Balážová: Jsem prý taková… hubatá emancipovaná baba

Když loni přebírala cenu K. H. Borovského, podotkla: „Doufám, že to není jen proto, kdo jsem.“ Jarmila Balážová je novinářka – a kromě toho je taky Romka. Ale hlavně je žena jako kterákoli z nás. Ráda tancuje, i když ji tu a tam nechtějí pustit na diskotéku. A ráda občas zajde ke kartářce. Jarmila Balážová…

* Nějak se mi v posledních dnech všechno sype, nemají pro to kartáři nějaké vysvětlení?

J. B.:Ale já byla u kartáře naposledy před tři čtvrtě rokem! Nejsem žádný fanatik. Máte jinak pravdu, že jsou všichni nervózní, minulý týden byly takové divné tři čtyři dny, volaly mi i kamarádky, které jsou jinak v pohodě, a nechápaly, co se to s nimi děje, skoro se jim chtělo brečet nebo něco rozbít. Možná je to tím, jak se láme počasí. Jak by to vysvětlovali kartáři, to popravdě nevím, asi jak který.

* Jak jste se k nim dostala?

J. B.: Měla jsem jednu velmi nepříjemnou zkušenost, když mi bylo osmnáct. Na jednom festivalu za mnou nezávisle na sobě přišli dva muži, chtěli mi číst z ruky a že prý… mamka mě teď zabije, protože nemá ráda, když mluvím o takových věcech… no že prý strašně brzy umřu. Já byla do té chvíle šťastná, čtyři dny předtím mě vzali na žurnalistiku, a tohle byla rána. Takže jsem pak několik kartářů vyhledala záměrně, abych v sobě zlomila ten strach. A pochopila jsem, jak moc se výklady různí, že opravdu dobře vyložit umí málokdo a že za svůj život zodpovídáme hlavně sami. Nakonec vidíte, že už nejsem tak extrémně mladá a pořád jsem tu. Takže ano, občas k nim jen tak, ze zájmu a ze zvědavosti zajdu. Ne proto, aby mi předpověděli, co se přesně stane.

VIZITKA

Narodila se 5. ledna 1972 v Brně, vystudovala gymnázium a žurnalistiku na Fakultě sociálních věd UK

Má tři sourozence, dvě neteře a jednoho synovce. Sama je svobodná a docela ráda tancuje, baví ji lidi s nadhledem a smyslem pro humor.

Pracovala v České televizi, kde moderovala dětský diskusní pořad Tykadlo a autorskou talkshow Rozhovory Jarmily Balážové, na Nově uváděla Áčko. Dnes je na volné noze a pracuje pro Český rozhlas 6.

Je zároveň předsedkyní romské neziskové organizace Romea a pět let šéfredaktorkou měsíčníku Romano Voďi (Romská duše).

* Protože pak byste mohla dopadnout jako kdysi Romská občanská iniciativa v parlamentních volbách.

J. B.:Jasně, jak jí slavný kartář Pavol Karvay předpověděl přes pět procent hlasů, a oni získali 0,13.

* Možná je vzhledem k vaší první zkušenosti lepší, že to často nevyjde. Z vás je nakonec novinářka ověnčená cenami. Co právě
teď děláte?

J. B.: Pracuji v Českém rozhlase 6, což je bývalá Svobodná Evropa, a mám na starosti mimo jiné pořad Zaostřeno na lidská práva, což zahrnuje vše od olympiády v Číně přes Kubu až třeba po rozhovory s lidmi, kteří cvičí vodicí psy. Baví mě to a někdy stresuje zároveň, protože občas je strašně málo času a během dne musím dělat na třech tématech, ale to asi znáte. Stejně tak mě bavilo dělat v televizi dětský pořad Tykadlo, bohužel už jsem nestíhala a musela toho nechat. Odposlouchávala jsem tehdy na zastávkách, o čem spolu děti mluví, abych jim pak nevnucovala dospělácká témata. A všimla si, že dnešní děti jsou otevřenější, nemají přehnaný respekt k autoritám a umí mluvit mnohem lépe, než jsme uměli my.

* Jste vysokoškolačka, což je mezi Romy pořád ještě trochu výjimka, nebo jsem teď vyslovila nějaký předsudek?

J. B.:Ale ono nás přibývá. Měla bych ale ještě říct, že patřím k větvi moravských Romů, kteří žili v Čechách a na Moravě už mnoho desetiletí před druhou světovou válkou a pak byli posláni do koncentračních táborů, odkud se jich vrátilo jen šest set. Byli tedy víc integrovaní a vzdělání u nich hrálo větší roli než u Romů, kteří tady žijí dnes a přišli ze Slovenska. I když mí rodiče žádnou vysokou nemají, u nás doma byla škola samozřejmostí, stejně jako to, že půjdu na gymnázium. Tehdy jsme si mohli dát přihlášku jen na jednu střední školu a jedno učiliště, takže jsem se hlásila ještě na kadeřnici a hrozně se bála.

* Čeho?

 J. B.:Abych na ni nemusela jít. Jak říkám, nám se rodiče dost věnovali. Učili nás kreslit, psát. Maminka měla dost vychytané způsoby, jak třeba odstranit bratrovo špatné r. Miloval míče, a tak jednou jeden koupila a pověsila ho do takové síťky, aby na něj viděl. A on chudák v těch čtyřech letech po té mičudě tolik toužil, že to r vypiloval.

* Mimochodem, když už děláte ty pořady o lidských právech, co říkáte návrhu ministryně Stehlíkové zakázat rodičům pohlavky?

J. B.:Něco takového se vážně chystá? No, my byly čtyři děti, narozené dost po sobě, takže jsme byly přísně vychovávané, sem tam jsme i klečely. Ale nikdy nás rodiče moc nebili, občas přilétlo pár facek – já tedy dostala tak dvě, mí sourozenci možná trochu víc, protože já se tak bála, že jsem radši nic neprováděla. Samozřejmě tresty musí mít svou hranici, ale stejně tak ji musí znát i dítě. Když jsem ještě dělala Tykadlo, dospělí se mi často svěřovali, jak je to dnes těžké, protože cokoli vytknou dítěti v pubertě, tak slyší: „Já zavolám na linku bezpečí.“ Nebo: „Mě nesmíte mlátit, dám vás na sociálku.“ Takže spíš než se rodičům ještě víc cpát do výchovy bych dělala něco pro to, abychom obecně nebyli nevšímaví, když vidíme, že někdo dítě týrá nebo že jeho chování k dítěti překračuje únosnou míru. Abychom něco udělali, někam zavolali a nebyli lhostejní.

* Což se zrovna vám vyčítat nedá: v šestnácti jste napsala Gustávu Husákovi, že vás nepustili na diskotéku.

J. B.:To je pravda. Tehdy mě jeden takový potetovaný ramenatý chlap, který už byl pravděpodobně několikrát v nějakém zařízení a vážně by mě zajímalo, co asi vystudoval, ve čtyři odpoledne nepustil dovnitř s odůvodněním, že „moji lidi tam dělají bordel“. Hrozně mě to urazilo. A tak jsem, ani nevím, co mě to v tu chvíli napadlo, napsala dopis prezidentovi a přidala tam i větu o rovnosti ras, kterou jsem opsala z ústavy. Žádní disidenti v mé rodině nebyli, takže jsem netušila, co si tím způsobím.

* Co následovalo?

J. B.:Tři měsíce nic, pak to začalo. Z kanceláře postoupili dopis kraji a pak městu, mezitím chodila k nám do domu sociálka a vyptávala se sousedů, co jsme za rodinu a zda nás rodiče posílají do školy. Pak přišli teprve k nám do bytu a taky na gymnázium. Třídní učitelka se zlobila, co mě to prý napadlo a kdo mi to nadiktoval. Jako by bylo tak těžké opsat něco z ústavy. Bylo to nepříjemné, ale mělo to paradoxní vyústění: konala se schůzka na úřadě města, kde byli všichni ředitelé Restaurací a jídelen a se mnou, sedmnáctiletou holkou, tam vážně mluvili, omlouvali se a dali mi své vizitky. Prý ať zavolám, když bude problém. Ptala jsem se, zda mohu zavolat, když nějakého Roma nebudou chtít pustit dovnitř, načež zavrtěli hlavou: Ne ne, to se prý týká jenom mě, a ne mých kamarádů. No, bylo to z mé strany celé trochu naivní.

* Posloucháte skupinu Gipsy.cz?

J. B.:Jasně, ale mám je radši na koncertech než na cédéčku, můžu si i zatancovat. Když už se bavíme o romských kapelách, nejraději mám Gulo čar. Byla jsem ale překvapená, jak moc Gipsy lidi strhnul, když nedávno přijel do Brna na festival. Vzala jsem s sebou i sedmiletou neteř, která je do něj, jak jinak samozřejmě, zamilovaná. Sál byl plný, v Brně je totiž líheň výborných romských muzikantů – cimbálovka, Ida Kelarová, Gulo čar… A pak přišel Gipsy a k mému velkému překvapení měl větší úspěch než Gulo čar.

* Proč k vašemu překvapení? Gipsy je přece hvězda. Nebo mezi Romy tolik ne?

J. B.:No, hudba, kterou hrají Gipsy.cz, je výborná a on je famózní muzikant. Nebojí se jít až na kraj pódia, dělá muziku, která v romských žánrech chyběla. Ale občas tím, co říká a jak to říká, řadu lidí naštve: „Proč se vůbec pouští do politiky?“ ptají se někteří. Stejně jako když se ve vašich novinách nechal Vojta Lavička vyfotit s Čunkem, někteří Romové byli pološílení – ať prý si vystupuje za sebe, a ne za Romy. Samozřejmě, že je obtížné hovořit obecně o Romech tak, jak se nás často ptáte. Pak je člověk samozřejmě na ráně, všem se nezavděčí, některých se dotkne, byť třeba nechtěně. To se může týkat mě a Lavičky stejně jako Gipsyho, který navíc provokuje.

* Čím konkrétně?

J. B.:Nikomu by nevadilo, kdyby řekl, že všichni musí pracovat, a kdo nechce, má smůlu a nemůže mít výhody, ale on řekne: Jdi do hajzlu a chcípni, když nechceš dělat.

* Hiphopeři takhle prostě mluví.

J. B.:Právě. Ale když je někomu čtyřicet či padesát a nezná zákonitosti hip hopu, pomyslí si, kde ten mladíček bere tu drzost.

* Ale pro Romy, respektive jejich vnímání bílou většinou, udělal strašně moc.

J. B.:Máte pravdu, však se taky můj vztah k němu vyvíjí stále víc k tomu kladnému. Lidi už mají plné zuby intelektuálů, kteří nesou ta svoje moudra. Byť by si jich sebevíc vážili a byť ti intelektuálové mají třeba pravdu. Ale ti lidé mají zase třeba zcela konkrétní zkušenosti se sousedy, takže když jim pak budete jen pořád dokola říkat, že všichni nejsou takoví, pošlou vás do háje.

* Mohu potvrdit. Utekla jsem z pražského Žižkova před hlučnými romskými sousedy a dlouho pak měla sklon házet je všechny do jednoho pytle.

J. B.:A já to chápu. Taky bych nechtěla bydlet v některých čtvrtích v Praze a to se vůbec netýká jen Romů. Tím, že Gipsy pojmenoval palčivé věci, získal u neromské společnosti respekt. Na druhé straně není dobře, že se pořád mluví jen o tom špatném. My například v našem měsíčníku, který vedu, popisujeme romské sportovce a sportovkyně, kteří reprezentují minimálně na republikové úrovni. Ale kdo o nich ví, kdo o nich mluví stejně nahlas jako o těch, kteří někde dělají bordel?A tak mám pocit, že se veřejné mínění v poslední době zase zhoršuje.

* Setkáváte se s tím vy osobně?

J. B.:Občas jo. Ale setkávám se i s řadou lidí, kteří -mě zastaví v metru a řeknou, že se jim líbí pořady, co dělám, čímž se to nějak vyrovná. S něčím ošklivým se koneckonců setkáváme všichni, kolega Janek Kroupa jde po ulici a nějaká žena na něj plivne za reportáž, kterou natočil. Nebo, když nejste Romka, tak zase máte rovnátka, jste moc tlustá nebo moc hezká…

* …nebo třeba příliš snědá. Se mnou si jako s malou holkou kvůli tomu nechtěly děti moc hrát, takže myslím, že se celkem dobře umím vcítit do vašich pocitů.

J. B.:Ale já měla na základní škole štěstí na učitele, mnozí ještě zažili válku, takže byli citliví, navíc jsme byli ve třídě dost ‚namíchaní‘. Zaráželo mě jen, že si mě jedna učitelka vždycky vzala na konci pololetí stranou a ptala se, zda jsem cikánského původu. Nevysvětlila proč, ale vždycky udělala čárku do výkazu, což mě dost frustrovalo. Později jsem si na to vzpomněla a zjistila, že tehdy učitelé dostávali za romské dítě příplatek. Což bylo paradoxní, protože já byla jedničkářka sem tam s nějakými dvojkami. Trochu drsnější to bylo až na gymnáziu. Ne že by spolužáci byli zlí, ale byla jsem tam po deseti letech první Romka, a trochu si mě testovali. Například jestli si odnesu domů zkumavky, které mi o hodině chemie dali tajně do kapsy. Bylo to nepříjemné, ale věděla jsem, že se s tím musím srovnat. Buď tomu podlehnu, prohraju a navíc si ponesu svůj mindrák, nebo budu lepší. Ona to byla vlastně zásluha mých rodičů. Kdybychom se chtěli někdy vymluvit na to, že jsme dostali špatnou známku, protože si na nás učitelka zasedla, to bychom asi dostali pár facek.

* Ještě k Gipsymu: když je tak poslouchám, mám pocit, že jsou to takoví malí machové, ostří hoši, nezdá se vám?

J. B.:Myslím, že to jen hrají (usměje se). A pokud tím narážíte na Romy jako takové, možná to tak bylo dřív. Koneckonců i celá česká společnost, a není to tak dávno, měla za to, že ženy mají stát u plotny a udělat svým mužům pomyšlení, ne? A je to teď právě náš otec, který do nás doma hustí: „Musíte být nezávislé a musíte být takové a makové, aby si žádný chlap nemyslel…“ To proto, že jeho dcery studovaly, a on nechce, aby ta investice přišla vniveč.

* Jsou Romové v něčem jiní jako muži?

J. B.:Nemyslím. Jak kdo. Můžete narazit na Romy, kteří nosí květiny, jiní zase ne. To je u všech mužů stejné. U Romů je asi víc vidět, že rodina je semknutější, a když se dva pohádají, Romka asi nevydrží tři dny nevařit, protože má pocit, že by jí muž umřel hlady. I když, znám i takové. Doba se mění.

* Co vám říká slovo emancipace?

J. B.:Nic pracovního, protože ženské otázky se řeší v jiném pořadu, než který mám na starosti já. Jako žena mám ráda galantní muže a jsem ráda tou, co se jí podrží dveře a přinese kytka. Ale jinak se považuji za hodně emancipovanou, což je i mým povoláním, protože novinářky obvykle moc nestojí v koutě. Trenér ve fitnescentru mi například řekl, že jsem hrozně hubatá, prý mám na všechno odpověď.

* Jak se s tím vyrovnává váš partner?

J. B.:Momentálně nemá který. Jinak mými partnery byli často cizinci. Dílem to byla náhoda, že prostě přeskočila jiskra, ale možná to bylo i tím, že muži v zahraničí jsou víc zvyklí na to, že si musí doma sami něco udělat a něco tolerovat. Prostě jsou víc zvyklí na emancipované baby. Říkali mi: „To je hrozné, jak je český muž málo zvyklý pomáhat s dětmi, jak je málo doma.“ A víte, čím si to vysvětlovali? Že je tady moc hezkých ženských, takže si toho čeští muži neváží. Ale abych se těch mužů taky zastala…

* No, směle do toho.

J. B.:Oni nevědí, co přesně chceme my v té naší emancipaci, a často to nevíme ani my. Snaží se nám dát najevo city, protože tuší, že to tak má být, takže pošlou esemesku MYSLIM NA TEBE, což je moc hezké, pokud se nám zrovna nezlomil klíč v zámku a my bychom radši slyšely něco praktičtějšího.

* Jak to vlastně nakonec dopadlo s tím pouštěním na diskotéky? Už se vám od těch šestnácti nic takového nestalo?

J. B.:Ale ano, naposledy asi před dvěma lety v Praze na Národní třídě, kam jsme šli s kamarádkou a Ríšou Samkem (moderátor a reportér České televize, Rom). Ukazovali hlavně na něj, že v žádném případě nesmí dovnitř, protože tam včera něco ukradl. Přitom tam nikdy nebyl.

* A? Napsala jste Klausovi nebo zavolala někomu z ředitelů?

 J. B.:Ne (směje se). Občas máte chuť to řešit, zavoláte policajty nebo natočíte s novináři něco skrytou kamerou, ale tentokrát jsme se prostě jen otočili a šli pryč.