Tento měsíc jsme se v redakci poměrně podrobně zabývali tím, kdo z místopředsedů vlád, ministrů bez portfeje a později i vládních zmocněnců pro lidská práva se řešení tzv. „národnostní tematiky“ věnoval nejpoctivěji, za kým stojí skutečně kus práce. Jde samozřejmě o těžké rozhodování, jednoznačně ale mezi všemi těmi jmény (která vám mimochodem pro lepší orientaci nabízíme na této dvoustraně) lze označit ta, jejichž majitelům přeci jen otázka byla lhostejná více nebo méně. Samozřejmě záleželo i na tom, v jakém období kdo místopředsedoval nebo ministroval. Obecně nutno říci, že těch, kteří „národnostní tematiku, tematiku lidských práv“ považovali za spíše přitěžující a kazící jim jejich politickou kariéru, bylo obecně méně. Z hlediska lidského přístupu a interesu pracovního převažovali ti senzitivnější k lidským právům. Rozhodně můžeme mezi ně počítat Petra Pitharta, tehdejšího předsedu vlády. Šlo o jediné období (vláda v období od konce června 1990 do počátku července 1992), kdy tato oblast spadala přímo pod premiéra. Igor Němec, ministr bez portfeje v letech 92-96 proslul svým ne vždy vstřícným postojem. Legendární, bohužel nechvalně, je jeho výrok z tiskové konference v Letech u Písku, kdy tehdejší prezident Václav Havel odhaloval v Letech u Písku kámen obětem tábora. Na následném semináři a tiskové konferenci odpovídal Němec na dotazy novinářů, zda se vláda pokusí zrušit vepřín, že to je záležitost Romů samotných. Ať si udělají třeba sbírku. Po něm přišel ministr Pavel Bratinka, o němž se mnozí odborníci a vysocí úředníci vyjadřují jako o osobě, která opravdu zásadním způsobem změnila řešení této otázky, mimochodem i proto, že se vládě začaly předkládat tzv. Zprávy o integraci romské komunity do společnosti. Dokumentu, který poprvé komplexněji popisoval stávající situaci v nejzásadnějších oblastech: vzdělání, zaměstnání, diskriminaci, bydlení. Nutno poznamenat, že se ale již několik let tento vládní materiál drží příliš na teoretické rovině a stejně obecně vyznívají i jeho návrhy řešení (bez návrhu institucí s možností skutečně fungujících institucí, jež by mohly operativně věci napravovat, měly sankční pravomoci atd). Pochopitelně to záleželo na tom, kdo právě převzal onen pomyslný štafetový kolík. Bohužel ne všem se dařilo – a to závisí samozřejmě i na zbytku členů vlády a politické vůli – prosadit zásadní změny. Zkusme jít ale ve výčtu dál, od ledna 98 do července 98 se v úřednické vládě Josefa Tošovského objevil ve funkci ministra bez portfeje bývalý novinář Vladimír Mlynář. Citlivost k problémům menšin vyjadřoval již za dob svého novinářského působení, jako politikovi mu to však zásadním způsobem ubralo popularity. Snad i proto (ale nejen, byl k tomu předurčen i svojí profesí) se stal ve vládě příští ministrem informatiky. I v tom krátkém období „bez portfeje“ ovšem stihl založit Radu pro záležitosti romské komunity, rozpoutat veřejnou debatu o táboře v Letech u Písku a trestech za rasově motivované vraždy . V následujícím období – tedy od roku 1998 do roku 2002 se spíše než samotný ministr bez resortu lépe zapamatovává disident, novinář a první vládní zmocněnec pro lidská práva Petr Uhl. Spadal přímo pod místopředsedu vlády Pavla Rychetského, který byl rovněž předsedou Legislativní rady vlády. Nutno říci, že právě Pavel Rychetský měl k národnostem blízko. S Petrem Uhlem i jeho nástupcem Janem Jařabem, další výraznou osobností hájící lidská práva, se snažil velmi úzce spolupracovat. Veřejně i ve sdělovacích prostředcích hovořil o svých romských kamarádech, jejichž děti nemohou na rozdíl od jeho dětí běžně například na diskotéků jen proto, že jsou Romové. Rok 2002 přinesl změnu na postu místopředsedy vlády pro výzkum a vývoj, lidská práva a lidské zdroje. Petr Mareš byl až doteď posledním členem vlády, kterému otázka menšin lhostejná nebyla. Koneckonců i on přicházel o popularitu svými postoji k sudetským Němcům, ale i Romům. A pak už jen Pavel Němec, kterému, a on se tím v kuloárech netajil, oblast menšin, zvláště té romské, příliš k srdci nepřirostla. I změny na postech vládních zmocněnců zhoršily situaci, vlastně ji zhoršovaly postupně. Ne že by pánové, kteří přišli po Petru Uhlovi a Janu Jařabovi, byli proti dodržování lidských práv, ale ani Svatopluk Karásek (i když za něj se opět rozpoutala debata o tom, že by vláda měla přeci jen udělat něco s „prasečákem“ na místě letského tábora) ani Jan Litomiský nedokázali výrazným způsobem ovlivnit tuto oblast. Nebylo to také snadné, situace se v některých oblastech – a přidržme se teď zejména Romů – sice zlepšila (vzdělání, možnost zejména pro mladé získat stipendium, studovat, vycestovat za prací, na stáž, přístup médií k tzv. romské otázce), jinde se ale výrazně zhoršila (bydlení, sociální postavení Romů). Zejména nárůst sociálně vyloučených komunit je alarmující. Věnujeme se jim průběžně, nebudu se tedy opakovat. Koneckonců i proto přinášíme v tomto čísle minirozhovor s Džamilou Stehlíkovou, novou ministryní bez portfeje, která se bude snažit o naplnění programového prohlášení vlády. Snad se zařadí mezi ty, kteří uspěli. Koneckonců je pravda, že její domovská strana, Strana zelených, dokázala tuto oblast, tedy lidských práv, prosadit do zmíněného dokumentu. Tentokrát se vláda již zavázala. Měla by přijmout antidiskriminační zákon a také další antidiskriminační legislativu, jež dlužíme jako jediná členská země Evropské unii. Džamila Stehlíková, původem z Kazachstánu, má k menšinám blízko, koneckonců žije v Chomutově, kde má i ordinaci. Hovořila jsem s ní také o dalších bodech z programového prohlášení nové vlády – rozšíření agendy veřejného ochránce práv a vzniku nové agentury zabývající se sociálním vyloučením a zřejmě na přání lidovců také zabraňováním zneužívání sociálních dávek. K oběma bodům mám výhrady, konkrétní připomínky například k tomu, že nebude-li mít ombudsman také sankční pravomoci, dostatečně rozšířený aparát lidí, příliš se teorii z papíru do reality každodenní praxe nepodaří přenést. Stejně tak nebude-li zmiňovaná agentura zakotvena v zákoně, nebude-li disponovat jistými pravomocemi. Ovšem vznikne minimálně instituce, která by dle slov ministryně měla pomáhat samosprávám a neziskovým organizacím využívat finance z fondů EU. Uvidíme. Mám ale pocit, že by po té delší absenci mohla Stehlíková alespoň trochu zklidnit tak rozbouřené hladiny tuzemských rybníků. Otázka je, nakolik jí budou oporou politici z koaličních stran…
