Bývalá vězeňkyně Osvětimi: svět se musí učit od těch, kdo přežili

Koncentrační a vyhlazovací tábor v Osvětimi-Březince na jihu Polska se dnes
lidem spojuje hlavně s více než milionem vězňů, především Židů, které zde
nacisté zavraždili během druhé světové války. Nicméně svět by se měl učit
především od těch, kteří přežili, řekla dnes novinářům Eva Korová, která v
Osvětimi před 65 lety zažila osvobození Rudou armádou.

"Dnes se klade moc velký důraz na vzpomínání, na mrtvé, málo se mluví o těch,
kteří přežili – Hitlerovi, Mengelemu, nacistům navzdory," myslí si Korová,
rozená Mozesová, která do Osvětimi přijela spolu se sestrou v květnu 1944
transportem ze Sedmihradska v Rumunsku. Bylo jí tehdy deset let. "Myslím si, že
od mrtvých se ničemu nenaučíme. Pokud chceme změnit svět, musíme se učit od
těch, kteří přežili," říká žena, která v současnosti žije v americkém státu
Indiana.

Jako dívka byla do Osvětimi převezena také Marta Kottová, předsedkyně Českého
osvětimského výboru. Nejsilněji se jí do paměti zapsal den, kdy do osvětimské
továrny na smrt přijela. Od matky ji oddělil doktor Josef Mengele, který na
vězních prováděl pseudovědecké pokusy. "Tím jsem nešla s maminkou na druhou
stranu," vzpomíná. Dodala, že z 2500 lidí, kteří spolu s ní přijeli do Osvětimi
z Terezína, jich po selekci na rampě zůstalo 150. "Ten den beru jako úmrtní den
rodičů, nic jiného nevím," říká tato žena. Konce války se dočkala v jednom z
pobočných táborů Gross Rosenu.

Vězni v Osvětimi podle Korové koncem ledna 1945 věděli, že se osvobození
blíží, protože dříve všude okolo slyšeli střílení, tehdy ale bylo ticho.
Vypráví, že 27. ledna byla podobná zima jako dnes, kdy na jihu Polska panuje
patnáctistupňový mráz. Odpoledne k vězňům, mezi nimiž byla Korová, přiběhla
jistá žena a křičela: "Jsme svobodní, jsme svobodní, jsme svobodní!". Protože
venku sněžilo a byla mlha, Korová nejdříve nikoho neviděla. Pak si všimla vojáků
v bílých maskovacích kombinézách. "Nevěděla jsem, z jaké jsou armády," vzpomíná.
Dostala od nich sušenky a čokoládu. "Tak pro nás chutnala svoboda," říká. Jiní
vězni, kteří v Osvětimi přežili do příchodu vojáků Rudé armády, ale mluví o
lhostejnosti a o tom, že jídlo si museli hledat sami u Poláků žijících v okolí.

Osvobození se v Osvětimi-Březince dočkalo okolo 700 vězňů, šlo hlavně o děti
a nemocné. Němci s tím, jak se k Osvětimi blížila fronta, tábor likvidovali, v
polovině ledna asi 60.000 vězňů poslali na takzvané pochody smrti, při kterých
jich až 15.000 zemřelo. Korová říká, že byla podvyživená, měla problémy se zuby,
na těle se jí i její sestře udělaly boláky velikosti jablka. Dobře se začala
cítit až po deseti nebo 15 letech. Do Rumunska se se sestrou vrátila teprve po
devíti měsících, jež strávily v různých koncentračních táborech. Nikdo z jejich
blízkých holokaust nepřežil. Když se do Osvětimi vrací, nedokáže do dneška
pochopit, jak člověk může ostatním lidem udělat něco takového. Těm, kteří tvrdí,
že holokaust nebyl, vzkazuje, aby přijeli do Osvětimi. "Je to tak přesvědčující,
že jiné argumenty nepotřebujete," doplnila.

"Žijeme asi proto, abychom to (pravdu o Osvětimi) mohli předávat dál," říká
Kottová o sobě a ostatních přeživších. Ty, kteří popírají existenci plynových
komor, vyzývá, ať s ní jdou diskutovat.

Druhou nejpočetnější skupinou vězňů v Osvětimi-Březince byli Poláci, táborem
jich prošlo kolem 150.000, až 75.000 jich zde přišlo o život.

Koncentrační tábor poznal na vlastní kůži i Zbigniew Pecz, který sem byl
dovezen v 15 letech po varšavském povstání v létě 1944. "Povstání mě zocelilo,
kdybych sem šel bez zážitků z něho, nepřežil bych," tvrdí. Vzpomínky na to, co
se v nacistických táborech dělo, je podle něj třeba zachovat, protože pamětníků
je rok od roku méně.

Po varšavském povstání Němci odvezli i Alicju Hinzovou Wickou, které tehdy
bylo 12 let. "Bylo to strašné. Ty rány jsou tak hluboké, že na to nejde
zapomenout," uvedla. V koncentračním táboře byla s matkou, která onemocněla
těžkou malárií, přežít jí pomohla česká lékařka, vzpomíná Hinzová Wická se
slzami v očích. Němcům odpustila, do Německa před 20 lety vyjela. "To už byla
druhá generace, proč bych vůči nim měla mít výčitky?"

Marta Kottová po válce Němce nenáviděla. "To už ale není pravda – copak dítě,
jako je třeba moje vnučka, může za to, co dělala jeho babička nebo prababička?"
Horší jsou podle ní neonacisté. "Říkám, že bych je nacpala do těch dobytčáků,
tři dny je vozila tak jako tehdy vozili nás, a přitom aby nevěděli, kde jsou,
bez jídla bez pití, s jedním nočníkem, a pak je tady klacky vymlátila, jako
vymlátili nás," prohlásila tato dáma.

KAM DÁL?


Svět si připomněl 65. výročí osvobození továrny smrti v Osvětimi


Fischer: Holokaust je čisté zlo, které může být znovu probuzeno