Život v uprchlických táborech: Není normální vyrůstat ve stanu

Anežka Polášková je aktivistka, která dělá mimo jiné také dobrovolníci
v organizaci Refugees for Refugees. Od roku 2015 několikrát navštívila řecké a
srbské uprchlické tábory. Na řeckém ostrově Samos působila na konci prosince
zhruba dva týdny. V rozhovoru popisuje každodenní život uprchlíků, mluví o
situací dětí a žen.

Je to zhruba tři měsíce zpátky, kdy jsi byla naposled v řeckém uprchlickém
táboře. Jaká je tam teď situace? Myslím přímo v táboře, kde jsi působila.

Můžu naprosto přesně říct, že situace se zhoršuje. Když to srovnám s rokem
2015, je to srovnatelně strašný, to znamená, že dlouhodobá nečinnost jiných
států a to, že Řecko to nezvládá, podepisuje na jednotlivých osudech těchto
lidí. Na řeckých ostrovech v roce 2018 bylo zhruba 15 tisíc lidi, koncem roku
2019 jich je 42 tisíc. Jde o obrovský nárůst a je to vidět na každodenních
podmínkách lidí.

Myslíš každodenní život místních lidí?

Samozřejmě že také. Řekové jsou velmi vstřícní a hodně se podíleli na pomoci
uprchlíkům už od roku 2015. Někteří opravdu změnili své životy tak, že
několikrát do roka připravují a organizují pomoc nebo například doma někoho
ubytovávají. Ale i jim dochází trpělivost a mají pocit, že by už se mělo něco
změnit. Hlavně, že v tom zůstali sami. Někdy si ale říkám, díky Bohu, že ti lidé
jsou zrovna v Řecku, společnost je zde totiž pořád velmi tolerantní. Zároveň,
když se podíváme na politickou situaci, tak část společnosti se radikalizuje a
rasismus v Řecku je viditelný.

Vraťme se zpátky k situaci uvnitř uprchlických táborů, kde jsi byla. Odkud
nejčastěji uprchlíci pocházejí a kolik je tam dětí a žen?

Na řeckých ostrovech je zhruba 42 tisíc lidí a na pevnině zhruba šedesát
tisíc lidí. Jsou to ale oficiální statistiky, samozřejmě jsou tam i lidí, kteří
nejsou do toho už započítaní.  Co se národnosti týče, tak na prvním místě
je to Afghánistán a Sýrie, dále mix dalších zemích, kde je těžká politická
situace jako například Irák, Írán a dále africké státy jako Eritrei, Somálsko
nebo Nigérie, kde se zhoršila situace působením islamistické povstalecké skupiny
Boko Haram.

Žen, děti a mužů je tam na třetiny. A život v táboře? Ubytovací standart je
stan, spacák, jedna nebo dvě série oblečení a třikrát jídlo. Pokud projdou další
registrací a jsou zapojeni do systému, dostávají měsíční příspěvek osmdesát euro
a s tím musí vyžít. Je to v přepočtu na české koruny zhruba dva tisíce korun,
tak si to představ.

Existuje kolem táborů nějaká občanská vybavenost nebo aspoň obchody, kam
mohou jít nakoupit?

Zrovna tam, kde jsem byla já, nějaké obchůdky existovaly, nakoupit potraviny
mají kde. Jsou tam nějaký tržiště, ale i supermarket, anebo obchody, které
vznikly na reakci na to, že jsou tam uprchlické tábory. Někdo tam založil
podnikání, má tam i jídlo, který svým charakterem vyhovuje i uprchlíkům.

Život v táboře není jednoduchý pro nikoho. Jaká je situace žen a dětí
v táboře?

Není normální vyrůstat ve stanu. Když to vezmu od začátku. Rodina přijede na
ostrov, druhý nebo třetí den je výdej první materiální pomoci. Takže do jednoho
pytle se musí vejít jejich základní životní potřeby na několik měsíců. Teď si
představ, že čtyřčlenná rodina žije ve stanu i několik let. Nevím, jak probíhají
nějaké lidské vztahy, nějaká výchova. To, že s dítětem jdou do bláta a mezi
odpadky, to se dá zvládnout velmi těžko. Nedostatek hygieny přináší další
zdravotní potíže. Já jsem viděla děti pořád špinavé. Jsou neustále nemocné, mají
vyrážky. Pro nich to musí být naprosto strašné a nedůstojné. Na první pohled to
nemusí být znát. Není to tak, že by všichni brečeli. I tam běží nějaký
každodenní život, má to nějakou rutinu. Mezi tím děti běhají a hrají si, vypadá
to normálně. Člověk by si ale měl umět představit to, co je za tím a co asi
prožívají. Musí to být velmi těžké.

Jak je to se vzděláním dětí? Funguje tam nějaká škola? Některé rodiny, jak
říkáš, jsou v táboře i několik let.

Vím, že nějaké procento dětí chodí do řecké základní školy. Hlavně mladší
děti. Neznám ale počet. Na některé se ale bohužel nedostane. Záleží samozřejmě
také na kapacitě místních škol. Pak jsou tam však děti, které by měly mít ještě
nějaké vzdělání, ale už je nikdo nebere jako tu nejzranitelnější skupinu, a to
jsou děti od dvanácti výš. Děti, které by měly mít hotovou například nějakou
základní školu, ale nemají. Vzdělávání je však důležité i z jiných důvodů.
Jednak to může být nějaký integrační nástroj, trávení volného času, ale také
práce na jejích osobnosti.

Mudr. Hana Pospíšilová v rozhovoru pro DVTV říkala, že v uprchlickém
táboře Moria, chybí základní hygienické potřeby. Mluvila o nedostatku toalet
a sprch. Jaké jsou tvé zkušenosti? Jak řeší ženy své každoměsíční potřeby?

My v organizaci Refugee for Refugees jsme chystali do plastového pytle (do
první materiální pomoci), pro každou dívku a ženu starší třinácti let několik
vložek. A pak probíhaly další distribuce, jednou za měsíc dostaly tuto podporu.
Ale jinak hygiena je velmi nedostatečná. Nepamatuji si ani, kolik sprch tam
bylo. Určitě to ale nestačilo. Neumím si představit, jak žena prožívá své dny
několik měsíců i let v takovém tristním zázemí. Když jsem byla naposled v Řecku,
to znamená v prosinci, tolik jsme se k těmto informacím nedostala. Souvisí to
s charakterem práce, kterou jsem tentokrát vykonávala. Když jsem však pracovala
v Idomeni, kde jsem byla v polní kuchyni, mluvila jsem více s lidmi a o pauzách
jsem mluvila také s lékařským personálem. Tehdy mi lékařky vyprávěly, že
obcházejí celý tábor a dávají ženám nějaké medikamenty a řeší gynekologické
problémy, které vznikly právě nedostatkem hygienických materiálů. Z dalšího
tábora si pamatuji, jak jsme strašně dbali na to, abychom nakupovali dostatek
kalhotek, aby ženy dostávaly častěji nové a čisté. Pro ženy je to vždycky
nějakým způsobem horší. Například byl problém s kojením. Důsledkem stresu neměly
čím krmit své dítě. Děti tak musely skončit na umělých výživách.

Mohla bys mi ještě prozradit něco více o organizace Refugee 4 Refugees?

Organizaci založil v roce 2017 Syřan, který přeplaval z Turecka do Řecka v
roce 2014. Jde především o pomoc uprchlíkům v táborech na ostrově Lesbos a
Samos. Kromě mezinárodních dobrovolníků jsou členy týmu i sami uprchlíci. Ti pak
kromě další běžné činnosti organizace fungují jako komunitní
tlumočníci. Organizace zajišťuje fundraising, provozuje free shop a distribuuje
tam materiální pomoc pro nově příchozí a další pravidelný výdej oblečení,
hygienických potřeb, dětské výživy pro obyvatele tábora. Podílí se i na
volnočasových aktivitách pro děti a obstarává další možné aktivity. Tým je zde
hodně mezinárodní, všichni v něm jsou velmi odhodlaní a věří v hodnotu lidských
práv. 

Článek vyšel na blogu SIMI bez vrásek