Charvát: Problém s neonacizmem nevyřeší série zákazů, ale argumentační převaha

Oslovili jsme dva odborníky Jana Charváta z Institutu politologických
studií Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy a Kláru Kalibovou, právničku
a ředitelku občanského sdružení In IUSTITIA, aby se podělili o svůj
pohled na problematiku vymezení zákonných pravidel svobody projevu. Navzájem
polemizují nad těmito otázkami:

Má být založení, podpora a propagace hnutí směřujících k potlačení
práv a svobod člověka (§403), vyjadřování sympatií s takovýmto hnutím
(§404) či popírání, zpochybňování, schvalování a ospravedlňování
genocidia (§405) hodnocena jako trestný čin tak, jak je tomu v českém
trestním právu?

Mělo by být vymezení svobody projevu v ideologické oblasti věcí
trestního zákona?

NEPŘEHLÉDNĚTE

Kalibová: Nastavení hranic svobody projevu chrání osobní důstojnost člověka

Názor Jana Charváta:

Svoboda projevu je v Evropě obecně omezována, neboť existuje oprávněná
obava z provázanosti krajně pravicové symboliky, přesvědčení a jednání.
Vzhledem ke zkušenosti, kterou Evropa udělala, je to pochopitelné. Problém
je, že to nefunguje tak, jak bychom si představovali. Spíše naopak.

V první řadě dodal zákaz krajně pravicové symbolice příchuť zakázaného
ovoce, které zjevně přitahuje řadu mladých lidí.

Za druhé dokážou neonacisté fungovat i přes zákaz používání své
ikonografie a formálního přihlášení se k ideologii nacismu. Nutí je to
ale k neustálé aktualizaci a modernizaci postupů, což na ně má pozitivní
vliv. Výsledkem je více či méně úspěšná snaha prezentovat se na veřejnosti
jako "politická alternativa", která nemá s nacismem nic společného.

S tím úzce souvisí třetí dopad kriminalizace symbolů a slov, kterým je
fixace současné společnosti právě na symboly. Zdá se, že neonacistu je
společnost schopna rozeznat pouze tehdy, používá-li nacistické symboly a
gesta, případně sám prohlásí: "Jsem neonacista." Konečně
posledním momentem, který problematizuje používání paragrafů 403 až 405,
je pochopitelně odlišný přístup k postihu neonacistické a komunistické
ikonografie. Současný stav je nelogický a v zásadě nespravedlivý a je
zhusta krajní pravicí propagandisticky využíván.

Problém, před nímž stojíme, ale není nacistická ikonografie nebo rétorika.
Té se mohou neonacisté zbavit. Tím skutečným problémem je samozřejmě
ideologie a postuláty, z kterých vychází. Tyto myšlenky nemusí být žádným
způsobem spojeny s ikonografií ani rétorikou a pochopitelně se mohou
objevovat velmi dobře i bez ní. V takovém případě nebude zákon schopen
reagovat nebo se pokusí zasáhnout za cenu "ohnutí" práva, které
je vnímáno veřejností negativně (jako je tomu nyní v kauze "nálepky"),
což neonacisty pomáhá legitimizovat.

Chybná je totiž už základní premisa, která počítá s tím, že zákaz
vyjádření určitého názoru tento názor ve společnosti eliminuje.
"Kupodivu" se to ale neděje a krajní pravice v celé Evropě v
posledních letech spíše sílí. Skutečnou eliminaci názorů, které nám
nevyhovují, totiž nemůže zákaz docílit. Toho lze dosáhnout pouze jejich
vyvrácením. Největší problém, který krajní pravice jako celek (tedy
nejen neonacisté) představuje, spočívá v její agendě politických zkratek
typu: cizinec rovná se problém, muslim rovná se terorista a Rom rovná se
parazit. Je-li nějaká cesta, kterou můžeme čelit této problematice, pak
spočívá zejména v argumentační snaze, ve snaze rozbíjet to, s čím krajní
pravice přichází. V současné sobě se ale nesnažíme tímto způsobem
vystupovat proti neonacismu ve veřejné sféře. Spoléháme se na to, že se
problém s neonacismem vyřeší pomocí zákazů či ho nějakým způsobem zvládne
policie. Ukazuje se ale, že se zjevně nic nevyřeší. Liberalizace zákona by
nepochybně vedla ke krátkodobému vizuálnímu nástupu krajní neonacismu a nárůstu
agresivní rétoriky. Z dlouhodobého pohledu by se však tímto aktem vyrovnaly
logické lapsy současného stavu, pravděpodobně by došlo k oslabení krajní
pravice jednak obecně (k průvodu pod vlajkou s hákovým křížem by se přece
jen tolik lidí nepřidalo),a jednak rozdělením krajní pravice na modernisty
a ortodoxní nacisty; jejich spojení by bylo nepravděpodobné (modernisty by
oslabovalo). Navíc by tento stav donutil společnost koncentrovat se na to, co
je v problematice neonacismu skutečně podstatné – totiž na názory a jejich
konfrontaci.
Autor učí na Institutu politologických studií Fakulty sociálních věd
Univerzity Karlovy.

KAM DÁL?

Kalibová: Nastavení hranic svobody projevu chrání osobní důstojnost člověka