Omámeni bezperspektivností se protloukají každým dnem, obklopeni
zanedbaností, hluboce zakořenění v sociální bídě, cizinci ve vlastní zemi. Ať je
to na Slovensku, v Rumunsku, Bulharsku nebo jinde na Balkáně, nikde nejsou
Romové opravdu doma. Je jich deset milionů, možná víc, vegetují na okraji
společnosti v nouzových domcích nebo vybydlených panelácích. Představují
ignorovanou sociální katastrofu, tikající časovanou bombu. Že jsou občany EU,
zřejmě nikoho nezajímá. Jejich budoucnost v Evropě je absolutně nejistá a
nevyjasněná, píše agentura APA.
Obzvlášť prekérní je situace na Slovensku, které bude od 21. prosince
oficiálně součástí schengenského systému volných hranic. Romové tam představují
asi desetinu obyvatelstva a mnozí odborníci odhadují, že v roce 2050 už z něj
budou tvořit polovinu. Obraz na východě země je hrůzný: nesčetné vesnice
vymírají, frustrovaní "bílí" gadžové se stěhují pryč, zatímco romské osady se
trvale rozrůstají. V nich panuje ryzí bída – žádná elektřina, žádná voda, žádná
kanalizace, zato hory odpadků, nemoci a kriminalita v nepřeberném množství.
Nikoho proto neudiví, že předpokládaná délka života je tam 50 let. Dívky mají
své první dítě převážně ve 13 nebo 14 letech, v dalších rocích pak následuje
většinou šest až deset dalších dětí, někdy dokonce 12 až 15. Nezaměstnanost se
pohybuje téměř na 100 procentech, protože Romy nikdo nezaměstná, a zvláště ne
těch několik "Cikánů", kteří si dokázali vybudovat vlastní firmu. Důsledkem toho
je často alkoholismus a drogová závislost. V posledních letech se ve vzrůstající
míře rozpadají i staré tradice a hodnoty jako řemeslo, hudba a rodina.
Rádo se přitom přehlíží, že Romové východní Evropy nenesou na svém osudu vinu
sami. Protože po zhroucení komunismu, kde všichni lidi museli mít práci, byli
právě oni vyhazováni z podniků, vysídlováni na okraje měst a uklidňováni
sociální pomocí. Během posledních téměř dvou desetiletí byla téměř celá tato
etnická skupina systematicky "odnaučena" práci.
Na počátku 21. století je tak situace komplikovanější jako nikdy předtím.
Politika si na skutečné řešení problému netroufá, mezi obyvateli nijak zvlášť
blahobytem nepožehnaných nových zemí EU vzrůstá rasismus a agrese. Vzájemná
nedůvěra je tak velká, že jedině celá přehršle sociálních projektů by dávala
nesmělou naději na úspěch. Většinou ale ti, kdo se o jiné etnikum nějak zajímají
nebo se v jeho prospěch začínají angažovat, cítí od ostatních nepřátelství.
Kdysi kočovný národ, který s usedlými čile obchodoval, byl oloupen o svou
mobilitu a tím také o valnou část své identity. Ve zdevastovaných nouzových
osadách na Slovensku, v Rumunsku a Bulharsku panuje bezpříkladná ztráta jakékoli
motivovanosti. Stěží někdo z obyvatel ještě projeví vůli bojovat s hluboko
zakořeněnými předsudky a pokouší se prorazit ze začarovaného kruhu. Kdo se o to
přesto pokusí, ten vesměs neuspěje. Z bezradnosti a frustrace je Romům
zabraňováno v přístupu ke vzdělání a na trh práce, a propast mezi "gadži" a
"Cikány" se tak očividně prohlubuje, atmosféra se přiostřuje. Na EU se tak řítí
sociální katastrofa, rozeznat ji ale zřejmě nikdo nechce.
