Anketa ke 20. výročí 17. listopadu 1989

Oslovili jsme několik romských osobností napříč společností, aby se pokusily
v krátkosti sdělit své pocity. Ptali jsme se jich na průběh pádu komunistického
režimu, jejich očekávání, která tehdy měly, a na názor, jak společnost po
dvaceti letech cesty k demokracii přistupuje k Romům. A vynechat jsme nemohli
ani jejich hodnocení nárůstu rasismu v České republice.

1. Jak jste prožívala / prožíval 17. listopad 89? Jaké naděje jste do něj
vkládala / vkládal?
2. Do jaké míry se vaše očekávání po pádu komunistického režimu splnilo?
3. Jak to vidíte po dvaceti letech: jaký je podle vás přístup společnosti a
státních institucí k Romům? Čemu připisujete nárůst rasismu, xenofobie a tzv.
anticiganismu?

Marie Gailová, předsedkyně občanského sdružení Romodrom

1. 17. listopad mám živě v paměti. Myslela jsem si, že bude v České republice
lepší život a demokracie. Právě kvůli tomu jsem jezdila až z Berlína cinkat
klíči na náměstí…

2. Moje očekávání se bohužel nenaplnilo, opak je pravdou. Pro Romy se situace
rapidně zhoršila. Takzvaná svoboda přinesla Romům pouze větší nezaměstnanost a
veřejné útoky.

3. Po dvaceti letech vidím pouze to, že v České republice máme 330 ghett. A
bohužel i nadále většinou nevzdělané Romy, protože romské děti se posílaly a
posílají do speciálních škol, kde nemají šanci na lepší vzdělání. Setkáváme se s
veřejnými rasistickými útoky – dnes, na začátku 21. století! Společnost se staví
k problému stoupajícího rasismu lhostejně. Podle mého názoru je vláda v ČR k
tomuto problému zcela lhostejná. Uvědomuji si, že celková situace v republice je
velice složitá. Nejen Romové, ale také Češi samotní nemají práci, budoucnost je
pro všechny nejistá, stát nemá prostředky na udržení pracovních pozic, firmy
padají do platební neschopnosti a zanikají jedna za druhou atd. Tato nejistota
vždy přináší potřebu lidí najít viníka. Dle mého názoru tato vina spadá na toho
nejslabšího v celém řetězci problémů.

Lidé chtějí viníka, tak proč ne Romy? Ti jsou lépe vidět, jsou častěji
nezaměstnaní. Otázka je ale jiná. Proč je tomu tak?
Proč nejsou dlouhodobé programy pro sociálně znevýhodněné osoby? Odpověďmi na
tyto otázky by se měla dnešní společnost zabývat.

Janko Horváth-Dóme, spisovatel, básník

1. 17. listopad jsem prožíval jako většina národa s velkou euforií a
nadšením. Připojili jsme se ke studentům proti totalitě a k Občanskému fóru. V
naději na lepší život pro naše děti.

2. Zpočátku to vše probíhalo dobře, založili jsme první romskou stranu, jezdilo
se mezi Romy, připojovaly se k nám tisíce našich lidí. Měli jsme svoje poslance
v parlamentu, na zastupitelstvech v obcích a městech. Dařilo se nám řešit
problémy obyčejných lidí. Posléze však došlo k vystřízlivění, k prvním útokům na
Romy a nadšení postupně opadávalo. Přispěla k tomu i nejednota romských lídrů,
osočování jednotlivých organizací atd.

3. Jak to vidím po dvaceti letech? Hodně se toho udělalo, máme romské
neziskovky, které udělaly a dělají pro romské rodiny moc. Máme romskou střední
školu, vzdělávání romských dětí se stává prioritou mnohých Romů. Bohužel jsou i
negativa. Anticiganismus, násilí a nenávist části společnosti vzrostly a jsou
stále na vzestupu. Jsme nenáviděnou minoritou, hodně Čechů neuznává romskou
kulturu, romské tradice a historii. Romové žijí v bídě na ubytovnách, v
holobytech, nemohou nalézt práci. Jsou na dávkách, které sotva stačí na holé
živobytí. Jak z toho ven? Jedině tak, že budeme jednotně tlačit na českou vládu,
aby řešila tyto problémy. Sami to nezvládneme. A nakonec i samotní Romové by se
měli více zajímat o svou budoucnost a aktivně se snažit ji změnit.

Emil Baláž, frontman kapely Čilágos

1. Bylo to období plné euforie, myslel jsem si, že SVOBODA a DEMOKRACIE budou
platit pro všechny občany této republiky. Ale ouvej, na začátku devadesátých let
se tu objevil Sládek a s ním i holohlaví přívrženci. Nemusím vysvětlovat, to
hovoří za vše.

2. Mé očekávání padlo, když mě v mé demokratické a svobodné zemi nevpustili na
diskotéku, protože jsem Rom.

3. A ptáte se na přístup společnosti v ČR? Tak například… ač jsem se narodil v
ČR, musel jsem svůj stát požádat o občanství. Paradox, ne? A rasismus v této
republice je téma – kdybych ho chtěl rozvést, tak můžete vydat čtyřčíslo.

Emil Cina, básník

1. Na listopad 89 si velmi dobře pamatuji. Vzpomínám si na letenskou pláň,
kde vystoupili i naši romští představitelé. V duchu jsem si tenkrát říkal, že
jako romská menšina snad něčeho dosáhneme.

2. Po letech jsem zjistil, že to není úplně tak, jak jsem si představoval. Mrzí
mě, že nemáme zástupce například v politice. 3. Myslím, že se povedlo
pozdvihnout romský jazyk. V romštině se píší knihy, v rozhlase běží romské
vysílání, vydávají se romské časopisy a noviny. V Brně můžeme navštívit Muzeum
romské kultury. Na Karlově univerzitě se dá dokonce studovat romistika. Přesto
to není mnoho. V ČR se zkrátka s Romy nepočítá. Romové si zkusili již mnoho,
nasvědčují tomu útoky, kterých poslední dobou nebezpečně přibývá. Problém není
ale jenom v ČR. Nedávno jsem četl o rasově motivovaných vraždách v Maďarsku.
Řešení extremismu se v ČR ještě nenašlo, mnoho lidí jej podporuje. Sice je podán
návrh na zrušení Dělnické strany, ale nevidím v tom trvalé, ba dokonce žádné
řešení.

Hilda Pášová, důchodkyně, dříve mj. působila v Romské občanské iniciativě
(ROI), vyučovala na Romské střední škole v Kolíně, uváděla televizní pořad
Točkolotoč, připravovala reportáže ze života Romů

1. Já jsem tuto dobu prožívala dost intenzivně. Moje dcera v té době
pracovala v chráněné dílně ve Štěpánské ulici, sama se neorientuje, a proto jsem
ji chodila vyzvedávat každý den z práce. Domů jsme to braly přes Václavské
náměstí, kde byly skoro denně nějaké manifestace nebo demonstrace. Spolu s
dcerou jsme se téměř pokaždé zúčastňovaly a zacinkaly si i klíčema.

2. Naděje jsem do toho nevkládala žádné, na to jsem byla dost zmatená, jako
ostatně většina mých známých. Události se kolem mě řítily příliš rychle. Situace
se měnila ne každým dnem, ale každou minutou. Na nějaké mudrování nebyl čas. Ty
dny byly hektické a byli jsme prostě strženi atmosférou a vším tím děním kolem
nás. Uvažovali jsme, co bude a jak všechno dopadne. Navzdory zimě, větru a mrazu
jsme šli demonstrovat i na Letnou. To byl náš příspěvek a podpora sametové
revoluce.

3. Když se teď, po dvaceti letech od listopadu 89, snažím některé věci ujasnit,
tak slovo, které by nejlépe vystihlo moje pocity, je rozčarování a veliké
zklamání. Situace a postavení Romů v ČR se velice zhoršilo. Ti jako první byli
propouštěni ze zaměstnání. Většina Romů marně hledá práci, žije ze sociálních
dávek a v ghettech. Tato doba je velmi krutá a nemilosrdná vůči sociálně slabým
lidem. Neúnosně se každoročně zvyšuje nájemné a ceny veškerého zboží a potravin.
Skutečně by mě nikdy nenapadlo, že budu naprosto bezmocně přihlížet tomu, že
lidé jsou bezdůvodně majiteli vyhazováni z bytu, protože nikoho nezajímá, že
mají z osmitisícového důchodu zaplatit šest tisíc za nájem a inkaso. Lidé
přicházejí o práci, protože jejich firmy, kde léta pracovali, krachují a jsou
zavírány. Nikdy jsem si nemyslela, že se stanu úplně bezmocnou vůči
bezcharakternímu majiteli, který mě neustále vyhazuje z bytu a jsem proto nucena
se s ním již pátým rokem soudit. Žiji stále v nejistotě, o kolik tisíc další rok
zvýší nájemné. Vidím kolem sebe bezdomovce přespávající v parku, žebráky a také
mladé lidi hledající marně zaměstnání. Nenávist a agresivita vůči Romům vzrostla
na neúnosnou míru, dvouletá Natálka z Vítkova, popálená na 80 % těla, je jednou
z desítek obětí nenávisti vůči Romům. Stovky Romů jsou nuceny před touto
nenávistí utíkat ze svých domovů, opouštět své příbuzné a hledat azyl v cizině.
Ptám se, zda je tohle to, co jsme si tenkrát těmi klíči vycinkali. Možná si
řeknete, že všechno vidím moc černě. Je pravda, že jsou věci, které lze
pochválit. Máme mnohem více středoškoláků i vysokoškoláků a bude záležet právě
na nich, na této nové vzdělané generaci, zda pozvednou úroveň Romů tak, abychom
nemuseli před nikým a nikam utíkat.

Jarmila Balážová, novinářka

1. Bylo mi necelých osmnáct a v Brně jsem studovala třetí ročník gymnázia. Už
jsem měla reálnou zkušenost s totalitou,ale stejně pamatuji na ten euforický
pocit, který nabyl na intenzitě v ulicích Brna, zejména na náměstí Svobody, kde
jsme byli tenkrát se spolužáky i rodinami pravidelnými návštěvníky. Doufala jsem
v totální změnu, svobodu a demokracii, možnost otevřeně říkat své názory,počítat
i s menšinami a jejich participací na celospolečenském dění. Víte, měla jsem
štěstí, že mě ta doba zastihla ve studentských letech, v době, kdy jsem měla
dost nadšení, elánu a snad i odvahy. Snažila jsem se pomáhat rozjet brněnskou
ROI, psala jsem a distribuovala cyklostylovany bulletin Roma adadžives, zírala
na nabídku OF deseti míst pro romské zástupce v nejvyšších zákonodárných
sborech. To už se pak nikdy víc neopakovalo.

2. Samozřejmě ne vše dopadlo dle mých představ a mnohých dalších. I přesto bych
ale návrat do let před rokem 1989 nechtěla za nic na světě! Na to si až příliš
dobře pamatuji, jaké to bylo a vážím si té vydobyté demokracie. A ano, je
složitá. Někomu z praktického hlediska spíše uškodila, jiným nabídla nečekané
možnosti. Ne vždy spravedlivě.

3. Trápí mě zejména nárůst extremismu, počet
obětí rasově motivovaných útoků, nesmírně se horšící image Romů ve společnosti.
Propad mnohých Romů na sociální dno. Naopak mě těší možnosti studovat, cestovat,
otevřeně hovořit. Já vím, že se to v praktické rovně asi dotýká menšího počtu
Romů než těch, kteří nemají práci či nevědí, jak zaplatit příští měsíc nájem. I
tak bych ale neměnila za nic na světě. Musíme se hodně snažit a je i na nás, do
jaké míry dokáží ti silnější pomáhat slabším, nejen sobě samým nebo svým
blízkým, jak tomu také bývá.

Jana Horváthová, ředitelka Muzea romské kultury, historička, muzeoložka

1. Přímo v daný den jsem dělala státnice, takže jsem prošla stávkovým
výborem, dostala razítko na ruku a kromě zkoušek z dějin obecných, světových a
našich jsem musela dělat zkoušku ještě také z mezinárodního dělnického hnutí,
jaký paradox! A druhý den jsem už pobíhala po Brně a vylepovala plakátky a byla
šťastná, že snad na prahu mého profesního života dojde k zásadní změně režimu a
já se nebudu muset přetvařovat. Tyto moje naděje sametový zvrat naplnil, bez
ohledu na to, jak se situace vyvíjela a vyvíjí dále.

2. Jak jsem řekla výše. Kdo prožíval minulý režim v depresi, musel už jen
samotný pád režimu vnímat jako vysvobození, i když problémy byly a jsou. Prostě
došlo ke kvalitativní změně, s níž jsou jakékoliv vady na demokracii
nesouměřitelné.

3. Ve vztahu k Romům společnost a její rozhodující složky ještě nedospěly do
stadia přesvědčení, že situaci je třeba systematicky a naprosto koordinovaně
řešit. Tzv. romský problém se u nás stále ještě ve skutečnosti řešit nezačal,
hasí se jen „požáry“. O integraci se hodně mluví, skutky chybí, přitom některé
zkušenosti z dobré praxe i z toho, jak to funguje v zahraničí jsou, ale není
ochota se do skutečného řešení pustit. Například existují již i sociologické
výzkumy, které poukazují na příčiny neúspěšnosti romských dětí v systému české
školy, ale zdá se, jako by MŠMT s realizací opatření, která by zjevně měla vést
ke zlepšení stavu, stále otálelo. Školství je zásadní ve věci integrace Romů,
přitom na úspěchu integrace do jisté míry závisí i uklidnění protiromské averze,
rasismus a ultrapravice zase logicky získávají na síle v době ekonomické krize,
kdy populistická hesla lákají lidi, kterým se nedaří.