Život Romů na malém městě: Člověk si tu občas připadá, jako by byl z jiné planety

Kostelec nad Orlicí – šestitisícové město s pestrým národnostním složením. Ve městě sídlí uprchlický tábor a žije zde početná romská komunita. Vztahy mezi majoritou, Romy a imigranty v Kostelci byly námětem hry Vadí–Nevadí.cz, se kterou vybraní obyvatelé tohoto města vystupují mimo jiné v pražském divadle Archa. Po jejím zhlédnutí jsme se rozhodli zmapovat situaci tamních Romů. Proč romské děti v Kostelci chodí na praktickou školu? Jak ony sami vidí svou budoucnost? Jaký zaujímá ředitel školy postoj k inkluzivnímu vzdělávání? Dochází ve městě k diskriminaci? Na základě rozhovorů s obyvateli města přinášíme sérii čtyř článků.

V divadelní hře Vadí–Nevadí.cz vystupují vedle Čechů a imigrantů také romské děti. Ty navštěvují romskou družinu vedenou paní Pavlínou Haluškovou, Romkou, která celý život tvrdě pracovala a nezahálí ani v důchodu – rozhodla se založit družinu a pomoci tak romské komunitě v Kostelci. V této družině jsem se sešla se skupinou romských maminek. Ptala jsem se jich na to, jaký mají názor na vzdělávání svých dětí i na to, jaké problémy na malém městě zažívají.

Proč praktická škola?

Po úspěšném zápisu mají romské děti v Kostelci možnost nastoupit do první třídy základní školy. Mají však pouze rok na to, aby prokázaly, zda učivo zvládají či nikoliv. Poté škola navrhne rodičům návštěvu pedagogicko-psychologické poradny a následný přestup na praktickou školu. Mnohdy ale dochází k tomu, že rodiče dají dítě rovnou do praktické školy. Důvodem mohou být zdravotní problémy dítěte, ale i předchozí zkušenost s šikanou u starších potomků: „Moji starší dceru spolužáci ve škole zbili a jednou jí dokonce vyrazili dech, do dneška je tím poznamenaná. Tak jsme ji pak dali do zvláštní školy a Tomáška jsem tam potom dala sama od sebe. Nejmladší dceru jsem teď dala na základku, protože na zvláštní mi ji nechtěli vzít. Je to tam už lepší, pořád jí nadávají do cikánů, ale nemlátí ji,“ sdělila svou zkušenost paní Nataša.

Rozdíl mezi klasickou a praktickou základní školou, co se týče vlivu na budoucnost svých dětí, maminky nevidí. „Moje starší dcera chodila na základku a dělá pekařku a můj syn chodil na zvláštní a dělá automechanika. Já v tom nedělám rozdíly, myslím si, že když mají děti zájem, tak se na to učení dostanou tak jako tak. Dokonce bych řekla, že kluk z té zvláštní školy šel na lepší učení než dcera“, uvedla paní Božena.

Téměř všechny děti těchto maminek chodily do školky. Předškolní vzdělání je podle nich velmi potřebné na naučení základních znalostí a dovedností a pomůže dětem při zápisu na základní školu. S jednou ze dvou školek, které v Kostelci jsou, byl ale v minulosti problém – nechtěli tam brát romské děti.

Koncept inkluzivního vzdělávání romské maminky neznaly, slyšely pouze o rušení praktických škol, které se jim zdálo jako špatné řešení. O jejich kompenzaci v podobě asistentů pedagoga v klasických školách a ústním hodnocení žáků však dosud neslyšely. (V kostelecké praktické škole jsou přitom čtyři třídy zhruba po 15 dětech a v každé třídě je jedna učitelka. V jedné třídě jsou tak děti různého věku. Je tedy otázkou, zda mají děti v podobných praktických školách lepší péči, než by měly v základní škole s asistenty pedagoga. Právě lepší péče v praktické škole je často argumentem odpůrců inkluzivního vzdělávání. – pozn. autorky)

Sehnat si bydlení je problém

Palčivý problém vidí dotazované Romky v bydlení. „Když zavolám na podnájem a řeknu, že jsem Romka se třemi dětmi, nikam mě nevezmou. Bydlím teď s dětmi na ubytovně v Rychnově a ony musejí dojíždět každý den do Kostelce do školy. Dojíždění taky stojí peníze, ale do školy děti musí,“ vysvětlila svůj problém jedna z maminek. Paní Božena s problematickým sháněním bytu pro Romy souhlasí: „Já jsem teď sháněla byt staršímu pánovi. Když už jsme měli něco platit, zeptala jsem se, jestli nevadí, že pán je Rom. Ve finále mi přišla zpráva, že už byt slíbili někomu jinému. A to byl přitom starý pán, s dětmi by to nešlo už vůbec.“

Romové mají problém s hledáním práce, někteří odcházejí do Anglie

Podobný problém mají Romové i se sháněním práce, kde ale nelze rasové důvody tak jednoduše rozpoznat: „Teď se to dělá tak, že je výběrové řízení, takže nemůžete říct, že vás nevybrali kvůli tomu, že jste Romka,“ říká paní Iva. Sebevědomí Romům neposiluje ani situace, kdy si myslí, že jsou přijati do práce díky tomu, že provozovna dostane za zaměstnávání Romů dotaci od městského úřadu. (Ve skutečnosti takovou dotaci dostane za přijetí kohokoli dlouhodobě nezaměstnaného – poznámka redakce.)

Paní Božena situaci vysvětluje: „Zjistila jsem, že za to, že mě zaměstnají v azylovém domě, dostanou provozovatelé peníze. Myslím si, že to je důvod, proč mě vzali. Když jsem jim řekla, že jsem nemocná a můžu začít pracovat až za dva týdny, řekli mi, že to vůbec nevadí, ať na nastoupím klidně za dva měsíce.“ Z pěti dotazovaných maminek dvě pracují, dvě neúspěšně shánějí práci a jedna je na mateřské dovolené. Právě lepší pracovní příležitosti a bydlení jsou podle nich důvodem, proč Romové odcházejí do Anglie. Není to ale jen tak: „Bydlení je tam drahé, rodiny musejí mít peníze do začátku a musejí mít práci, aby byt dostaly,“ říká paní Božena.

„Snažíme se integrovat, některé rodiny nám ale dělají ostudu“

Dotazované Romky a jejich rodiny se do majoritní společnosti snaží integrovat. Příležitosti, kde by se mohli s většinovým obyvatelstvem více sblížit, ve městě ale nemají, přestože by je uvítaly. Potkávají se pouze přes své děti, například u domu dětí a mládeže nebo na školních besídkách. Bližší osobní vztahy tu mezi majoritou a Romy nejsou. Ve městě ale žijí i Romské rodiny, které o jakoukoliv integraci vůbec nestojí a dělají problémy.

„Já si myslím, že Romové, kteří se neintegrují, by se měli také zapojit, aby nám nedělali ostudu. Já se můžu snažit, jak chci, ale berou nás všechny stejně. Oni si myslí, že jsou něco víc než my, když se neintegrují. A předávají to na své děti,“ uvedla Pavlína Halušková, zakladatelka romské družiny. Romové, kteří se nechtějí začlenit, se podle dotazovaných nikdy nezačlení.

Diskriminace na malém městě: jen v pár podnicích obslouží Roma

Velký problém mají kostelečtí Romové s navštěvováním pohostinských podniků, kde je personál mnohdy odmítá obsloužit. „Když jsem se číšníka zeptala, jestli nás zná, že nás hned odsuzuje, řekl, že tam byli jednou Romové, kteří se nechovali slušně. Ale za to já přece nemůžu,“ přibližuje problém paní Iva. Majitelé podniků si vymýšlejí i různé finty. Po paní Boženě, které je přes čtyřicet let, například požadovali občanský průkaz při kupování alkoholu v podniku nedaleko jejího bydliště. Nejedná se přitom pouze o prodej alkoholu, mnohdy Romům nechtějí prodat ani jídlo.

Paní Iva k problému říká: „Tady je jen pár podniků, kam můžeme jít. Oni nám řeknou, že je to soukromý podnik, ať jdeme pryč, že si tady hosti nepřejí sedět mezi Cikány. Víte, jaká je to ostuda? Tady si člověk někdy připadá, jako by byl z jiné planety.“ Tuto praktiku mi v telefonickém rozhovoru potvrdila i zaměstnankyně baru Bowling Split, což je jeden z kosteleckých podniků, které dotazované Romky zmínily: „Romy pouštíme pouze na automaty, alkohol jim nenaléváme. Máme s nimi špatnou zkušenost,“ uvedla. Konkrétní případ problému s Romy pak nebyla schopna popsat.