Absence racionality v diskusích o soužití Romů ve společnosti
Takových diskusí jsem už absolvoval jistě desítky a dost možná, že i stovky.
Skoro všechny mají společného jmenovatele. Poukazují na nedostatečnost členů
romské komunity, kterou nazývají nepřesně nepřizpůsobivostí. Mluví se o jejich
špatném užívání bytů, neplacení nájmů, agresivitě jejich dětí, neochotě se
vzdělávat a pracovat, zneužívání sociálních dávek a tak podobně.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA NA
Když někdo Romy obhajuje, je považován automaticky za toho, kdo současně
obhajuje i tyto „zlořády“. Veškeré tyto diskuse jsou provázeny zřetelnou
nenávistí z jedné strany diskutujících. To je tak asi charakteristický obrázek,
který v této krajině můžeme pozorovat už dobře snad 15 let, s výjimkou krátkého
období obecné euforie po revoluci.
Hotovým neštěstím je, že charakter této diskuse a obecně ve společnosti téměř
unisono sdílených názorů má za následek velmi negativní dopady a to nikoliv
pouze pro celkem úzkou skupinu Romů, ale pro celou společnost.
Při tom tu zcela evidentně dochází k pochybením, které postrádají racionální
podstatu.
1. Obecná nenávist vyjádřená dosti zřetelně statistickými údaji je namířena
proti celé pospolitosti Romů, ačkoliv je jisté, že by se měla týkat jen té
části, která je pochybená, když už to pochybení připustíme , a to části daleko
menší než činí celá pospolitost. Při tom ta druhá, větší část prohlašuje, že
tento způsob života odsuzuje a distancuje se od něj a klade při tom zcela
zásadní otázku: Co s tím? To pokládá za daleko důležitější, než je pláč nad
rozlitým mlékem, který z celé společnosti stereotypně čiší pořád v nezměněné
podobě.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA NA
2. Značná část společnosti, včetně některých vědců-antropologů, a názoru
některých politiků i evropských, pokládá existenci „romství“ za největší
překážku úspěšného naplňování programu integrace Romů do společnosti. Míní se
tím náklonnost Romů k rodinné sounáležitosti a jiná hierarchii hodnot, kterou
pro zjednodušení můžeme nazvat identitou. Zásadní pomýlení tu spočívá v tom, že
důsledek se tu zaměňuje za příčinu. Dá se říci, že Romové se stále drží svých
staletých zásad, které jim umožnily přežít, a nemají důvod na tom cokoliv měnit,
viz obecné nepřátelství vůči nim. Nehledě na to, že soustředění na tuto
charakteristiku neřeší podstatu a příčiny problému. Trapným nedostatkem a
opomenutím je okolnost, že podpora a prosazování identity je součástí vládního
programu integrace Romů do společnosti. Při tom o své identitě mohou rozhodovat
jedině Romové sami a činí tak rezolutně i na mezinárodní úrovni.
3. Třetím a nikoliv posledním pochybením je zaměření boje proti sociálnímu
vyloučení Romů, které souvisí s prvním bodem a zdaleka se netýká všech Romů. To
je dosavadní nevyřešené nedorozumění v programech, které se tu prosazují a není
tak docela dořešeno ani instituticionálně. Zbývá tu doříci, že dnes už zdaleka
romská komunita nepředstavuje to, co ještě mohlo platit před válkou (spíše na
Slovensku než v Čechách a na Moravě). Dnes je mezi Romy plno mladých a
vzdělaných lidí, kteří staví na své profesionalitě a nepopírají při tom své
romství.
4. Projevovaná nenávist vůči Romům, přerůstající do xenofobie a rasismu,
která má své důsledky v tom, že Romové nejsou přijímáni jako součást společnosti
a že proto trpí obrovskou nezaměstnaností s dalšími negativními důsledky a
hlubokým sociálním propadem, ve svém konečném důsledku představuje velkou
ekonomickou zátěž společnosti. Racionálně uvažující člověk by mohl na základě
toho dospět k názoru, že tyto projevy je nutno nějak eliminovat v zájmu celé
společnosti a jejího prospěchu. To se, pohříchu, neděje, ke škodě všech, opět
nikoliv jen Romů. Stačil by přece vzájemný respekt, není nutno se milovat.
>>> ČTĚTE ČLÁNEK NA BLOGU AUTORA NA
5. Přestože tu existuje vládní program integrace Romů do společnosti, vláda
nemá skoro žádné instrumenty a páky, aby tento program byl naplňován v obcích a
regionech. S ohledem na vše, co jsme až dosud řekli, potenciální regionální
politici mají zájem na získání voličských preferencí a ty mohou získat pouze
tehdy, když dostojí zájmu veřejnosti tvrdě zasahovat vůči nenáviděným Romům,
spíše než přistoupit k racionálním a rozumným řešením. Dělají pravý opak toho,
co má vláda ve svém programu. Ta k tomuto programu přistupuje ani ne tak z
vlastní vůle, jako spíše z povinnosti vůči Evropské unii. Kruh je tak dokonale
uzavřen a zauzlován, dokud si lidé neuvědomí krátkozrakost, své vlastní
hlouposti, nebo dokud se situace nezhorší natolik, že již jiná než racionální
cesta k řešení nezbude.
Ne vše, co jsem zde vylíčil (v krátkosti a bez doplňujících vysvětlení), se
vyskytuje v tak krystalicky čisté podobě. Jistě nastal za dvacet let pokrok,
jistě ne všude v samosprávách si takto nezřízeně počínají, spousta lidí si
uvědomuje příkazy doby a nutnost toho, co bych nazval „státnickým řešením“.
Ale nedostatek analytického myšlení v české společnosti a v této problematice
je evidentní a zcela dosud převládající. Překonání tohoto stavu vypadá na dvě
generace a to jen tehdy, bude-li se příznivěji vyvíjet politické klima a s ním i
to, co bych nazval kultivací společnosti. Je to dáno i tím, že každou další
generací Romů se mění i její úroveň k lepšímu.
