Brněnský Bronx

Pod pojmem ghetto si většina lidí představí uzavřenou lokalitu mimo město. To ale neplatí pro místo nazývané brněnský Bronx.

Pět minut chůze od komerčního centra města a jeho nablýskaných nákupních zón se náhle ocitáme v jiném světě. Zářící fasády střídají oprýskané domy, výlohy butiků nahrazují neony heren a mříže zastaváren. Postávající skupinky vyhublých mladíků si měří zkoumavým pohledem každého procházejícího. Matky obklopené houfem dětí spěchají ráznými kroky s nákupem k domovu.

Z otevřených oken je slyšet živá nebo reprodukovaná hudba. Ulice, ve kterých chybějí odpadkové koše, jsou lemovány drobnými i většími odpadky. Když zafouká vítr, poletuje vzduchem množství papírků a spadaného listí.

Když prší, vytvářejí odpadky v kalužích laguny. Středobodem pouličního života jsou dvě večerky a samoobsluha s levnými potravinami. Místní Romové, kteří tvoří většinu obyvatel, vytvářejí ze svých ulic téměř lázeňské korzo. Desítky rodin a skupinek mladých se procházejí už roky stále po stejných trasách z jedné ulice na druhou. Cestou si zpívají, zastavují se na debaty, nebo jen posedávají na schodech a výlohách obchodů.

Mnoho mladých si pouští pop z mobilních telefonů a doplňují ho vlastním zpěvem. Nezřídka se zastaví skupinka amatérských tanečníků, aby si uprostřed ulice jen tak vyzkoušela breakdance. Občas se ozve hlasitější slovo, ale konfl ikt zpravidla končí stejně rychle, jako začal.

„Zdar fotografe, dej nám cigáro,“ zastavují mě desetiletá dvojčata. Kluci jsou moji bývalí sousedé z pavlačáku v ulici Bratislavská. „Nedám,“ šklebím se. „Hej more neblbni, koupim za kilo, ale mám je doma,“ zkouší na mě svoje první „šméčka“. Nevšímám si jich a jdu dál. Znám jejich rodinu, otec alkoholik je často bije, stejně jako jejich matku. Pokud zrovna není v kriminále. Dodnes si pamatuji hororovou noc, kdy jejich otec kopal do mých dveří s kuchyňským nožem v ruce…

Na chvilku se zastavím v trafi ce, kde upovídaný prodavač zadrží méně asertivní zákazníky i na půl hodiny. „Je to tady zlý, člověče. Snažím se normálně živit, ale sám to vidíš,“ a ukazuje na rozbitou výlohu. „To je tenhle měsíc už podruhé, co mě vykradli přes výlohu. Rozbijou ji a vezmou si karton cigaret,“ kroutí smutně hlavou. „Já proti cikánům nic nemám, ale ať mě nechají v klidu žít a ne, že budou pořád chtít něco na dluh, nebo mi budou vyhrožovat, ale s těma jsem raz dva hotovej, to mi věř!“ ušklíbne se a jde skládat noviny. Jméno prozradit nechce. „Stejně mě ale všichni znají, tak je to fuk,“ loučí se ve dveřích trafi ky a zadívá se zkoumavě do ulice.

Po cestě se zastavuji za známým prodavačem ve večerce. Je to Afghánec Abdul Abdali Wasi. Vystudoval veterinu, ale ze své rodné země odešel kvůli válce. Místo aby se věnoval oboru, ze kterého má doktorát, dělá téměř misionářskou práci v brněnském ghettu. „Není to žádná sranda. Mám obchod vedle holobytů, kam přestěhovalo město neplatiče, a to jsou moji hlavní zákazníci.“ Dveře do malého krámku se opravdu netrhnou.

Skupinkami strkajících se dětí se snaží prodrat ostatní zákazníci. Abdul si však dokáže zjednat pořádek, občas i zvedne hlas. Problém je spíše s dospělými, kteří nakupují často na dluh. „Jsou jich tam desítky,“ ukazuje mi Afghánec sešit se jmény dlužníků. „Jsem unavený, denně musím řešit desítky konfl iktů, dohadovat se s lidmi kvůli tomu, že neumějí počítat…“ rekapituluje Abdul. Pak se mu ale na chvilku rozzáří oči, když mluví o své kapele. Společně s bratrem Abdulem Abdalim Hadim a Yousufem Rashidim založili skupinu Bachtar, tradiční afghánskou muziku na bubínky a harmonium, kterou doplňují zpěvem. „Zpíváme o lásce, radostech života, smutcích z rozchodu, strachu z války a ze smrti. Texty jsou dost podobné moravskému folkloru. Je vidět, že lidová hudba je v základu všude stejná,“ usmívá se obchodník.

Zjevení z jiného světa

Na rohu ulic Bratislavská a Stará stojí dům s nenápadným nápisem Clubwash (klub praní). Po vstupu čeká návštěvníka překvapení. Uprostřed ghetta funguje prádelna západního stylu. Za jejím založením stojí Čechošvýcar Patrick Scherer a Holanďan Pieter Van De Vijver. Dva mladí studenti přinesli do brněnského Bronxu čerstvý vítr, který je tu tolik potřeba. Svou otevřeností a pohledem na svět bez předsudků ukázali místním Romům svět, který neznají. Svět, jenž je bere takové, jací jsou, bez zbytečných generalizací a xenofobie.

Po počátečním oťukávání se z prádelny stala místní atrakce. Prádelna totiž funguje také jako internetová kavárna – nejlevnější ve městě. Na starých počítačích se učí malí Romové zacházet s internetem a Patrick s Pieterem je učí anglická slovíčka. Vše probíhalo idylicky až do chvíle, kdy se do mladého Holanďana zamilovala dvanáctiletá olašská holčička. Když nebyla její láska opětována, poštvala proti clubwashi svou rodinu. „Řekla doma, že tady natáčíme dětské porno, tak k nám vběhla celá její famílie a zmlátili mě,“ oznamuje stroze Pieter a při pomyšlení na večerní incident se mu ještě teď trochu chvějí ruce. „Na nic se neptali, začali na mě řvát, a pak mě v přesile zřezali jako psa.

Kamarádka z Polska, co seděla na baru, se mě zastala, ale zmlátili ji taky. Ještě jí nadávali do cizáckých špín a ať se vrátí domů, že tady nemá co dělat,“ smutně vypráví Pieter. Po incidentu, kdy skupina Olachů ještě pronásledovala Pietera po nočních ulicích, se oba majitelé rozhodli pro přísnější režim. „Dřív jsme sem pouštěli všechny, teď už si děti pečlivě vybíráme,“ říká rezolutně Čechošvýcar Patrick. „Přišli jsme sem se srdcem na dlani a takhle jsme dopadli. Ale nezahořknul jsem, to ne,“ usměje se z místa za barem a nalévá si ruskou vodku. Pro vybrané děti funguje prádelna i jako družina. Po škole jdou na internet nebo si kreslí, učí se poznávat cizí města a kultury.

V prádelně probíhají také bujaré mnohonárodnostní večírky. Klub se stal populární u zahraničních studentů z projektu Erasmus, takže v sále je mnohdy hotový Babylon. „Pro mě zůstává Clubwash pořád prádelnou, ale pro moji hlavu, kterou si sem chodím po práci vyprat,“ směje se Pieter Mulder, který vedl v brněnském ghettu nevládní organizaci Horizonty. Svou dnešní pouť končím v nonstopu Besiane. Je to hospoda založená kosovskými Albánci. Žijí v Bronxu stejně jako mnoho jiných národností. Není tedy divu, že češtinu v této hospodě uslyšíte jen zřídka. Vede ukrajinština, ruština a albánština. Majitel Afrim Rama mě vítá s širokým úsměvem. Popíjíme jeho oblíbenou ruskou vodku a on vzpomíná na domov. „U nás doma v Podujevu jsou čeští vojáci z KFOR. Vždycky se bavím jejich výrazy, když na ně začnu mluvit česky. Hned pak roztají, taky se jim stýská po domově…“ říká Afrim a lesknou se mu oči. Do jeho nonstopu mají všichni dveře otevřené, i když náhodný návštěvník by do něj v noci zřejmě nevkročil. „Policajti mě už znají. Volám je, jen když je velký problém, to pak přijedou hned. Jinak si všechno řeším sám,“ usmívá se sebevědomě. Já však vím, že to nejsou planá slova. Pro místní Romy je Afrim skutečnou autoritou a často za ním chodí jen si vylít srdce nebo se poradit. Je zvyklý víc naslouchat než mluvit a lidé to o něm vědí. Ptám se ho, co znamená název jeho nonstopu – Besiane. V tu chvíli usměvavý Albánec zvážní. Sepne dva prsty a ledově řekne. „Besiane je přísaha. Přísahali jsme, že budeme bojovat a svou válku jsme vyhráli. Také jsme tak přejmenovali naše město. Už to není Podujevo, ale Besiane.“ V tu chvíli na mě sahá ledová ruka války, která se nás v Brně může naštěstí dotknout pouze takto zprostředkovaně. Nenávist, kterou vyvolali srbští i albánští nacionalisté, tak dosahuje všude po světě a dokáže pobláznit i rozumné lidi.
Na ghetto mezitím padla tma. V chladné noci se protahují stíny postav v kapucích, které se plouží podél zdí. Slabé pouliční osvětlení dodává nádech tajemna. Nedivím se, že v noci sem nikdo kromě místních nechodí. Většinu odradí už jen pološero zapadlých uliček. Skupinky mladších Romů prořídly a venku se pohybují jejich starší sourozenci. Je jim většinou kolem dvaceti.

Také poslouchají muziku z mobilů, ale nepůsobí už tolik bezstarostně. Přímo na ulici probíhá obchod s drogami, prodej kradené elektroniky, mladičké romské školačky nabízejí sex za dvě stovky… V noci je třeba být v ulicích Bronxu ostražitější. Kdo nemá silnější žaludek, nevylézá. Je to čas zábavy a her. Cinkot mincí z automatů je slyšet až na ulici. I hazard a ožebračování lidí funguje multikulturně. Herny vlastní „podnikatelé“ a dobrodruzi z Vietnamu, Sýrie či Kosova a v nich prohrávají svoje skromné peníze místní Romové. Sociální dávky, výplaty nebo půjčky tak končí často v nenažraných chřtánech blikajících beden.

Euforii střídá zoufalství a ranní kocovina v ghettu je den ze dne silnější. Bez peněz, motivace a často i bez naděje. Jak se žije v ghettu

Hana Filová je energická dáma ve středních letech. Energii opravdu potřebuje, aby se zvládla postarat o sedm dětí a manžela, se kterými žije v bytě uprostřed brněnského ghetta v Bratislavské ulici. Pracovala jako cukrářka, kterou se vyučila. Kromě toho se živila také jako pradlena a dělnice v Královopolské strojírně. Hana Filová ráda zpívá. Díky pěveckým vystoupením se seznámila se svým budoucím manželem Michalem.

V současnosti jí už na zpěv mnoho času nezbývá. Všechen ho věnuje svým sedmi dětem. Nejstarší dcera Hana je sice ve svých osmnácti letech již samostatná, ostatní však stále potřebují matčinu pozornost.

Rodinným mazánkem je bezesporu dvouletá Aneta a největším živlem je naopak pětiletý Libor. „Je to divočák, nemám šanci ho mít pořád na očích. Jen se na chvilku otočím, už něco vyvádí,“ směje se matka Hana Filová. Vynachválit si nemůže ani dvě prostřední dcerky, osmiletou Markétu a desetiletou Marii. „Jsou to moje zlatíčka a snaží se mi v rámci možností pomáhat,“ usmívá se.

Velké naděje vkládá celá rodina do talentovaného dvanáctiletého Davida. „Je to jedničkář, má talent na hudbu i na sport, navíc je mírný a nepouští se do žádných konfl iktů,“ pochvaluje si potomka. O tom, co dělá šestnáctiletý Michal, nechce raději moc vědět. „Lítá s kluky po ulicích, říkám si, že někdy je lepší, když rodič neví všechno. Věřím ale, že jsme ho dobře vychovali a on sám ví, co je dobré a co špatné.

V poslední době se učí pracovat s manželem na stavbě, tak doufám, že se neztratí,“ zamyšleně dodává Hana Filová.
Když přijde řeč na dům, ve kterém rodina bydlí, mizí z tváře Hany úsměv. Dům v Bratislavské ulici číslo 72 totiž patří k těm s nejhorší pověstí v ulici. S bydlením ve Výstavní ulici, kde dříve tehdy ještě nepočetná rodina Filova bydlela, se Bratislavská nemůže rovnat. Otlučená fasáda, hloučky křičících dětí a okounějících adolescentů nevytvářejí domu nejlepší vizitku, i když paradoxně stojí přímo naproti Muzeu romské kultury.

„Náš dům je hrozný, chtěla bych odsud pryč, ale nejde to. Mám strach posílat děti ven, aby si hrály s ostatními, protože každá malá pře končí hned bitkou,“ říká ustaraným hlasem. Přes veškeré starosti je však šťastná matka sedmi dětí se svým životem spokojená. Zároveň doufá, že spokojené budou v budoucnu i všechny její děti.

Adéla Souralová je mladá socioložka z brněnské fakulty sociálních studií. Minulý rok prováděla společně se svými kolegy z fakulty terénní výzkum přímo v ulicích brněnského ghetta. Zadavatel, kterým byl Úřad vlády, chtěl zjistit, jaké jsou perspektivy vzdělávání Romů v této vyloučené lokalitě

* Nerada používáte pojem ghetto, proč?

S našimi kolegy jsme nechtěli prostor, kde probíhal výzkum, nazývat ghettem. Oblast kolem ulice Cejl totiž není žádný uzavřený celek, kde by bydleli jen Romové. Tuto oblast sice můžeme nazývat sociálně vyloučenou, ale z lidí, kteří v ní žijí, je Romů asi padesát procent. Lidé, kteří zde nežijí, mají pocit, že Romů je tu drtivá většina, protože si jich na ulici víc všímají a mají jiný styl života.

* Na co jste se ve výzkumu zaměřili?

Chtěli jsme ukázat lidi, co zde žijí, ale také nevládní organizace a úřady, které zde působí. Já osobně jsem toto místo znala, ale během výzkumu jsem se snažila přijít na to, čím se odlišuje. Hlavní zaměření výzkumu bylo na vzdělávání. Chodila jsem se dívat, jak vypadá výuka a debatovala s učiteli.

* Viděla jste nějaký rozdíl oproti jiným školám?

Výuka vypadá v podstatě stejně. Rozdíl je v tom, že ve třídách s převahou romských dětí by jich měl být menší počet. Také přístup učitelů musí být trochu jiný, protože děti často chybějí a látka nemůže být probírána tak rychle. Školy jsou v lokalitě dvě a jsou mezi nimi rozdíly. ZŠ 28. října je romská škola, ale ZŠ Merhautova je pořád rozdělená na romskou a neromskou budovu. Pro školy je problém nižší počet žáků kvůli státním příspěvkům na žáka. Aktivity navíc, jako jsou například kroužky, si pak školy musí platit z vlastních grantů (kroužky jsou zadarmo – jinak by děti nechodily nikam).

* Jakým způsobem vznikne romská škola?

Zkoumali jsme, jak se stane, že se do ní přelije určité procento romských dětí a prestižní škola dostane během chvilky nálepku cikánská škola. To samozřejmě vede k tomu, že neromští rodiče dají děti jinam. To se v současnosti děje na ZŠ Merhautova, kde minulý rok při zápisu došlo poprvé k tomu, že počet romských dětí převážil a neromští rodiče se začali ohlížet po jiné škole. Také jsme nenašli žádné mladé Romy z lokality na středních školách. Jediní středoškoláci z lokality studují na romské střední škole, kterou založil Emil Ščuka.

* Co říkáte na aktivitu nevládních organizací v lokalitě?

Působení nevládek je velká výhoda. Mají blízko ke svým klientům a naopak. Organizace mají mnoho projektů, jak na vzdělávání, tak na terénní práci. Důležité je, že aktivity jsou propojené, protože vzdělání dětí samozřejmě souvisí s tím, jaké mají doma podmínky pro učení a pro život. Když dítě nemá doma stůl a aspoň chvíli klid, nemůže se nic naučit.

* Jaká byla posloupnost vaší práce?

Do terénu jsem vyrazila v dubnu. Chodila jsem, ptala se lidí a pak zpracovávala výsledky doma. Snažila jsme se na věci dívat analyticky a dávat si je do souvislostí. Pak jsem napsala závěrečnou práci.

* Jaký je hlavní výsledek, který byste chtěla předat lidem?

Asi bych každému poradila, ať se jde do lokality podívat. Není to žádná hrůza, že by návštěvníci museli mít strach z přepadení za každým rohem. S kolegyněmi jsme se snažily ve výzkumu pouze popsat to, co vede ke vzniku problému, jak ho řešit je úkol už pro někoho jiného.

Z HISTORIE:

V Brně včetně jeho předměstí žijí romské komunity od 19. století. Tito Romové se živili kovářstvím, podomním prodejem, obchodem s koňmi a jako akrobaté v cirkusech. Po vzniku Československa v roce 1918 se pro Romy na území Moravy příliš nezměnilo. Stále přetrvávaly zákony z dob monarchie. V roce 1927 je přijat zákon o potulných cikánech, který umožňoval státu evidovat Romy. V období protektorátu začaly transporty brněnských Romů do koncentračního tábora Osvětim a do pracovních táborů v Hodoníně u Kunštátu a v Letech u Písku. Po válce se zpět do Brna vraceli pouze jednotlivci, většina zemřela v táborech. Po válce začala jedna z prvních vln romské migrace ze Slovenska do Čech. Brno se stávalo vstupní branou pro Romy z osad východního Slovenska.

Migrace získala tzv. řetězový charakter, kdy za hlavou rodiny přicházeli další rodinní příslušníci. Romové osidlovali prázdné domy po Němcích a Židech. Hodně takových domů, poškozených a vyrabovaných bylo v ulicích Bratislavská a Francouzská. V letech 1958 – 1959 proběhla vlna státní represe vůči kočovným Romům, jejímž cílem bylo usadit kočovníky na území obcí a měst. Od roku 1970 přechází stát z politiky násilné asimilace spíše na politiku integrace. Výsledkem je trojnásobný nárůst romské populace v Brně. Po převratu v roce 1989 přichází stále více Romů ze Slovenska. Mnoho jich přichází do lokality kolem ulic Cejl a Bratislavská, která těsně po revoluci dostává přezdívku „Bronx“. Projevují se symptomy chudoby, nezaměstnanosti, špatného bydlení, závislosti na sociálních dávkách. To vše v kontrastu se stále bohatnoucím okolím, hlavně centrem města. Porevoluční proměna města vedla k tomu, že vedle obchodně – administrativního centra existuje prostor, ve kterém žijí lidé na dně společnosti. Ti, kteří nebyli na transformaci připraveni, a ti, se kterými tržní hospodářství nepočítalo. V Bratislavské ulici vznikly organizace snažící se o povznesení prostoru, pro který se vžil název Brnoc.

Je to Muzeum romské kultury, založené v roce 1991, středisko pro romské děti a mládež (později DROM) a Společenství Romů na Moravě. Později vzniká ještě organizace IQ Roma servis.