Banda zbojníků jde na Bartóka

Romská hudba na londýnské křižovatce

Evropa objevovala romskou hudbu v 90. letech. Nikdo tehdy netušil, že zájem úzkého publika přeroste ve světový trend. Dnes je popularita romských souborů samozřejmostí, otázka je, co budou hrát zítra.

Dvoutisícová londýnská hala Barbican je vyprodaná, na pódiu hraje dechový „orkestar“ z Moldovy. Jenže od dnes už zcela běžných koncertů balkánských dechovek se tenhle podstatně liší.

Je ztělesněním romské globální vesnice.

V úvodu se k Moldovanům přidávají kytarista a zpěvačka z Andalusie s flamenkem, po nich nastoupí drobná, vyzáblá, ale hlasově fenomenální Mitsou z Maďarska. Zpívá v závratném tempu s absolutní přirozeností – na rozdíl od sebestředných instrumentalistů není v jejím zpěvu ani kapka ega či předvádění se. Koncert graduje, na pódium přichází Esma Redžepova – majestátní, o generaci starší a energií překypující první dáma romské hudby z Makedonie, která pronikla na světovou scénu už v době Titovy Jugoslávie. Má na sobě křiklavý kostým v aristokratickém orientálním stylu, sál burácí nadšením, ke kapele se přidávají dvě tanečnice z Bukurešti ve svůdně vlajících barevných šatech a diváci pronikají do uličky pod pódiem, což je jediné místo, kde lze tančit.

V prestižní londýnské hale zní hudba z Andalusie i Balkánu, srdceryvné balady i tance v rafinovaných lichých rytmech, žánrová všehochuť bije do očí jako rodokmen voříška. Navzdory stylovému chaosu působí tato nadnárodní revue překvapivě organicky, snadno si představíte, že tatáž sestava společně muzicíruje doma v kuchyni. Všichni jsou totiž Romové a v atmosféře domácího muzicírování vyrůstali.

Zmíněný koncert byl součástí festivalu romské kultury nazvaného Tisíc let dlouhá cesta – podle migrační trasy mezi Evropou a romskou pravlastí Indií. Letos se konal podruhé, na jeho prvním ročníku (2000) vystoupila mimo jiné Věra Bílá.

První ročník byl ještě krokem do neznáma, zato letošní koncerty prezentovaly už dobře zavedená jména.

Romské styly z Balkánu totiž pronikají do světa relativně krátkou dobu, a to od pádu železné opony. Oslavou svobodného pohybu hudby mezi Západem a Východem je film alžírsko-romského režiséra Tonyho Gatlifa Gadjo Dilo, v překladu z romštiny Bláznivý cizinec. Mladý Francouz Stéphane, který se oním „bláznivým cizincem“ stane v romské osadě Rumunska, hledá záhadnou zpěvačku jménem Nora Luca, kterou jeho otec poslouchal z kazety před svou smrtí.

Její hlas má ale paralelu v reálném světě. Svůj hlas, v němž se prolíná dětská čistota i typicky romský feeling, Noře propůjčila výše zmíněná Mitsou.

Lov syrových talentů

Někdejší cesty do rumunské hudební divočiny přitom probíhaly i na zcela účelové bázi a v jistém smyslu připomínaly expedice amerických sběratelů na americký Jih za bluesmany žijícími v bídě či ve vězení. Do nuzné vesničky Clejani jižně od Bukurešti se už deset let před „bláznivým cizincem“ Stéphanem sjížděli etnografové, aby zde natáčeli poslední žijící reprezentanty romské muzikantské elity zvané „lautari“. Počátkem roku 1990, po krvavém pádu diktátora Ceauşeska, tu dvojice belgických producentů sestavila kapelu, kterou bychom mohli brát i jako hřebík do rakve folkloru socialistické éry. Žádné kroje ani národopisné tance na pódiu, ale syrové muzikantské individuality. Přirozenou ctižádostí romského „lautara“ je hrát rychleji a lépe než ostatní, dejme mu tedy příležitost. Skupina zvaná Taraf de Haidouks, tedy Banda zbojníků, objela světové festivaly včetně britského Womadu a pražského Respectu, okouzlila houslového virtuosa Yehudiho Menuhina a v londýnské Royal Festival Hall vystoupila společně se špičkovým ansámblem soudobé klasiky Kronos Quartetem. Očitý svědek vzpomíná:

„Kronos hrál z not, Taraf zpaměti. Na pódiu se střetly dva protichůdné živly, relaxovaný Kronos, divoký Taraf. Druhý houslista Kronosu se nechal unést a snažil se Taraf trumfnout. Znám ho od studentských let, ale takhle se na pódiu nikdy neodvázal.“

Poptávka po romském trendu dodnes povzbuzuje desítky nových kapel – včetně rapera Gipsy.cz, mimochodem letos vůbec prvního českého účinkujícího na megafestivalu Glastonbury. Romská hudba překročila Atlantik a pronikla do New Yorku prostřednictvím gypsy-pankáčů Gogol Bordello. Styly z východní Evropy se hrají v tanečních klubech západní Evropy, v Německu vznikla móda Russen Disko, tedy „ruská diskotéka“, která bude letos v říjnu jedním z témat pražského festivalu hudebních filmů MOFFOM. Mistr balkánských hudebních koktejlů Goran Bregović napsal svoji parafrázi na Bizetovu Carmen; ta jeho se jmenuje Karmen se šťastným koncem.

Britský komik Sasha Baron Cohen si objednal pro svůj film Borat coververzi rockového hitu Born to be Wild, a to u dechovky Fanfare Ciocarlia, která vedla onu bujarou party v Barbicanu. Jenže spojovat hardrockovou hymnu amerických motorkářů s venkovskou hudbou z východní Evropy, není to už příliš?

Dinosauři noty neumějí

Zkušenost z popkultury 20. století napovídá, že když se z undergroundu stane trend, další vývoj vede do říše dinosaurů, tedy rutinních ansámblů, které omílají stokrát vyřčené. Romské kapely sice dobyly svět, ale zároveň se ocitly na křižovatce. Belgičan Stéphane Karo, jeden z „objevitelů“ Taraf de Haidouks, letos svoji skupinu v Barbicanu představil v novém projektu, který má pro Čecha srozumitelný název: Maškaradă. „Od posledního studiového alba uplynuly čtyři roky, koncertů ubývalo. Během těch prvních deseti let jsme vyzkoušeli všechno, bylo tedy nutné udělat změnu. Ale kterou cestu zvolit? Teď nejvíc frčí dýdžejové, ti dokážou prodat tisíckrát ojeté zboží. Měl jsem tedy dvě volby: buď další album tradičního materiálu, anebo DJ. Našel jsem třetí cestu. Vždyť přece romskou hudbou se inspirovali Béla Bartók a další velikáni evropské klasiky, tak proč si nevybrat repertoár od nich a nepřevést jej zpět do živelného pojetí cikánských primášů? Nikdo z Tarafu ale nezná noty, najali jsme si korepetitora, pouštěl jim tu hudbu z kazety, jen na pěti skladbách s nimi strávil 300 hodin.“ V tomto případě nešlo ani tak o střet kultur, jako o skok napříč společenskými vrstvami. Jak takový posun vnímá rumunská veřejnost, pro kterou jsou Romové stále občany druhé kategorie? „Mnoho Rumunů sleduje jejich světové úspěchy s nepochopením: proč zrovna tihle negramotní hráči jezdí ven, zatímco jiní, dle jejich mínění lepší muzikanti, sedí doma?“ Taraf v tomto směru změnil pravidla: kdo zná noty, není nevyhnutelně lepší.

Po koncertě v Barbicanu si muzikanti vzali nástroje a vyrazili do ulic. Řízením osudu se objevili v jedné z místních indických restaurací, v nichž na rozdíl od Bukurešti není zvykem hrát na akordeon či na housle. Večeřící Indové se ocitli v kulturním šoku: slyšeli pro ně hudbu zcela neznámou, přitom tak blízkou. Příběh o tom, kam až to dotáhli krajané, když se vydali na tisíc let dlouhou cestu.