Adopce romských dětí
Nedávno vydaná kniha Terezy Boučkové Rok Kohouta otevřela v Česku velice
emotivní diskusi: je v silách bílých rodičů zvládnout výchovu adoptovaných
romských dětí? Následující minuty přinášejí rozhovory s těmi, kteří si myslí, že
to možné je. Důležité je ale podle nich, aby rodiče dítě přijali i s jeho
romstvím, a tuto identitu v něm podporovali.
Muzikoložka Petra Gelbartová má sama doma dvě adoptované romské děti. Oproti
"gádžovským" rodičům má ale jednu velkou výhodu: sama je Romka, její předci jsou
moravští Romové a Petra žije s rodinou v multikulturním New Yorku. Na situaci
českých rodin s adoptovanými romskými dětmi se tedy může dívat s odstupem a
poukázat na věci, kterých si zblízka, v každodenním životě v Česku ani
nevšimneme. Na toto téma říká:
"To je trošku kámen úrazu, rodiče si vezmou dítě s tím, že jim to nevadí,
takzvaně, a to si myslím, že je docela nebezpečný postoj. Protože to dítě to
vycítí, že oni to dítě prostě mají rádi, přestože je Rom, a ne s tím, že je teda
Rom a se vším všudy."
Spolu se svojí kamarádkou Martinou Vančákovou proto založily projekt Naše
romské dítě. V něm se rodiče, kteří se rozhodli poskytnout zázemí romským dětem
z ústavů, mohou radit o výchově, vzdělávat o romské kultuře nebo si vyměňovat
zkušenosti. Program je připraven i pro děti.
"Projekt vznikl jakoby původně zdola, poptávkou z rodin, které mají romské
děti, protože se ukázalo, že když jsme sháněli nějaké informace o těchto
specifických rodinách nebo o psychologii romských dětí v náhradních neromských
rodinách, tak jsme zjistili, že tady vlastně moc těch informací není."
Další z autorek projektu, Martina Vančáková, má doma rovněž dvě adoptované
romské děti. Projekt Naše romské dítě běží tři roky a dnes spadá pod Středisko
náhradní rodinné péče. V databázi má kolem osmdesáti rodin z celé republiky.
Jednou z nich je Daniela Dolejšová z Prahy a její dcera Leonka:
"Nám tento projekt asi nejvíce pomohl v tom, že když jsem si přivedla Leonku,
tak ona odmítala romství jako takové. A akce od Romského dítěte nám v tomhle
pomohly a Leonka už dneska hrdě hlásí, že je Romka, takže nám to pomohlo
trošičku v počáteční fázi výchovy dítěte – jsem za to moc ráda."
Jasná, upřímně přiznaná identita je základem pro každou vyrovnanou osobnost i
její rodinu. O to důležitější je ve společnosti, která často bývá poměrně
xenofobní.
KAM DÁL?
TEREZA BOUČKOVÁ: Marnost dvaceti let
Rok kohouta: bezútěšnost i naděje
Kokosátka