Česká selekce: Zjizvené osobnosti jako reakce na vzrůstající extremismus

Osm obětí – každá z jiné minority. Etnické, náboženské a sexuální. Politická
umělkyně, jak sama sebe Tamara Moyzes označuje, zařadila mediálně známé
osobnosti z řad příslušníků různých menšin do svého uměleckého projektu. V České
selekci – tak zní název fotografi cké expozice, jež je součástí známé výstavy
The Other Kind of Blue, se symbolicky s jizvou na těle objevují Lejla Abbasová,
Ali Amiri, Jarmila Balážová, Radoslav „Gipsy“ Banga, Robert Ferko, Aňa
Geislerová, Jan Musil, Tomio Okamura a Yemi A. D.

Pod jejich fotografi emi visí
texty, v nichž se popisují skutečné příběhy obětí extremismu. Sama autorka měla
ve svých osmnácti letech osobní zkušenost s fyzickým napadením pěti mužů, již
sympatizovali s pravicovým extremistickým hnutím. První výstava byla uvedena v
rámci qeer filmového festivalu Mezipatra, který v průběhu října a listopadu
probíhal v Brně a v Praze a na němž mohli návštěvníci zhlédnout filmy s gay,
lesbickou, bisexuální a transgender tématikou. Výstava The Other Kind of Blue
spojuje tvorbu legendárního filmaře Dereka Jarmana a reakci na jeho dílo od
českých a slovenských umělců. Vedle Tamary Moyzes reagovali na proslulého
britského filmaře také Darina Alster a Radim Labuda.

NEPŘEHLÉDNĚTE

Umělecká reakce Tamary Moyzes na rasismus a extremismus (FOTOGRAFIE uvnitř)

Problematiku rasismu a xenofobie jsi zpracovávala ve svých uměleckých
projektech několikrát. Extremismu jako takovému se ale hlouběji věnuješ až v
rámci České selekce. Co bylo tím hlavní podnětem?

Patřím k politickým umělcům, vždy jsem se těmto tématům věnovala. Sama patřím
k minoritě – mám židovské, maďarské a romské předky. V podstatě celý život
přemýšlím nad svou vlastní identitou, kvůli které jsem si také zažila své. Téma
extremismu jsem se rozhodla zpracovat nejen proto, že patří v posledních letech
k palčivým tématům, ale právě také proto, že moc dobře vím, jaké je být obětí
extremismu.

Co má tvá výstava sdělit dnešní společnosti?

Chtěla jsem zejména upozornit na stále narůstající extremismus v České
republice. Ta nálada, která tu v posledních pár letech panuje, mi dost připomíná
tu z devadesátých let. Myslím si, že je potřeba o tomto závažném společenském
problému mluvit. To, že situace v této republice se už skutečně stává
alarmující, jsem si začínala uvědomovat v době všech těch nájezdů neonacistů v
Janově, Přerově, Litvínově a dalších městech. A samozřejmě také útok na romskou
rodinu z Vítkova ukázal, jak moc jsou extremisté nebezpeční a čeho všeho jsou
schopni. Pokud bych neměla pocit, že se situace čím dál tím více zhoršuje,
určitě bych na to nereagovala uměleckým dílem tohoto typu. A jsem velmi ráda, že
o výstavě psal i český bulvár. Upřímně – mezi lidmi se najde určitě více lidí,
kteří čtou bulvár než těch, kteří chodí na výstavy. Tak se i většinová
společnost může dozvědět, že mediálně známé osobnosti, které oni uznávají a
milují, nesouhlasí s extremismem.

Pominu-li extremisty, myslíš si, že přetrvává a existuje dnes vůbec u
většinového obyvatelstva skrytá nenávist vůči Romům a Židům?

Je bohužel jednoznačné, že lidská nenávist bude panovat v naší společnosti
vždy. Není podstatné, kdo je nenáviděn více a kdo méně, ať už se jedná o Roma,
Žida, či Afroameričana. Je důležité, aby se proti těmto postojům bojovalo.

Co tě zejména při zpracování této výstavy inspirovalo? Projekt je
prezentován jako spojení experimentálních filmů a krátkých videí proslulého
britského režiséra Dereka Jarmana, který v době, kdy přicházel v důsledku
nakažení virem HIV o zrak, natočil autobiografi cký film s názvem Blue.

Pro mě bylo velmi složité reagovat na někoho jako je Derek Jarman, kterého
velmi obdivuji a vážím si ho. Snažím se při své umělecké práci vzory nemít a být
sama sebou. Tento projekt jsem připravovala poměrně dlouho. Původně měl být
vystavěn v galerii Artwall, která ale zanikla. Jsem osobně moc ráda, že nakonec
tento projekt můžou návštěvníci zhlédnout v galerii Václava Špály. Výstava má
totiž komunikovat s veřejným prostorem, má zaujmout kolemjdoucí, lidi, kteří o
výstavě neslyšeli, ale všimnou si fotografi í zvenku. A pokud je zaujme, určitě
si rádi tyto fotografi e prohlédnou i uvnitř. Takový byl můj cíl. To Špálova
galerie na Národní třídě umožňuje.

Bylo těžké oslovit mediálně známé osobnosti, aby participovaly na takovém
projektu, jako je Česká selekce?

Oslovit ani tak ne. Spíše jsem se obávala toho, že některé z nich nepřistoupí
na nabídku figurovat v takovémto projektu. Některé protagonisty znám osobně,
jsou to mí přátelé, ale s některými jsem se v životě nesetkala a sehnat na ně
kontakt nebylo nejjednodušší. Nakonec jsem ale byla velmi překvapená z toho, že
všichni oslovení mi na nabídku nechat se vyfotografovat přikývli. Je velmi těžké
najít v tak homogenní společnosti, jakou představuje Česká republika, najít
mediálně známé lidi z řad jiných etnik, náboženských nebo sexuálních skupin. Moc
mě proto těší, že jsem nemusela nikoho z osobností nahrazovat někým jiným. Navíc
mnoho lidí, kteří mi s tímto projektem pomáhali, pracovali bez nároku na
honorář. Finančně vstříc mi vyšly i tiskárny, které díky tak závažnému tématu
cítily zřejmě potřebu být nápomocny.