To, co nyní vyhlašují komunisté o výuce historie novodobých dějin, naposledy
ústy Marty Semelové, už skutečně hraničí se slušností i v demokratické
společnosti. Ba po pravdě, je to drzost do nebe volající.
Ač nejsem žádný odborník – historik, který jediný má oprávnění říci konečné
slovo v této diskusi, jsem občan, který v podzimu svého života a svých životních
peripetií dokáže docela přesně zhodnotit společenské a politické děje a jejich
dopad na život celé společnosti a jednotlivce.
Ze své profese kvalifikovaného strojního inženýra jsem byl odsouzen k dělnické
profesi na dlouhých 30 let – po vpádu Rusů do Československa v roce ’68.
Jako řidič těžkých nákladních vozidel jsem tak brázdil republiku, zatímco moje
školou povinné dcery musely ve škole poslouchat nesmysly učitelů a učitelek o
spravedlivé komunistické společnosti. To jsem těžce snášel a jediné, co jsem
mohl, bylo mlčet a nabádat děti ke stejnému pokrytectví. Ještě, že ony věděly,
jaká je pravda, což jim umožňovalo soužití s vlastním, těžce zkoušeným otcem.
Volat „Nejsme jako oni“ byla chyba V listopadu ’89 jsme volali: „Nejsme jako
oni!“ Byla to chyba! V určitých situacích a dobách přemíra tolerance a svobody
škodí. Komunisté si takové privilegium nezasloužili, teď sprostě zneužívají
situace, která jim byla „milostivě“ dopřána.
Paní Dagmar Bolfové, ředitelce školy, která učitelce Semelové zakázala výuku
dějepisu, tleskám. Udělala dobře a je statečná. Já bych zakázal paní Semelové i
tu matematiku a tělocvik. I tam může škodit, už jen svojí pouhou přítomností.
Vím dobře, co říkám.
Když jsem jako učitel na vysoké škole v době vpádu Rusů do Československa učil
konstrukci spalovacích motorů a vozidel, tedy výsostně odborný předmět,
neopomněl jsem vložit desetiminutovku k aktuálním událostem. Taky mi to už na
podzim toho roku spočítali a naordinovali dělnickou profesi. Měl jsem jim
poděkovat, ani nevěděli, jakou službu mi udělali, byla to dobrá a užitečná
škola, vpravdě další univerzita, kterou mi bylo dopřáno absolvovat. Ale to je
jiná historie.
Komunisté dobře věděli, že i odborník má dosti příležitostí, jak prosazovat své
názory podle svého svědomí mimo svoji profesi. A taky to tak mnozí dělali, jinak
by snad ani slušný člověk nemohl přežít.
Nevím, proč by nebylo možno i v demokratické společnosti docela regulérně
zabránit šíření škodlivých názorů, zejména na školní půdě. Není vyloučeno, že
toho může někdy být dosaženo i formou žaloby, která se může opírat nejen o
morální stránku, ale i o zákon, který specifikuje komunistickou ideologii jako
škodlivou.
Mnozí mne mohou osočit z autoritativního názoru, který v demokracii nemá
opodstatnění, a poukázat i na dilema omezování demokracie v zájmu účinného boje
proti terorismu. To srovnání nesedí. Tady jde o výchovu dětí a poškozování
jejich integrity v rozporu s morálkou i zákony země.
Schizofrenie naší země spočívá v tom, že máme zákon o neslučitelnosti
komunistické ideologie s demokratickým uspořádáním společnosti, když komunisté,
kteří se této ideologie nikdy nevzdali, jsou demokratickou složkou politické
sféry.
Mohou veřejně a svobodně vyhlašovat své pravdy-nepravdy. Divím se ovšem, že
ještě nikoho nenapadlo obžalovat na příklad paní Semelovou z porušování zákona a
nabádání k nezákonnostem hlásáním nepovolené komunistické ideologie, dokonce na
půdě školní, což je obzvláště nebezpečné. Znovu oblbovat naše děcka! Když to v
dohledné době nikdo neudělá, udělám to já.
Těch věcí, které mohu dát do základů takové žaloby, je více, a těžko někdo u
soudu bude moci moje argumenty a důvěryhodnost toho, co doložím, zpochybnit.
Současně důrazně protestuji, aby někteří na první pohled rozumní komunisté,
například pánové Ransdorf nebo Dolejš, se odvolávali na mne v romských
záležitostech, jako by i oni měli se mnou stejné názory. Dokud se i oni jasně a
zřetelně nedistancují od arogantních a společnost poškozujících názorů svých
kolegů, ať se laskavě nezaštiťují tu i tam názory jiných, které se jim občas
zamlouvají.
