České školy dva roky od Štrasburku. Co se změnilo?

„Romské děti nyní budou mít stejný přístup ke kvalitnímu vzdělání jako
všichni ostatní,“ řekl přesně před dvěma lety výkonný ředitel Open Society
Justice Initiative James A. Goldston, který byl právním poradcem rodin 18
romských žáků v případu D.H. a další vs. Česká republika.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Václav Šneberger: Pokračujeme ve stereotypech minulých generací

Před dvěma lety totiž velký senát Evropského soudu pro lidská práva ve
Štrasburku rozhodl 13 hlasy proti čtyřem, že praktiky segregování romských žáků
zařazovaných do zvláštních škol pro mentálně postižené jsou formou protiprávní
diskriminace, která porušuje základní lidská práva. „Soud dnes vynesl historický
rozsudek, podle něhož nemá diskriminace místo v Evropě 21. století,“ řekl tehdy
James A. Goldston.

Jaká je situace v České republice dva roky po tom, co byl vyřčen rozsudek i
tato slova?

Jedním z vodítek při hledání odpovědí na tuto otázku mohou být vládní zprávy
o provedených opatřeních k rozsudku Evropského soudu, které Česká republika
zasílá do Štrasburku dle dohodnutého harmonogramu. Zatím poslední, v pořadí
druhá, zpráva byla odeslána v červnu tohoto roku.

Tato zpráva uvádí výsledky dvou analýz zaměřených na zjištění informací o
situaci romských dětí v českém vzdělávací systému. Šlo o první etnicky
orientované studie, které by měly být podkladem pro další opatření. Od září roku
2008 do března 2009 vznikly dvě analýzy. První analýza mapovala míru
individualizace pedagogického přístupu k žákům a žákyním se speciálními
vzdělávacími potřebami (realizátor Člověk v tísni, o.p.s.) a druhá byla zaměřená
na mapování vzdělanostních šancí romských žáků a žákyň žijících v blízkosti
sociálně vyloučených lokalit (realizátor GAC spol. s. r. o).

Autoři analýz upozorňují, že vznikly na vzorku přibližně 100 základních škol,
které se nacházejí přímo uvnitř nebo v blízkosti sociálně vyloučených lokalit. V
nich žije asi 60 – 80 tisíc Romů, tedy přibližně jen jedna třetina z celkového
odhadovaného počtu Romů žijících v České republice, výsledky proto nelze
zobecňovat na celou Českou republiku.

Přesto však data z obou výzkumů ukazují na stále neutěšený stav v oblasti
vzdělávání romských žáků na českých školách.

Analýza společnosti GAC uvádí, že ve zkoumaných specializovaných školách,
tedy mimo hlavní vzdělávací proud, se vzdělává 28 procent romských žáků.
Pravděpodobnost přechodu na speciální školu je u romských žáků oproti ostatním
3,5krát vyšší. Tyto děti jsou diagnostikovány jako děti s lehkou mentální
retardací, tou přitom trpí v každé populaci asi 2 až 3 procenta lidí.

Cílem druhé analýzy vypracované společností Člověk v tísni bylo zjistit, jak
jsou různé typy škol a jejich pedagogové připraveni naplňovat individuální
potřeby dětí se speciálními vzdělávacími potřebami a jaké k tomu používají
postupy a prostředky. Analýza se zaměřovala jak na práci s dětmi s různými druhy
zdravotního a mentálního znevýhodnění tak na práci se sociálně znevýhodněnými
dětmi.

Analýza tvrdí, že dobré podmínky pro integraci dětí se speciálními
vzdělávacími potřebami jsou dnes zhruba na jedné třetině zkoumaných škol.
Přibližně na čtvrtině škol zařazených do výzkumu takové podmínky vytvořeny
nebyly a v současné době není v silách škol je vytvořit.

Jednalo se například o dostatečnou personální kapacitu, využití speciálního
pedagoga, adekvátní vybavení nebo zařazení potřeb dětí se speciálními
vzdělávacími potřebami do školních vzdělávacích programů. Individuální integrace
těchto dětí ve školách hlavního vzdělávacího proudu je podle analýzy stále spíše
záležitostí jednotlivců než obecným trendem.

„Školami realizovaná opatření mají zpravidla charakter reakce na důsledky,
nikoliv na příčiny sociálního znevýhodnění žáků a jejich efektivita je tak
zpravidla dočasná. Odstranění příčin sociálního znevýhodnění je mimo možnosti
škol samotných a vyžaduje systémový přístup a multidisciplinární spolupráci,“
stojí ve vládní zprávě.

Respektujeme se

Situace však není na všech místech republiky zcela kritická. Mezi českými
školami najdeme i několik takových, kde se integraci žáků se specifickými
potřebami snaží řešit rozumným způsobem.

Uveďme dva příklady takových škol. První z nich je základní škola Lačnov ve
Svitavách. Ta se snaží cíleně pracovat na integraci všech dětí. Školu navštěvuje
třetina dětí se specifickými vzdělávacími potřebami a to jak sociokulturně
znevýhodněné děti, tak děti s poruchami učení.

„Inspirovali jsme se alternativními programy waldorfské školy nebo školy
Montessori, získali jsme dva granty z evropských fondů a teď k nám jezdí děti z
druhého konce Svitav nebo dokonce z jiných měst,“ řekla týdeníku Respekt
ředitelka školy Radoslava Renzová. Ještě před čtyřmi lety přitom škole hrozilo
zavření.

Na škole funguje asistent pedagoga a řada dalších aktivit. Děti a učitelé si
sestavili vlastní pravidla. V pravidlech dětí je na prvním místě uvedeno:
„Respektujeme se“. Jedno z pravidel učitelů pak zní: „V každém svém žákovi vidí
a uznává osobnost a podle toho s ním jedná, to znamená nepokořuje a nezesměšňuje
ho, usměrňuje ho důstojnými prostředky.“ Všichni učitelé svitavské školy se
účastnili seminářů o specifických vzdělávacích potřebách s názvem Respektovat a
být respektován. Na semináře přicházeli i rodiče a učitelé dalších škol v okolí.

Od začátku října škola realizuje tříletý projekt s názvem Partnerství bez
předsudků. V jeho rámci budou vznikat individuální vzdělávací plány pro každé
zapojené dítě, škola bude provozovat socioterapeutické dílny zaměřené na rozvoj
dovedností a nebo zajišťovat pedagogicko- psychologickou podporu pro rodiče.
Základní škola Lačnov se na podzim tohoto roku stala jednou z prvních čtyř škol,
které získaly certifikát Férová škola pro školy, které podporují rovný přístup
ke všem dětem. Tento certifikát uděluje organizace Liga lidských práv a
zaštiťuje jej ministerstvo školství.

Komunitně, ne izolovaně

Druhým příkladem může být Základní škola na Lyčkově náměstí v pražském
Karlíně. Ta se na integraci romských dětí nijak speciálně nezaměřuje. Přesto tu
i díky jejímu profilování coby komunitní školy usilující o reflektování potřeb
místa, kde se škola nachází, dochází k celkem přirozenému a bezproblémovému
zařazování romských dětí do výuky.

„Na škole máme přibližně deset procent romských žáků. To znamená, že v každé
třídě je jedno nebo dvě děti. Myslím si, že to je tak akorát, aby všechny
skupiny, i včetně dětí cizinců, žily vedle sebe v normálu a nacházely k sobě
bezproblémovou cestu,“ říká ředitel ZŠ Lyčkovo náměstí Jan Korda.

Zhruba třicet ze tří set dětí školy pracuje podle individuálních vzdělávacích
plánů, z nich je Romů šest. Jde především o poruchy učení. Nejčastěji s češtinou
a matematikou, kdy se například někteří páťáci učí učivo, které je jinak v plánu
druhé třídy. „Ostatní věci ale bez problémů zvládají. Nevidím tedy důvod, proč
je od ostatních izolovat,“ říká ředitel Korda.

Na škole pracuje speciální pedagog a dva asistenti pedagogů. Škola teď uvažuje o
zavedení nějaké formy takzvané „odpolední školy“, která by umožňovala žákům,
kteří nemají doma dobré podmínky k učení, připravovat se ve škole po vyučování.
„Problém jsou peníze, protože na asistenta granty seženu, na tohle už těžko.
Zároveň je těžké některým rodičům tuhle možnost vysvětlit tak, aby zůstala
dobrovolná. Nechci dávat odpolední školu za trest.“

Karlínská škola se snaží profilovat jako komunitní. Taková škola má být
otevřena pro veřejnost a okolí, snaží se v co nejvyšší míře spolupracovat s
rodiči a zapojovat je do chodu školy. „S rodiči romských žáků se nám to daří jen
ojediněle. Panuje tu bohužel nedůvěra z jejich strany i ze strany ostatních
rodičů. Jako velký úspěch vnímám každý případ, kdy se nám to podaří zlomit,“
dodává Jan Korda.

Kudy dál?

Receptů na to, jak přetrvávající segregační praktiky českých škol zmírnit,
existuje celá řada. Mezi těmi nejčastěji uváděnými jsou ještě větší zapojení
asistentů pedagogů, vzdělávání pedagogů a dalších pracovníků škol a
intenzivnější spolupráce s rodinami žáků.

Institut asistenta pedagoga je jedním z těch, které se nesporně osvědčily.
Podle analýzy GAC vydrží ve třídách bez asistenta pedagoga povinnou školní
docházku v původní třídě hlavního vzdělávacího proudu do třetí třídy 6,5
romských žáků z desíti, ve třídách, kde asistenti působí, je to v průměru 7,5.
Na školách v České republice v roce 2009 pracovalo 430 asistentů, přesto je
jejich potřeba vyšší.

Pedagogové ani jejich asistenti by se však neměli zaměřovat čistě jen na děti
s poruchami učení nebo chování, ale měli by být schopní pracovat co nejvíce
individuálně s každým konkrétním dítětem. A to i v kontextu prostředí, ze
kterého pochází, včetně sociálně vyloučených lokalit. Se specifiky tohoto
prostředí se však zatím seznamuje jen velmi málo speciálních a ještě méně
běžných pedagogů. Jinými slovy není dobré dívat se na sociálně znevýhodněné děti
jen očima chorob, ale zajímat se i o sociokulturní vlivy na jejich chování i o
to, jak s těmito vlivy pracovat.

„Česká škola jako by dokázala úspěšně pracovat prakticky jen s těmi dětmi,
které rodina adekvátně připraví a v průběhu školní docházky průběžně doučuje to,
co se dítě ve škole nenaučí. V případech, kdy rodina nevytváří dobré podmínky
pro vzdělávání, se školou nespolupracuje či dokonce její práci bojkotuje, český
vzdělávací systém dítěti zpravidla neumí pomoci, nemá jim co nabídnout,“ říká k
tomu autor jednoho z výzkumů Zdeněk Svoboda ze společnosti Člověk v tísni.

Mnoho romských dětí tak stojí před volbou – mají zůstat na běžné základní
škole a potýkat se s trvalými vzdělávacími neúspěchy nebo zažádat o přechod na
školu praktickou, kde však získají neplnohodnotné vzdělání, se kterým jen těžko
uspějí na trhu práce. Ministerstvo školství od začátku července spustilo
celonárodní projekt Centra podpory inkluzívního vzdělávání. V rámci tohoto
projektu vznikají centra, jejichž zaměstnanci informují školy o existujících
podpůrných opatřeních a možnostech a spolupracují se školami při nastavování
proinkluzívních strategií ve školách.

Ministerstvo školství zároveň pracuje na dalších systémových zlepšeních.
Jedním z nich je „Metodické doporučení k zabezpečení rovných příležitostí ve
vzdělávání dětí, žáků a žákyň se sociálním znevýhodněním“, které je v současné
době připraveno k předložení do gremiální porady. „Smyslem tohoto doporučení je
přispět k zajištění podmínek pro poskytování podpůrných a vyrovnávacích opatření
pro děti se sociálním znevýhodněním především v běžných školách a předcházení
nadměrnému zařazování těchto dětí a dětí z odlišného kulturního a sociálního
prostředí do škol pro děti se zdravotním postižením,“ říká Iveta Němečková z
odboru pro rovné příležitosti ministerstva školství:

Dokument se vztahuje k předškolní přípravě a vzdělávání v mateřských školách
i vzdělávání v základních školách. Doporučení má napomoci intenzivnější
spolupráci škol se školskými poradenskými zařízeními a diagnostice speciálních
vzdělávacích potřeb ve vztahu k dětem se sociálním znevýhodněním.

Dlouhodobé koncepční řešení má přinést Národní akční plán inkluzívního
vzdělávání, který bude hotový na přelomu roku. Ten nastaví komplexní opatření a
hlavní změny potřebné pro zajištění inkluzívního vzdělávání včetně těch pro
sociálně znevýhodněné děti.

„Celý problém je však řešitelný pouze v kontextu celé rodiny. Veškeré
podpůrné aktivity je potřeba koordinovat a účinně propojovat s dalšími subjekty
jako sociální odbor, neziskové organizace, poradenská zařízení, ale také třeba
policie a další,“ dodává Zdeněk Svoboda.

KAM DÁL?


Václav Šneberger: Pokračujeme ve stereotypech minulých generací


Druhá zpráva vlády ČR k výkonu rozsudku Evropského soudu pro lidská práva


Analýza individuálního přístupu pedagogů k žákům se speciálními vzdělávacími potřebami (Člověk v tísni, o.p.s.) – PDF


Vzdělanostní dráhy a vzdělanostní šance romských žákyň a žáků základních škol v okolí vyloučených romských lokalit (GAC spol. s r. o.)
– PDF