Željko Jovanović: Den romského odboje jako náš vnitřní kompas
16. května si připomínáme a oslavujeme odvahu Romského hnutí odporu. V ten stejný den v roce 1944 překazilo povstání Romů nacistický plán na vyvraždění zhruba 6500 lidí uvězněných v takzvaném Cikánském táboře v Osvětimi – Birkenau. A přestože byli vězni nakonec v srpnu zavražděni, tento čin odporu se stal součástí naší kolektivní paměti. Díky svědectví těch co přežili, ale také díky organizacím jako je Voice of Roma in France (Hlas Romů ve Francii) a jiným, kteří šíří povědomí o této historické události.
Odkaz romského povstání nám i dnes slouží jako náš vlastní vnitřní kompas, který nám udává směr při hledání současných hodnot a významu našeho hnutí a odporu. Někteří lidé ve svém cynismu útočí na romské hnutí a zastánce Romů a tvrdí, že jsme neefektivní a bezvýznamní. Říkají, že se nám nedaří dosáhnout cílů, které by měly viditelný dopad na životy milionů našich lidí. Podle tohoto narativu by člověk mohl dojít k závěru, že bychom na tyto hrdiny, kteří 16. května povstali, neměli vzpomínat a oslavovat je. Spíše naopak, měli bychom na ně zapomenout, protože selhali a byli nakonec zavražděni.
Avšak toto romské povstání bychom měli vnímat z hlediska toho, proti čemu tito odvážní romští vězňové povstali: a tím byla největší vražedná mašinérie všech dob. Tato perspektiva dává smysl našemu odporu a mocně rezonuje v prostoru i čase.
V našem současném boji nás nesmí ovládnout poraženectví či cynismus. Tyto vlastnosti nikdy v historii nevedly v posunu žádného jednotlivce, skupiny či národa. Neměli bychom se jimi proto řídit ani dnes. Pokud chceme eticky a politicky posunout naše hnutí, určitě musíme být schopni se podívat i dovnitř něj a musíme si umět přiznat i své případné chyby. Z globálního hlediska ale musíme mít na zřeteli to, že bojujeme proti probouzející se síle rasistů a ultrapravice, kterou Ceija Stojka pojmenovala jako “spící Osvětim”. Toto zlo neútočí pouze na Romy, ale destabilizuje naše státy, Evropskou unii a celý svět.
To nám poskytuje jasnější představu o současné pozici a významu zastánců Romů. Vezměte si například rozhodnutí maďarského nejvyššího soudu o nezákonnosti segregace Romů v maďarských školách. Měli bychom ocenit odvahu a odpor dětí a jejich rodičů, kteří podali žalobu na vládu. Sílu a odvahu nadace Chance for Children (Šance pro děti), která se ujala tohoto případu, hnutí We Belong Here (Patříme sem), které vedlo únorový protest proti vládní justiční obstrukci, stejně tak bychom měli ocenit i samotné soudce nejvyššího soudu, kteří odsoudili násilnou a nespravedlivou segregaci .
Pokud maďarská vládní strana Fidesz změní zákon tak, aby byla segregace právně umožněna, cynici budou možná opět říkat: “Zastánci Romů neuspěli!” Ale náš vnitřní morální kompas romského hnutí odporu nám jednoznačně říká, že jde o historické vítězství. Porazili jsme totiž Fidesz, který má v Maďarsku absolutní politickou moc a který beztrestně šíří rasismus a nadřazenost bílých po celé Evropě. Je to vítězství ve jménu spravedlnosti, když už dokonce ani samotná EU nedokáže zaručit v Maďarsku vládu práva.
Rozsudek Nejvyššího soudu však jen uzavřel jednu kapitolu, v níž jsme zvítězili. Když Fidesz opět zaútočí, budeme se muset posunout do další fáze. Nemůžeme přestat. Nikdo jiný to za nás nevybojuje. Naše hnutí a a podporovatelé Romů budou muset opět povstat, ať už sami nebo společně s dalšími.
Každý jeden případ, každý záchvěv našeho odporu si proto zaslouží uznání a chválu. V Rumunsku hnutí Ares vyhrálo tři soudní spory proti významným médiím, které šířily jedovatý rasismus během krize spojené s epidemií COVID-19, právě v období, kdy je tak snadné rozpoutat etnický konflikt. V Severním Makedonii, Bulharsku, Španělsku a jiných zemích – všude, kde všichni občané bojují proti viru naše hnutí bojuje ještě proti rasismu.
Náš boj a odpor proti utlačování je kontinuální; překračuje hranice našich životů jako jednotlivců a je větší než jsme my sami. Uznávaná vědkyně, profesorka Ethel Brooks, připomíná, že naše utrpení během 2. světové války bylo sice vyvrcholením, nikoli však ani začátkem ani koncem našeho utrpení. A skutečně, útlak vůči Romům je kontinuum, které probíhá jako červená nit hluboko napříč celou evropskou historií a kulturou. Vidíme toto zlo jak na nás útočí i dnes v mnoha jeho podobách – etnické násilí a vraždy, násilná sterilizace, nucené vystěhování, segregace, zbídačení a paternalizmus.
Během tvrdých opatření, které přijal Matteo Salvini proti Romům v Itálii mi Radames Gabrielli, zastánce Sintů z hnutí Kethane, řekl – možná trochu nelogicky a s jistou dávkou spirituality – o svém osobním zdroji naděje a síly pro odpor:
“Utrpení. Čím více po nás šlapou, tím více budeme odporovat!”
Slyšíte i vy v těchto slovech verše básně, jejíž autorkou je May a Angelou a jmenuje se “A přece povstanu”?
Opre Roma!
