Ceija Stojka: „K psaní mě donutily lži popíračů holokaustu“

Dětství strávila Romka Ceija Stojka kočováním v Rakousku. Poté její rodinu internovali do nacistického lágru v Březince a následně vystřídala ještě další koncentrační tábory. Viděla umírat své blízké, sama však přežila. Do školy začala chodit teprve po válce. Až mnohem později se rozhodla, že svoji hrůznou zkušenost musí předat dalším generacím.

Ceija Stojka svůj složitý život zachytila v knize Žijeme ve skrytu, kterou napsala na začátku devadesátých let. Debutovala tedy ve svých pětapadesáti letech. Kromě toho, že je spisovatelkou, maluje i expresivní obrazy, které je možné až do konce srpna vidět v brněnském Muzeu romské kultury. Knihu Žijeme ve skrytu vydalo na začátku roku v češtině nakladatelství Argo.

* Proč jste se rozhodla napsat knihu až s takovým odstupem od konce války?

Popudem k tomu, abych začala psát o holokaustu, byla prohlášení některých rakouských a vlastně i jiných představitelů, třeba biskupa Williamsona, kteří popírali existenci holokaustu a mluvili o takzvané osvětimské lži. Nemohla jsem to strpět! My jsme to zažili, viděla jsem všechny ty mrtvé, v koncentračním táboře Dachau mi zemřel tatínek. A najednou se objeví někdo, kdo říká, že se to nestalo? Připadalo mi správné a nutné začít o své zkušenosti vyprávět, aby na ni nikdo nikdy nezapomněl. Až jednou zemřu, pohřbí mě i s číslem, co mám vytetované na zápěstí. Je skutečné a je třeba, aby ho viděli hlavně mladí lidé, kteří holokaust ani válku nezažili a mohli by těm lžím o tom, že se nic podobného nedělo, uvěřit.

* A jak jste se dostala k malování?

Malovat jsem začala až na začátku devadesátých let po návratu z Japonska, kde jsem byla ve škole vyprávět dětem o své zkušenosti s holokaustem. Chtěli, abych jim tam na sebe nechala nějakou památku, abych jim nakreslila obrázek. Chtěla jsem o to požádat své vnučky, ale ty chodily do školy a neměly na to čas. Tak jsem už jako bába namalovala několik obrázků sama, z Japonska si je nakonec opravdu vyzvedli a já už jsem u obrazů zůstala.

* Jak vnímáte rozdíl mezi psaním a malováním?

Vlastně je to velmi podobné. V obou případech jsem samouk, nikdo mě neučil malovat a i číst a psát jsem se učila pozdě a částečně sama. Žijeme ve skrytu je jedna konkrétní kniha, maluji však každý den. Někdy radost. A někdy smutek, když si vzpomenu na BergenBelsen.

* Jak jste se naučila číst a psát, když jste dětství strávila v koncentračních táborech?

Do školy jsem nastoupila až po válce, to mi bylo třináct let. Šla jsem rovnou do druhé třídy. Uměla jsem počítat a znala jsem písmenka, ale nevěděla jsem, co s nimi dál. Neuměla jsem se ani podepsat. Z tohoto pohledu je tedy možná podivné, že píšu knihy.

* Byla úleva se ze svých vzpomínek vypsat?

Spíš jsem to všechno prožívala znovu. Plakala jsem pro své bratry a pro tatínka, pro všechny ty lidi, kteří tam tenkrát zbytečně zemřeli. Většinou jsou dojatí i studenti, kteří mě chodí poslouchat na přednášky o holokaustu. Ale považuji za nutné o tom dalším generacím vyprávět.