem musel dvě hodiny cvičit, teprve potom jsem mohl jít ven za klukama.“
Po základní škole se vyučil zedníkem, ale práce na stavbách ho nikdy neživila. „Tatínek vždycky chtěl, abych se jednou živil hraním. Dnes už mezi námi není a já se jen snažím dělat to, co si přál.“ Stal se tedy muzikantem na plný úvazek. Jako na každého hudebníka, i na něj působila tvorba jiných. Snad nejvíce ho okouzlili ruští, polští a maďarští Romové. „Mým vzorem byl a dodnes je folklór,“ a na to se rozpovídá o době před rokem 1989, kdy se souborem Khamoro jezdil do ciziny. Právě tam poprvé přičichl k romským kulturám jiných zemí a dodnes se ve své tvorbě nerad omezuje hranicemi České republiky.
První kapelou, ve které již Ladislav Demeter působil jako kytarista a zpěvák, bylo Khamoro. Po čase ale část členů emigrovala. „Pro mě to byl impuls jít vlastní cestou,“ a dodává, jak poté odjel do Belgie. Tam se, jak jinak, věnoval opět kapele, kterou sám založil. Po návratu do Prahy dostal nápad, kterým nastartoval svoji hudební kariéru. S kamarády z dětství vytvořil skupinu Bengas, která se za popularitu rozhodně nemusela stydět. „Když jsem začínal hrát s Bengas, od začátku jsem věděl, že nechci hrát cikánský čardáše nebo Věru Bílou. Lákalo mě dělat vlastní muziku tak, aby v ní byly prvky cikánské muziky z celého světa. Samozřejmě měli kluci obavu, že se to nebude místním Romům líbit. Měli pravdu. Ze začátku na koncerty chodilo jenom bílé publikum, po roce ale začali být Romové zvědaví, proč na nás chodí tolik Čechů. Šli se podívat a líbili jsme se jim,“ směje se.
Éra Bengas skončila pro Demetera po dvou letech. Nelíbil se mu vliv, který na kapelu chtěli mít manažeři, a tak populární skupinu, kterou sám zakládal, zavčasu opustil. Nyní svůj um a čas vkládá do projektu Do konce. „Kromě toho máme s Vojtou Lavičkou a Martinem Sivákem komornější uskupení – Demeter trio. Není to žádné rošando, spíš hudba k poslechu. S klukama z Gipsy.cz zase chodím hrát na různé akce. To už je větší nářez!“
Život Ladislava Demetera se však netočí jenom kolem muziky. Ba naopak, chce-li dnes uživit ženu a děti, musí umět občas zběhnout z pódia k jinému řemeslu. Na jedné ze žižkovských škol tak už déle než rok učí romské i neromské děti zpěvu a hře na kytaru. „Nejsem klasický učitel, neučím noty, spíš s dětmi hraji to, co ony samy chtějí. Navádím je k muzice a nechávám zcela na nich, jestli se samy přihlásí na hudební školu, která jim dá klasické vzdělání.“
Také své děti vede k hudbě. Přesto na prvním místě zůstává vzdělání a jiná profesní dráha než muzikantská. Hudba je krásná a povznášející. Chce-li ji však člověk dělat naplno a mít přitom normální život, potřebuje vůli a kolem sebe chápající lidi. „Díky muzice je můj život úplně převrácený. Chodím spát ve tři ráno, vstávám v jedenáct. O povinnosti se v rodině se ženou dělíme, naštěstí chápe moji práci a vše, co s ní souvisí,“ říká, což platí zejména o té části roku, kdy hraje každý den. „Příjemné na tom je, že nemusím shánět kšefty, na druhou stranu je to docela stereotypní. Pak jsem o to víc rád za příležitosti, jako mám nyní, kdy se spolupodílím na filmové hudbě.“
Zdá se, že svět muziky, a zejména romské, k Ladislavu Demeterovi bytostně patří. „Pro mě je naše hudba důležitá hlavně proto, že udržuje romskou tradici. Bez ní by mladí Romové možná úplně zapomněli říct Kaj džas a kdo jsou. S jazykem by zmizelo i všechno ostatní. Vždyť romština je tak krásná řeč, záhadná. Mladí by se ji měli učit, aby nezmizela,“ vyjadřuje jedno ze svých přání. Jemu samotnému se již podařilo splnit někomu to, po čem toužil. „Táta si vždycky přál, abych jednou hrál ve vinárně, tak jak dřív hrávali romští muzikanti. Taková byla naše tradice, tak jsme se dřív živili. To jsem mu splnil a jsem spokojený.“
