48 hodin v Janově

mano voďi Ticho bývá před bitkou, ale i po ní. A litvínovské sídliště jako by se po
pondělním střetu uklidnilo. Reportér MF DNES zjišťoval, jaký je JANOV ŠEST DNÍ
PO BITVĚ.

Za cigáro vám řekneme všechno, licituje mladý Rom na litvínovském sídlišti
Janov, když ho žádám o rozhovor. „Kolik je ti let?“ ptá se ho předseda zdejšího
osadního výboru, zástupce starousedlíků Zdeněk Kvapil.

„Osmnáct,“ vyhrkne kluk a sklopí oči. Ta lež je mu samému trapná.

Pak se shodnou, že klukovi je patnáct a cigaretu nedostane. Ale přesto s námi
mluví. Stojíme uprostřed potemnělého sídliště. Když přimhouřím oči, vypadá jako
malé pražské Jižní Město, ale je to jen zdání. Svítí tu méně pouličních lamp,
převažují tmavá okna, některé byty zůstaly vybydlené. Ale mnohé už se tu
zlepšilo. Dříve se tu povalovaly hory odpadků, do kterých přispívali i Němci,
kteří je sem načerno vozili přes hranice. Nyní je po několika svozech před zimou
uklizeno.

Právě tady v Janově se v pondělí 17. listopadu strhla největší bitka policie a
pravicových radikálů v historii Česka. Čtrnáct lidí bylo zraněno, shořelo
policejní auto a vzduchem létaly dlažební kostky.

Kvapil, který zastupuje zdejší „bílé“, nás provází po sídlišti, kam už policie
radikály nepustila. Dva mladí Romové debatují na chodníku. Kouknou po nás a hned
se otočí. Romové a bílí starousedlíci žijí vedle sebe, ale obvykle se nebaví.
Tak to zkusíme pro jednou změnit.

„Nám vlastně ani tolik nevadí, že nám nadáváte za to, že řveme, ale spíš to, že
z toho cítíme ten rasismus, že se na nás díváte jako na černé,“ říká smířlivě
mladík, který se představuje jako Hanka.

Jeho méně odvážný kamarád přizvukuje. Je však vidět, že kluci se stydí.
„Zhoršilo se to, když se přistěhovali degeši (romsky „nečistí“ – nadávka).
Jejich děti si na nás občas vyskakujou, takže se jim Janovský musejí postavit,“
říká Hanka.

Kvapil mu skáče do řeči: „A byl bys ochotný, až budeš starší, diskutovat, jak to
tady zlepšit?“

„Jasně, jsem Čech, mám českou občanku a Češi se přece domluví,“ tvrdí kluk.
Nakonec nás překvapí: „Chtěl bych jednou pracovat jako policajt. Teda jako
policista.“ Táborák v paneláku Janov není žádné ghetto, a kdybych to napsal,
místní by to i urazilo.

Jako hradba z paneláků se tyčí na samém úpatí Krušných hor, jako nechtěný
přívěsek spojený s Litvínovem Hamerskou ulicí, kde se odehrála pondělní bitka.

Zdejší domy postavili komunisté pro lidi, jejichž vesnice padly za oběť dolům.
Jako by už u zrodu místa stála jakási kletba. Není to ghetto, ale ani normální
sídliště.

Na normálním sídlišti zřejmě nenajdete zříceninu paneláku s průhlednými
vymlácenými okny a zazděným přízemím. Tu tady všichni znají už několik let pod
označením „blok F3“. Vypráví se, že jeho obyvatelé v něm jednou vytrhali parkety
a rozdělali si v obýváku ohýnek.

Na normálním sídlišti všude nevisí cedule „výkupy bytů – peníze na ruku“ i s
čísly mobilů. Bytu se tu zbavíte jako řetízku v zastavárně. Asi před čtyřmi lety
totiž developeři přišli na fígl, jak zbohatnout. Vystěhovávali chudé lidi z bytů
v Kladně, Praze a Mostě a kupovali ty levnější v Janově. Ty původní v hlavním
městě opravili a draze přeprodali movitým zákazníkům. V Janově tak přibývali
„nepřizpůsobiví občané“ a cena zdejších bytů klesala. Roztáčí se spirála a teď
tu 4+1 pořídíte za sto tisíc. „Tratíme i my ostatní, protože i ceny našich bytů
klesají,“ vysvětluje Kvapil.

A rozhodně se na běžném sídlišti lidé nebojí tak jako v Janově. Po setmění na
parkovištích vidíte bloumat skupinky, které se opravdu tváří jako gangy. Hlasitě
pokřikují. Dokonce oknem na chodbě paneláku zahlédnu skupinku s baterkou, která
pak mizí kdesi ve sklepě.

Málokdo je tu kvůli strachu ochoten říci do novin své celé jméno. Kvapilova
známá, představí se jen jako Jana, mi vypráví příběh paní, která o problémech
Janova mluvila do novin a neznámí Romové si ji pak fotili z auta, když šla po
ulici.

Bílí jsou podezřívaví vůči všem. „Budu s vámi mluvit, jen když budete psát
objektivně, ne ve stylu, že bledé tváře utlačují Apače a ještě si vzali na pomoc
kavalerii,“ varuje mě hned na začátku Kvapil.

Sám vypadá v brýlích spíš jako inženýr, rozhodně ne jako někdo, kdo by byl
příznivcem neonacistické Dělnické strany. Když sedíme v hospodě Sportovní hala,
ptám se, proč obyvatelé Janova pomáhali neonacistům. „Odkud berete ty informace?
Lidé z Janova neonacistům nepomáhali. Ale jestli považujete sympatie k Dělnické
straně za pomoc, tak se to tak vyjádřit dá.“ „A co vy sám?“ ptám se.

„Jsem proti jakémukoli násilí, ať už ze strany menšiny, policie nebo radikálů.
Nesouhlasím s tím, co se tady v pondělí dělo. Bohužel jen Dělnická strana
poukázala na nečinnost představitelů tohoto státu. Doteď to nikdo neřešil.“

Zajatci z Janova

Kvapilova kamarádka Jana bydlí v bloku považovaném za nejhorší.
„Nedávno se přistěhovaly tři nové rodiny. Když se svolávají, troubí auta několik
minut, takže manžel nemůže spát po noční. Když domlouvám jejich dětem, které
okopávají míčem dveře, začnou mi sprostě nadávat a jejich matka je v tom
podporuje. Místo aby si přidělali klíče, ucpou zámek. Mít sklep, na to už jsme
rezignovali, protože se z něj ztrácely i takové věci jako pleny, natož džemy,“
zlobí se Jana. Má rodinu, plat uklízečky a dělníka nenabízí moc šancí zaplatit
byt jinde. Považuje se za zajatce Janova.

Vypadá to jako pustá beznaděj, ale když tyhle historky ode mě slyší velitel
litvínovské městské policie Zdeněk Urban, odvětí, že si místní stěžují jen v
hospodě, ale na policii nepřijdou. „Před časem jsme v Janově zřídili služebnu,
ale nikdo tam zatím s žádným problémem nepřišel,“ říká Urban.

Promluvit s nejproblémovějšími obyvateli Janova není lehké. Představuji se jako
novinář postarší Romce, která se vyklání z okna v prvním patře v Luční ulici,
ale máchá rukou, že mluvit nechce. Totéž se opakuje u romské matky s dítětem,
která kráčí z nákupu. Naštěstí mám z redakce kontakt na romskou ženu, která se
ozvala sama a chce o problémech Janova mluvit. Bydlí sice o pár kilometrů dál v
Mostě, ale její syn patří k janovským romským bossům. „Po pochodech gardistů už
chybí jenom to, aby zase znovu otevřeli koncentráky,“ křičí jinak celkem klidně
vyhlížející žena.

A když se zeptám, zda se najde chyba i na straně Romů, rezolutně odpoví: „Ne!“ a
vede mě k oknu. Ukazuje na rušnou mosteckou třídu. „Tady naproti otevřeli
diskotéku, kde zase v pátek hlučí bílá mládež. A jak se tady máme vyspat my?“

Nekonečná návštěva

Zpět do Janova. Je krátce před půlnocí a na janovském
sídlišti vládne svatý klid. Jednak tu lidem podle strážníků ještě neotrnulo po
útoku extremistů. Za druhé není víkend a navíc se Janov vždycky před zimou
uklidňuje. „Přijeďte v červenci, to tu někteří místní žijí na ulici až do rána,“
zve mě městský policista. „V létě zdejší Romové někdy na ulici vytáhnou i sedací
soupravu, balkony jsou obsypané lidmi, kteří se baví přes celou ulici, griluje
se.“ Sídliště bývá každý měsíc rušnější po výplatě sociálních dávek, ale teď je
tu ticho. Projíždíme pomalu ulicemi v octavii městských strážníků. „Nedávno jsme
tu u trafiky potkali i prostitutku, i když nevím, na koho tu tak mohla čekat,“
vypráví mi jeden z nich. I u trafiky je ale teď liduprázdno.

Po chvíli vidíme skupinku Romů, jak kouří na zastávce, což se nesmí. Strážníci
vystupují a začnou trojici domlouvat. Žena típne cigaretu tak rychle, až se
popálí, a starší breptající muž, který vypadá téměř jako Marian Labuda ve filmu
Roming, se začne omlouvat, že nemá při ruce občanku. „Doma jsem ji zapomněl. Já
jsem tu jen na návštěvě. Na návštěvě!“ má připravenou omluvu.

Strážníkům je to jasné. Vyřeší přestupek domluvou a odjíždíme.

Projíždíme ulicemi. Snad na každém rohu mineme auto státní policie. Ta tu od
poslední demonstrace posílila. V noci v jednom okamžiku brázdí Janov až čtyři
auta policistů nebo strážníků. „Jenomže tu zaskakují policisté třeba až z
dalekého Jablonce, kteří to tu neznají. Jsou pro nás cenní maximálně tím, že
budí respekt k uniformě,“ tvrdí velitel směny strážníků.

Někde to jde i jinak

Je po půlnoci a teď zřejmě už i ti, kteří tu pravidelně
způsobují výtržnosti, buď spí, anebo zalezli do barů. Právě u herních automatů
je tady, na sídlišti proslulém bídou, většinou plno.

Vracím se po hlavní ulici a přemýšlím, co by nejvíc Janovu pomohlo, aby se z něj
za pár měsíců nestal druhý Chanov, jak se toho místní bojí.

Za těch osmačtyřicet hodin jsem už slyšel spoustu receptů: třeba nasadit terénní
pracovníky obcházející Romy, vyplácet sociální dávky jen formou stravenek, které
do hracího automatu nestrčíte. A z dávek by šlo strhávat i pokuty, které dnes
nikdo neplatí…

Mířím do nedalekých Obrnic za romským politikem Radkem Grundzou, i on se snaží
Janov zachránit. Obrnice v údolí na úpatí Českého středohoří vypadají mnohem
upraveněji než Janov. Tady se „bílí“ a Romové snášejí do té míry, že v Obrnicích
Grundzu zvolili zastupitelem.

Založil tady romské sdružení, sháněl Romům veřejně prospěšné práce a zavedl
romské asistenty, kteří jsou spojkou mezi Romy a policií. Úspěšný model chce
zopakovat v Janově. Vychází totiž z přesvědčení, že žádný člověk přece nechce
doživotně zůstat na dávkách, když se mu nabídne důstojná a jistá práce.

„Na radnici čekají na peníze od vlády, ale myslím, že i za ty, které máme, by se
dalo třeba pětadvacet Romů zaměstnat při úklidu sídliště. Patnáct by mohlo
pracovat jako asistenti, to už máme čtyřicet, aspoň ať v každé rodině někdo
dělá,“ přemýšlí Grundza.

Až pominou nepokoje posledních týdnů, chtěl by svolat něco jako celojanovskou
romskou schůzi.

A první krok? Třeba aby každý dům, kde žijí problémoví lidé, dostal placeného
romského domovníka.

Přibudou další bojiště?

Ještě to tam není vyhrocené jako v Chánově, na okraji Vsetína nebo nyní
Janově, ale podobná sídliště nebo ulice se najdou i v dalších městech. Mají
hodně společného: policie tam častěji vyjíždí kvůli přepadením, v bytech žijí
někteří lidé v otřesných hygienických podmínkách a v neúnosném počtu.

Jestli tam něco prosperuje, tak herny. Například České Budějovice mají ulici V.
Volfa , kde takhle žije až 300 lidí. Situace se často vyhrotí i mezi obyvateli
Zengrovy ulice v Kolíně, kde jsou místní neplatiči nájemného stále agresivnější.
K dalším místům, kde narůstají problémy patří plzeňské sídliště Vinice , Škodova
ulice v Přerově , Zengrova ulice v Kolíně či čtvrti Předlice a Neštěmice v Ústí
nad Labem .