Anketa RH: Cítíte se být Romem? Případně i Čechem? A co pro vás tato identita znamená?

Anketní otázka čtvrtého čísla Romano hangos tentokrát zněla: Cítíte se být
Romem? Případně i Čechem? A co pro vás tato identita znamená?

Kateřina Kalejová
Terénní sociální pracovník sdružení Společně – Jekhetane
(www.umeninasmeni.cz,www.jekhetane.cz), Ostrava.
Jsem Romka a Romkou se cítím. Podle občanského průkazu jsem však České
národnosti. Romové se totiž k romské národnosti moc nehlásili, především protože
k tomu neměli důvod. Být Romkou pro mě znamená ctít romské tradice a soudružnost
rodiny. Být Rom v České republice přináší spoustu nevýhod. Nepustí vás např. do
restaurace apod. Ale být Romem přináší i výhody – máme např. svou řeč, a můžeme
ji použit, když nechceme, aby někdo věděl, o čem si povídáme. Být Čechem pro mě
znamená mít svůj domov, protože v České republice jsem se narodila a žiju tady.
Mám zde možnost získat vzdělání a práci stejně jako většinová společnost. I když
se setkávám mnohdy s diskriminací, celou společnost za to přece nemůžu
odsuzovat, a tak by k nám také měla přistupovat majorita.

Elvis Gábor
Zpěvák přerovské skupiny Imperio.
Tak samozřejmě se cítím být Romem, protože jsem Rom. Taky se cítím být
Čechem, protože jsem Čech. Jsem hlavně muzikant, jezdím po různých městech
republiky, děláme koncerty a různé akce, kde nám lidi tleskají a dávají nám
najevo svou náklonnost za to, že je bavíme a hrajem v romském stylu. V takových
chvílích se cítím být hrdým Romem. Pak jsou třeba nějaké koncerty v cizině a pro
tamní obecenstvo jsme ovšem Češi, kteří šíří romskou muziku z Čech. A to se
cítím více Čechem. A hrdým! Takže si myslím, že je to relativni. Když budu
mluvit za sebe, tak se považuju za českého Roma.

Janko Horváth-Dóme
Aktivista, publicista.
Narodil jsem se před více jak 50 lety na Ostravsku. Jsem občan České
republiky romské národnosti. Nezáleží na tom, jaké jsme rasy, lidi může soudit
jedině Devloro – Bůh. Nicméně mám někdy ten pocit, že naše menšina je jaksi
flustrovanější, než samotná majorita. Jsem Cigán, kdo je víc? Buď jsem slušným
člověkem anebo degešem. Na barvě pleti nezáleží. A co pro mě znamená Romipen a
to, že jsem Romem? Především závazek dodržovat tradice našich dědů a babiček.
Pativ des, pativ arakhes! Dáš -li úctu, úcty se ti dostane. Dodržovat a rozvíjet
náš starobylý a nejsladší – romani čhib – romský jazyk, bez něj budeme odsouzeni
k zániku. A to doufám – zorales paťav, hoj kada niko na kamel! Že to nechce
nikdo z nás. Ačhen Devleha – krásné jarní dny a slunci v duši vám přeji – šukar
nilajeskere dživesa the khamoro andre vodi.

Emil Voráč
Předseda sdružení Khamoro-Romské integrační centrum Chodov (www.khamoro-chodov.cz).
Cítím se být především Romem. Mám za to, že i kdybych se chtěl cítit gádžem,
tak to prostě nejde. Nejde? Opravdu to nejde, neboť své romství mám do konce
života vytetované na čele. Jsem rád, že tomu tak je, jsem rád, neboť můžu po
svých předcích dál předávat rodinné tradice a přiznám se, že je co předávat a
mnohdy to není lehké. Proč to není lehké? Protože ne každý Rom je hrdý, ne každý
Rom si uvědomuje, že svou identitu má vytetovanou na čele. Asimilace postupuje
ve velkém a tradičních Romů je čím dál tím méně. Romství si nejvíce spojuji s
rodinnými tradicemi a je mi nesmírnou ctí je dál předávat dalším generacím.

Vladislav Suchánek
Pracovník Ministerstva práce a sociálních věcí.
Na otázku, zda se cítím být Romem, se mě již ptalo mnoho lidí, aniž by si
všimli, zda jsem hlavně lidská bytost. Nebudu spekulovat, co je k tomuto dotazu
vedlo, ale bystrý čtenář pochopí. Tedy především jsem člověk a občan. To, zda se
cítím být příslušníkem romského národa, je podle mého názoru věcí morálky
každého jedince. Děd byl Rom, babička byla Romka, maminka byla logicky také
Romka a také otec byl Rom. Rom jsem po všech předcích, jsem na to velmi hrdý a
nemám se za co stydět. I mé děti jsou Romy a vždy jimi budou. Pokud bych se měl
stydět za to, že jsem Rom, lhal bych a tím i popíral svou těžce nalezenou
identitu i vlastní předky. K otázce, zda se cítím být také Čechem, odpovím
následovně: Žiju v České republice, jsem občanem ČR se všemi právy a
povinnostmi.

Štefan Vavrek
Zakladatel sdružení Amaro Foro Olomouc.
Především se cítím být Romem. Protože jsem se ale narodil a žiju v Česku,
cítím se i Čechem. Bohužel v dnešní době si tyto dvě identity spojuju hlavně s
diskriminací a rasovou nesnášenlivostí v tomto státě. Pryč jsou ty doby, kdy
mohli Romové volně navštěvovat různé kulturní a sportovní akce, například
fotbalové zápasy nebo různé diskotéky.

Milan Daniel,
Jednatel pardubického sdružení Most pro lidská práva (www.mostlp.org).
Cítím se být člověkem a svou etnicitu neodvozuji od ničeho jiného. Jsem tedy
Čechem stejně jako Romem, Eskymákem, Norem nebo Ujgurem. A moje člověčenství pro
mne znamená především závazek v tom smyslu, abych žil tak, aniž bych se za sebe
musel stydět.

Boris Titzl
Učitel speciální pedagogiky na univerzitě v Hradci Králové.
Především se cítím Člověkem. Dělítka národnostní, sociokulturní či jiná se v
mém myšlení a cítění nacházejí jaksi až v druhém plánu. Ta první rovina, lidská,
je podstatnější, neboť k ní musí jeden každý dozrát. O druhé rovině, v tomto
případě národnostní, rozhodujeme volbou – a to bez ohledu na barvu pleti. Takže
v mém případě: Matka byla Ukrajinka, otec Čech (přičemž druhá půlka rozdělivšího
se rodu byla německá a jako taková po roce 1945 odsunuta). Narodil jsem se na
Slovensku, dětství a mládí jsem prožil na Moravě. „Tudíž“ jsem Čech.

Robert Sutorý
Pracovník Městského úřadu Hranice (www.samroma.iprostor.cz).
Cítím se být českým Romem. Tato identita pro mě znamená, že jsem Rom, který
patří do této společnosti, a nemyslím tím jen sebe, ale i celou svou rodinu.
Myslím, že není jednoduché být Romem v této společnosti, natož romským dítětem.
Ptám se sám sebe, zda je tato společnost připravená na vzdělané Romy. Až budou
Romové pracovat jako lékaří, učitelé a na postech Policie České republiky (jako
vzory pro romské žáky), bude lepší i společnost a pohled na Romy. Snažíme se o
to, aby to tak bylo a děkuji všem, kteří se o to snaží také.

Laila Žigová
Dopisovatelka časopisu Kereka (www.darcr.cz), Valašské Meziříčí.
Cítím se být Romkou. Jsem pyšná na naši kulturu, máme krásnou hudbu, tanec,
tradice. Jsem pyšná na to, že nedáváme své rodiče do domova důchodců a rodina je
pro nás vším. Alespoň ve většině případů. Ale na druhou stranu, v některých
situacích bych raději Romem nebyla. Žijeme v republice, kde je nesnášenlivost
vůči Romům docela velká a dotýká se to i mě osobně. Vadí mi představa, že se
mému dítěti budou ve škole smát pro barvu pleti, vadí mi, když při nakupování v
obchodě na mě míří oči nejen hlídačů, ale také nakupujících, vadí mi, že v
médiích jsou ukazovány jen hrozné podmínky Romů. Je toho dost, co mi vadí.
Chápu, že nemám na čele napsáno, že jsem slušná, čistotná a že své děti budu
posílat do škol apod. Ale Neromové by měli mít víc otevřené oči, než někoho hned
odsoudí. Když si na internetu přečtu diskusi, která se týká Romů, tak se cítím
hrozně. Už jsem se ponaučila a raději takové diskuse nečtu. Chyba ale není jen v
majoritě. Někteří Romové by se nad sebou měli také zamyslet. Každý z nás Romáků
určitě zná alespoň od vidění jinou romskou rodinu, kde mají pět, šest dětí,
nikdo nechodí práce, když přijde mateřská, tak ji propijí, nebo prohrají, venku
po sobě křičí a dělají si co chtějí. Kvůli takovým my „slušní“ trpíme. Alespoň
já to tak vidím. Když jsem ve společnosti Romů, se svou rodinou a přáteli, jsem
ráda, že jsem Romka. Ale být Čechem je mnohem, mnohem jednodušší.