Zeljko Jovanovič: Letošní úspěch je jen začátek. Romská kultura na benátském bienále překračuje národní hranice

Letošní benátské bienále je pro romskou kulturu velkým okamžikem. A to nejen díky výstavě romské umělkyně Małgorzaty Mirgy-Tas v polském pavilonu. V historickém paláci z 15. století Loredan obklopeném vodami benátských kanálů v centru města současně probíhá výstava uznávaného romského malíře Eugena Raportoru.

„Tento rok se stalo něco mimořádného,” řekl během slavnostního otevření expozice Zejlko Jovanovič, ředitel Open Society Roma Initiatives Office a předseda správní rady Evropského romského institutu pro umění a kulturu Eriac, který je společně s výkonnou ředitelkou Eriacu Tímeou Junghaus komisařem výstavy.

„Výsledky každého úsilí se projeví, když tomu věříte. Naše účast na bienále je příslibem, nadějí a to navzdory tomu, co se nyní děje: válce na Ukrajině a hrozbě jaderného konfliktu,” říká Jovanovič.

Podle Tímey Junghaus je romská kultura vyjímečná právě tím, že překračuje národní hranice a vyzývá k nadnárodní účasti. Za celou dlouhou historii bienále, od svého zahájení roku 1895, je to však teprve počtvrté, kdy je dán prostor romským umělcům. Poprvé se v roce 2007 konala na bienále výstava současných romských umělců nazvaná “Ztracený ráj”. 

Letošní výstava s názvem “Únos ze serailu” je výsledkem spolupráce Eugena Raportoru, šedesátiletého rumunského malíře romského původu a známých mladých romských aktivistek, jako například oceněné herečky, scénáristky a režisérky Aliny Serban a všestraně talentované umělkyně, zakladatelky divadla Giuvlipen Theatre Company v Bukurešti, Mihaely Dragan.

Celá výstava je pak pojata jako dům z dětství Eugena z doby 60. a 70. let minulého století, ve kterém jsou rozmístěny velkoformátové obrazy malíře, jeho vlastní interpretace tapiserií, které bývaly častou ozdobou rumunských domácností. Nad manželskou postelí s barevným přehozem visí tapisérie, která zdobila skutečný dům malířova dětství. Její námět podle opery Wolfganga Amadea Mozarta Únos ze serailu se stal názvem expozice. Nad ní je obraz Poslední večeře podle originálu od Leonarda da Vinci.

„Obraz Poslední večeře je velmi často součástí rumunských domovů,” říká mladá kurátorka výstavy, Ilina Schileru, sama Neromka. „Vlastně pro mě bylo zajímavé zjištění, jak moc se ve skutečnosti romské domovy v Rumunsku podobají těm neromským. Tenhle obraz lidé u nás milují a přitom často ani neví, kdo ho namaloval. Je pro ně symbolem víry a pospolitosti, společné večeře, při které se sejde mnoho lidí,” přibližuje Schileru.

Většinu rekvizit a zařízení na expozici prý hledali spolu s Eugenem na bleších trzích. Je mezi nimi dobový nábytek, knihy, fotografie, obrazy, starý gramofon nebo porcelán. Ilina poznala malíře během studia na Bukurešťské Národní univerzitě umění. Byla čerstvě po střední škole a Eugenovi bylo 45 let, když si již jako uznávaný umělec rozhodl doplnit umělecké vzdělání. Po té, co ji oslovil ke spolupráci na letošním bienále, spojily se nápady těchto dvou lidí v zajímavý projekt, který je výzvou k boření předsudků a k transformaci myslí skrze umění a kreativitu. Mladé umělkyně, které jsou součástí projektu, pak promlouvají hlasy feminismu, rezonujícími s tématy letošního bienále.

„Domluvila jsem se s Eugenem, že přizveme známé ženy a dáme jim volnou ruku. Bude jen na nich, jak výstavu obohatí,” svěřila se mladá kurátorka. Herečky zde svými vystoupeními nabourávají zažité stereotyopy, aniž by se zříkaly toho, co dělá romskou kulturu jedinečnou.

Mihaela Dragan oblečená ve výrazném oblečení, mluví ve verších. Přechází mezi svými rekvizitami: tarotovými kartami a věštící koulí, kadidlem nebo květy růží. Mluví o diskriminaci, marginalizaci a o stereotypním nahlížení na Romy, o sexualizaci romských žen. Do svých veršů vkládá víru na změnu osudu, volá po uzdravení a lásce. Zdůrazňuje sílu žen a promlouvá k nim. „Povstaňte ženy, všechny ženy povstaňte,” recituje Mihaela.

Alina Serban ve vedlejší místnosti rozdává příchozím papírové kornouty se slunečnicovými semeny. Jsou vzpomínkou na příběh jejích rodičů, příběh, který je poznamenán rasismem a předsudky. „Máš štěstí, že nosíš bastarda v břiše. Jinak bych na tebe skočil v botech,” líčí Alina drsné setkání své matky s policií, když se snažila přivydělat si prodejem slunečnicových semen. „Pro mě slunečnicová semínka znamenají komunitu. Bezpečí. Bohužel, romská komunita je zvenčí vnímána jako nevzdělaná. Tak já vás teď zvu: buďte nevzdělaní se mnou,” vtahuje Alina publikum do svého světa a nabízí kornouty se semínky jako symbol solidarity.

Výstava “Únos ze serailu” byla slavnostně zahájena 22.dubna a při této příležitosti se ve vstupní hale paláce Loredan sešlo mnoho novinářů i významných osobností. Byla mezi nimi například Dijana Pavlovič, aktivistka a politička žijící v Římě, Ioanida Costache, houslistka, filmařka a spisovatelka nebo americká vysokoškolská profesorka a aktivistka romského původu Ethel Brooks, všechny přispěly k výstavě svými vystoupeními.

Zeljko Jovanovič ve svém proslovu vyjádřil naději, že se podaří v budoucnu Romům na bienále získat vlastní stálý prostor. „Letošní rok zažíváme výjimečnou situaci. Ale je třeba zlomit dogma, že jen lidé, kteří mají svůj stát, mohou mít svůj pavilon. Nejsme hotovi. Letošní vítězství je pouhý začátek,” řekl Jovanovič.

„Máme hodně talentů a máme toho mnoho co říct světu skrze umění. Potřebujeme být vidět, potřebujeme podporu a potřebujeme, aby lidé pochopili, kdo skutečně jsme,” dodal pak v rozhovoru pro Romea.cz Eugen Raportoru.