Brno 1. 5. 2009: Neonacisté zkouší, jak daleko lze zajít

Zlověstně ztichlé město, jen občas lomoz policejního vrtulníku, pozvolna
vylézající černokošiláči s černými kšiltovkami a brýlemi, v uličkách schovaná
auta nacpaná policejními těžkooděnci. Tak začíná letošní prvomájové dopoledne v
jihomoravské metropoli, kde se ultrapravice rozhodla přiživit na levicové
tradici oslav Svátku práce.

Parta ze Společenství Romů na Moravě (SRNM) a Romano hangos (RH) má sraz na
České. Kdo chce na náměstí Svobody sledovat od samého začátku ve 13. 00 hnědou
šou Dělnické strany (DS) a Národního odporu (NO), musí projít kontrolou skrze
kordón obrněných zamaskovaných policistů. Ve frontě před námi čekají dvě zvědavé
tmavší turistky, nejspíš Italky. „Co to je?“, zafuní parta holohlavých ranařů s
výrazem podrážděného zubra a vypustí nám do obličeje pivní oblak.

Přicházíme do jámy lvové, k pódiu DS, kde už se rojí mladí nazis. Nestihli
jsme vyfasovat novinářské vesty, odznak s přeškrtnutým hákošem na tričku
kolegyně Kateřiny je zdaleka vidět a už se za ním otáčejí zkřivené obličeje
vesměs na svalnatých zátylcích. „Píčo,“ vítá hned kolegyni ten nejméně svalnatý.
Brzy přicházejí policisté z antikonfliktního týmu a doporučují nám nenosit zde
pod paží balík Romano hangos.

Obal vzor 2009, obsah vzor 1933

Prohlížíme si těch pár stovek týpků, kterým je mezi 15 až 25 lety. Móda
přebíraná z Německa velí učinit neonacismus přijatelný pro co nejširší vrstvy
mladých lidí, a tak akceptují sem tam i dlouhé vlasy nebo ježdění na
skateboardu. Jako důkaz „otevřenosti“ má v Brně sloužit i jeden, nejspíš dopředu
naaranžovaný nepřehlédnutelný punker, mávající vlajkou s orlicí. Mnohým ze tváři
vystupuje už přírodou daná agresivita nebo jakýsi pocit nedostatečnosti, velká
část jsou však normální mladí lidé, kteří prostě objevili kouzlo dobrodružství v
demonstracích, v bitkách s policií a v pouštění hrůzy na Romy. Tak jako se kdysi
člověk 80. let v určitém věku „musel zařadit“ a byl buď „metalistou“, „depešákem“
nebo „mařenou“, patří holt ke zděšení učitelů k dnešnímu trendu prostě také „být
náckem“. Udivuje zvětšující se počet mladých žen. Evidentně si libují v tetování
se starogermánskými a severskými motivy, v exkluzivním démonickém zjevu a
výstřední módě, s níž vzbuzují respekt.

Většina „nazis“ dodržuje nové pokyny, na akci si vzala předpisově černé
oblečení a kšiltovku, před policejními fotografy je chrání sluneční brýle. Rádi
dráždí používáním symbolů, které nejsou přímo nacistické, ale podobají se jim a
tak je nelze postihnout. Protože prý při zrodu Československa a jeho symbolů
stáli židozednáři, používají mladí neonacisté nově vytvořenou, červeno-bílou
vlajku se lvem. Libují si pravidelných tvarech, a i když nadávají na média, rádi
před nimi zapózují v pravidelných tvarech.

Moralizující kárání na tuto podivnou mládež, která proti rodičovským
autoritám revoltuje příklonem k tomu nejhoršímu autoritářství, těžko zabere. Pro
ni je účast v hnutí intenzivním osobním prožitkem, zdrojem příjemných pocitů
vlastní síly a důležitosti.

Hesla podle rozkazu z papíru

U tribuny jsou k mání Dělnické listy s dodatkem „národní a sociální“, na
úvodní straně mají modelku (nejspíš symbol dekadentního Západu), co pudřenkou
maluje obrovskou podobiznu zamračeného Žida. Vydávají se zde také lístečky s
pokyny, která hesla, kolikrát po sobě a s jakými pauzami je povoleno řadovým
neonacistům skandovat. Např. „Proti systému a ka-pi-ta-lis-mu, cestou ná-rod-ní-ho
so-ci-a-lismu“ třikrát po sobě.

Začínají projevy, obsahující zrnko pravdy. Napadají korupci, nezaměstnanost,
vytlačování české kultury komerčním brakem a krach českých podniků. Nejdřív
řeční hoši z NO. Jeden z nich sklízí aplaus, když odsuzuje policejní bariéry v
brněnských ulicích, které mu prý připomínají izraelské zátarasy v Palestině.

Nastupuje vedení DS, vesměs bývalí Sládkovi republikáni. Šéf DS Tomáš Vandas
střídá lidskoprávní a skoro plačtivý tón, pokud jde o různá omezení či sankce
proti jeho přátelům, s výhrůžkami na adresu státu a Romů, vypočítává města, kde
všude prý DS ochránila občany před „nepřizpůsobivou menšinou“. Vandas poprvé
přiznává, že tyto akce slouží také jako předvolební propagace před evropskými
volbami, že po obdržení aspoň 1 % hlasů získá jeho DS 30 korun za každý hlas.
Vyzývá tudíž mladé, aby mu dali hlas. „Kamarád ze Slovenska“ si stěžuje, jak
policie zadržela v Bratislavě šéfa Národní pospolitosti Mariána Kotlebu za
pozdrav „Na stráž“, kterým se za války „zdravili naši předchůdci“, tedy členové
Hlinkovy gardy. Bruneta s palestinským šátkem představuje ženskou organizaci
Resistance Women Unity, která organizuje např. letní tábory pro malé děti. V
davu to zašumí, když z pódia zazní němčina „kamaráda z Odporu Rakousko“.

Malej Goebbels tleská akci Janov

Bleskem z čistého nebe je ale vystoupení „kamaráda z Odporu Německo“. Na
pódium se vyšvihne vyzáblý mladík s napodobeninu hákového kříže na černém
oblečení. Bere si mikrofon a vrací Brno o 70 let zpátky. Náměstím se rozléhá
stupňující se německý řev, vzduch rozřezávají výrazy jako „islam, Izrael und
sionistische kontroliert USA“, „Reich und Festung Europa“. „Malej Goebbels,“
hodnotí ho kolega z Deníku. Tentokrát jde o nefalšovaný, pravý exponát německého
neonacisty. Českým ultrapravičákům skládá poklonu za to, jak zorganizovali akci
Janov. „V Německu by se nikdy nestalo, aby místní obyvatelé poskytli kamarádům
pomoc, potraviny, dali jim napít nebo je schovali před policií jako čeští občané
v Janové,“ říká uznale. Podle něj se naplňuje jeho starý předpoklad, že východní
a ne západní Evropa bude tím územím, odkud vyšlehne příští národně socialistická
revoluce.

Se svou snahu přiblížit se ohlušujícím řevem v centru Brna svému vzoru však
působí „malej Goebbels“ na publikum protikladně. Při zpětném pohledu od pódia do
davu jde najednou krásně rozpoznat, kdo je v davu černooděnců skutečný
neonacista, kdo policejní agent či spolupracovník Antify. Zatímco neonacistům
klesá čelist a nadšeně tleskají něčemu, co v tak jasné a nezakryté podobě ještě
neslyšeli, kontrastu mezi vyzáblostí a řevem „německého kamaráda“ se ti druzí
smějí, jiným cuká v tváři a tak hledí raději do země, aby se neprozradili, jedné
dívce smíchy tečou slzy.

Je tady někde pan Mareš?

„Uspávač hadů,“ známkuje kolega z Deníku pro změnu výkony šéfa DS Martina
Zbely. Ten se tak dlouho pokouší filozofovat, vyčítat a vyzývat k boji, až se
dobrá třetina černooděnců odklízí raději do blízkých hospod. Zbela ožívá, až
když začne stáčet pozornost na jméno Miroslava Mareše. „Je tady někde pan Mareš,
ten politolog?“ vyvolává Zbela a rozhlíží se v davu. Opakovaně se vrací k
záležitosti, kdy na základě posudku soudního znalce Mareše byli odsouzeni
někteří neonacisté na 15 měsíců až dva roky vězení za držení transparentu se
slovy Národní odpor v roce 2007. Neonacisté patrně s pomocí svých advokátů Kolji
Kubíčka a Kateřiny Slámové rozpoznali problematičnost této záležitosti a s
narůstající intenzitou na ní budou dokazovat účelovost při posuzování
neonacistických aktivit. Zbela si pak vychutnává trumf, když s Lucií Šlágrovou,
aktivistkou „proslavenou“ při střetu s Romy z Janova, triumfálně před kamerami
křtí noviny Národní odpor, zaregistrované ministerstvem kultury.

Stovky hvězd proti hnědému kalu

Po třech hodinách řečnění, před 17. hodinou, se šest stovek příznivců DS a NO
šikuje do průvodu. Za hnědý transparent s heslem Národní socialismus hned, se
pak manifestačně řadí celé velení DS, čímž chce nejspíš znovu problematizovat
Marešův posudek ohledně Národního odporu.

Nyní už jen dvoučlenná bojůvka SRNM a Romano hangos se rychle staví do
hloučku novinářů na samé čelo průvodu a po cestě rozdává lidem romské noviny.
Celkem se jich udá 150 kusů. Často se dá podle zevnějšku určit, kdo z
přihlížejících s DS sympatizuje a kdo ne. Romské noviny přednostně dostávají ti,
kteří na průvod ukazují ztopořený prostředníček, v mluvě mladší generace
nazývaný „fakáč“.

Přímo warholovské umělecké dílo se podařilo vytvořit skupině odpůrců DS, když
na Benešově ulici před průvodem rozhodili 6 000 drobných žlutých lístků s
židovskou hvězdou a 6 000 bílých lístků s přeškrtnutým hákovým křížem. Jakoby
organizátoři byli domluveni s meteorology či ještě vyšší autoritou, vítr vhání
třepetající se oblak žlutých židovských hvězd přímo proti čelu průvodu. „Antifa,
ha-ha-ha,“ revanšuje se dav. Když se průvod dostane na dolní konce Malinovského
náměstí, uvidí asi stovku Romů shromážděných za policejní uzávěrou na Cejlu a
navzájem si spílají. Po dvou stech metrech čeká na 600 skinů ještě další
skupinka protivníků. Všudypřítomný mladý komunista David Pazdera na průvod píská
a mává vlajkou s Che Guevarou.

Hnědý had si ještě zaskanduje, dojde opět na náměstí Svobody, zatleská si a
rozpouští se. Během chvilky se přelévá do budovy hlavního nádraží. Zatímco všude
po trase průvod doprovází policejní auta, obrněnec a vodní dělo, v přecpané hale
je uniforem poskrovnu. Žádný pogrom se ale na nádraží nerozpoutá, rozkazy vůdců
byly jasné – tato akce byla „jen“ předvolební.

Pokud se začátkem června po volbách dozvíme, že výsledek DS přesáhl 1 % a
neonacisty posílí státní příspěvek, bylo by nutné uznat, že taktika byla
úspěšná.

Text vychází v listu Romano hangos č. 6-2009 na
www.srnm.cz

KAM DÁL?