Madrid: Cesta ze slumu do nájemního bytu

Romové v České republice se potýkají s podobnými problémy jako Romové ve
Španělsku, potažmo v celé Evropě: s nezaměstnaností, bydlením a vzděláním.
Nevyhovující bydlení a praktická nemožnost získat klasické nájemní bydlení je
pro celou řadu romských rodin v České republice velmi palčivá otázka. Celé
rodiny končí na předražených ubytovnách a stát ani města nemají žádnou strategii
a koncepci sociálního bydlení.

A právě to se nyní pokouší změnit Městská část Praha 14 prostřednictvím projektu
Role měst v integraci sociálně vyloučené romské lokality – Praha 14, která se
chce inspirovat ve Španělsku a Holandsku a přenést příklady dobré praxe v
oblasti řešení problémů sociálního začleňování romské menšiny do této městské
části.

„Dvě zahraniční stáže jsou určeny pro zaměstnance ÚMČ Praha 14, představitelé
jiných městských částí a další partneři ze sociální oblasti. Program je zaměřen
na strategické plánování s cílem začlenění obyvatel sociálně vyloučených
romských komunit. Prioritně budou aktivity zaměřeny na zaměstnanost, bydlení,
sociální péči a komunikaci s veřejností,“ uvedl David Beňák, vedoucí Odboru
sociálních věcí a zdravotnictví Úřadu městské části Prahy 14.

V červenci zástupci radnice Prahy 14, Prahy 7, Prahy 5 a zástupci neziskových
organizací navštívili Madrid.

Romové ve Španělsku

Španělsko je zemí s nejpočetnější populací Romů mezi zeměmi západní Evropy.
Podle kvalifikovaných odhadů jich na jeho území žije min. 700 000 (nejnižší
odhady se pohybují okolo 400 000, nejvyšší dosahují počtu až 1,2 mil.). V dnešní
době žijí Romové ve Španělsku především ve velkých městech, přičemž až 45 % žije
v Andalusii, autonomní oblasti na jihu země. V Madridu žije asi 45 – 60 tisíc
Romů. Přesná čísla, stejně jako v ČR, neexistují.

Sami španělští Romové si říkají Kale (romsky „černý“) a stejně tak nazývají i
svůj jazyk, romský etnolekt španělštiny.

Ani ve Španělsku nelze o Romech hovořit jako o homogenní skupině, přičemž
rozdíly mezi jednotlivými skupinami jsou založeny také na odlišné ekonomické
úrovni či náboženském vyznání.

Podobně jako v jiných evropských státech je od majoritní populace odlišuje
úroveň dosaženého vzdělání. 71 % Romů starších šestnácti let nemá ukončenou
povinnou školní docházku a pouze 1 % má dokončené vysokoškolské vzdělání. Jako
další výrazný odlišovací prvek je pak uváděna věková struktura, neboť odhadem
téměř 70 % romské populace ve Španělsku je mladší 25 let.
Na základě četných hodnocení lze konstatovat, že v otázce zlepšování situace
bydlení Romů se Španělsko v posledním desetiletí zařadilo na přední místo mezi
evropskými zeměmi. Těm je také často předkládáno jako příklad dobré praxe. V
současné době žijí v osadách, lépe řečeno ve slumech, jen 4 % tamní romské
populace, a u 88 % Romů lze konstatovat, že jejich bydlení je důstojné.

Počátky snah Autonomní oblasti Madrid spolupracující s magistrátem města Madrid
o intervenci vedoucí k odstranění slumů se datují do 80. let, přičemž prvním
krokem bylo sčítání obyvatel slumů a jejich přesidlování do holobytů v účelově
vyčleněných blocích budov a unimobuněk, ze kterých se však postupem času staly
další sociálně vyloučené lokality. Ty však v současné době již neexistují a od
zmíněné strategie se také upustilo.

Do tvorby a realizace bytové politiky bylo v posledním desetiletí ve Španělsku
zapojeno široké spektrum institucí, včetně neziskových organizací. Organizace
Fundación Secretariado Gitano například na zakázku vlády již v r. 1991
vypracovala studii o bytové situaci Romů ve Španělsku, na jejímž základě
docházelo k likvidaci slumů a přesidlování romských rodin do standardních bytů.

Od druhé poloviny 90. let jsou rodiny přesídlené ze slumů rovnoměrně
rozmisťovány do běžné zástavby města, do jednotlivých městských čtvrtí dle
celkového počtu obyvatel, a je jim věnována intenzivní péče a podpora před i po
přesídlení.

Finanční krize ve Španělsku však zasáhla i oblast realitního trhu, který se po
boomu (započal v 80. letech 20. století) ocitnul ve stagnaci a potýká se s
hypoteční krizí. Mnoho lidí přišlo o své domovy a ve Španělsku roste počet
bezdomovců i občanských nepokojů.

Ze slumu do nájemního bytu

Jednou z institucí, které se snaží řešit bydlení těch nejchudších v madridské
autonomní oblasti, je příspěvková organizace IRIS (Institut pro obnovu bydlení a
sociální integraci, založen roku 1998), která byla zřízena Autonomní oblastí
Madrid prostřednictvím regionálních zákonů a spadá pod Ministerstvo životního
prostředí a územního plánování. Financuje ji tedy madridská regionální vláda,
částečně i město Madrid a je financována i z vlastních příjmů. IRIS má 122
zaměstnanců a roční rozpočet přes 20 milionů Euro.

Organizace se zaměřuje na zlepšení bydlení romských rodin ze sociálně
vyloučených romských lokalit a jejich integraci do majoritní společnosti.

Španělské sociálně vyloučené lokality, tzv. „chabolas“ jsou chudinské čtvrti,
které se podobají spíše slumům než lokalitám známým z České republiky. Podle
institutu bylo v roce 2011 na území autonomní oblasti Madrid 482 slumů.

Cílem IRISu je odstranění právě těchto chudinských čtvrtí v madridské oblasti a
zajištění přestěhování jejich obyvatel.

„Naše kompetence zasahují do sociální oblasti, konkrétně do bydlení. Máme na
starosti přestěhování romských rodin do bytů, které jsou majetkem našeho
institutu,“ říká Jose Luis Moreno Torres, ředitel IRISu.

„IRIS vlastní kolem 2 400 bytů a pracujeme s 2 056 rodinami. Byty nakupujeme na
volném realitním trhu a pronajímáme je romským rodinám. Snažíme se získat byty
po celé oblasti Madridu. Naším cílem je, aby ti lidé nebydleli společně,“
vysvětluje Pedro Navarrete Torosa. V roce 2011 nakoupil IRIS celkem 58 bytů,
které stály přes 9 milionů Eur.

Část bytů, postavených městem (konkrétně 10%) bývala dříve poskytována pro účely
sociálního bydlení IRISu. Tato praxe je však dnes již minulostí.

„Nájem v našich bytech by na volném trhu stál přibližně 300 – 400 Euro. Pro naše
klienty je tento nájem 50 – 150 Euro,“ dodal Pedro Navarrete Torosa.

„Vytvoření vlastní developerské organizace, která získává byty pro sociálně
slabé a znevýhodněné občany vnímám pozitivně, i když jako velmi finančně
nákladnou činnost,“ uvedla pro Romano voďi asistentka radní MČ Praha 7 Ivana
Němcová.

Výběr rodin, kterým je poskytováno sociální bydlení v bytech IRISu, podléhá
přísným pravidlům. Jejich roční příjem například nesmí přesahovat 22 tisíc Euro,
ve slumu musí žít déle jak pět let apod. Bydlení není možné nabídnout rodinám,
které již v minulosti bydlely v nájemním bytě od IRISu a nyní jsou zpátky ve
slumu, nebo těm, které bydlení od IRISu v minulosti odmítly.

„Konkrétní byt vybíráme na míru každé rodině. Například podle počtu členů
rodiny, podle zdravotního stavu a samozřejmě i podle našich kapacit,“ popsala
způsob přidělování bytů Maria Jose z IRISu.

Institut ve vyloučené lokalitě pracuje s lidmi na třech základních úrovních:
poskytuje jim jednak obecnou sociální podporu, jednak pomoc před přestěhováním a
pomoc při stěhování samotném.

Rodiny žijící ve slumu, které se stěhují do nájemního bydlení, mají pracovníci
institutu podrobně zmapovány. Ke každé rodině, či jednotlivci přistupují
individuálně. „V lokalitách pracujeme v týmech. Jeden tým má vždy minimálně tři,
maximálně osm pracovníků. Záleží na počtu osob, které v lokalitě žijí. Vždy je
tam nějaký sociální pracovník, vzdělávací pracovník a také koordinační
pracovník“, vysvětluje Maria Jose, podle které je horší nechat romské rodiny ve
slumech a situaci neřešit, než řešit problémy po přestěhování Romů mezi
španělskou majoritu.

„V den, kdy je vyloučená lokalita likvidována, pracují všechny týmy najednou. V
tu chvíli totiž probíhá vlastní přestěhování rodin,“ popisuje Maria. „V den, kdy
rodiny dostávají klíče od bytu, je jejich slum zlikvidován. Ten den bývá pro
rodiny velmi emocionálně náročný,“ dodává Maria.

Činnost IRISU a především politickou vůli řešit sociální vyloučení Romů hodnotí
pozitivně i Jan Schroth z MČ Praha 14. „I přes několikaletou a aktuálně se
prohlubující hospodářskou krizi jsou stále alokovány prostředky k pokračování
již započatých koncepčních aktivit. Již dříve nastavený a zaběhnutý systém, v
jehož rámci je část aktivit IRISu postavena částečně i na principu
samofinancovatelnosti a příjmy z nájmů slouží k nákupu dalších bytů, zaručuje
poměrně velkou schopnost dlouhodobé udržitelnosti. Velkou roli v tom hraje i
skutečnost, že institut byl založen a funguje na základě zákona,“ uvedl Jan
Schroth.

Po přestěhování práce s rodinami nekončí

Služby institutu provází zúčastněné rodiny jejich sociální integrací
prostřednictvím zakládání středisek, která nabízejí nejrůznější služby v
místech, do nichž byly přestěhovány. „Práce IRISu nekončí tím, že se rodiny
přestěhují. Snažíme se o komplexní zařazení lidí do společnosti, tedy především
v oblasti kulturní, vzdělávací a na trhu práce,“ uvedl ředitel IRISu.

Práce IRISu je tedy postavena na třech základních pilířích. Prvním cílem je
získat pro rodinu ze slumu nájemní bydlení, po přestěhování jim poskytnout
sociální pomoc, předcházet konfliktům se sousedy. Důraz je kladen na snahu
docílit aktivní spolupráce jednotlivců na procesech, které vedou ke změnám
jejich dosavadního života.

Po přestěhování rodiny mezi majoritní španělskou populaci poskytuje IRIS tzv.
Službu sousedské péče (ASIVECAM), která začala fungovat v roce 2008. Cílem je
předcházet konfliktům mezi přistěhovanou rodinou a ostatními nájemníky. Pokud
takové konflikty vzniknou, ASIVECAM je řeší. Právě konflikty mezi nájemníky
mohou být i důvodem k odebrání bytu přestěhované rodině.

„Náš původní tým se skládal z 11 odborných pracovníků. Byli to sociální
pracovníci a pracovníci, kteří měli na starost vzdělávání. Začali jsme působit v
pěti částech madridské autonomní oblasti,“ popisuje začátky fungování služby
jedna z koordinátorek. Byly vybrány tři typy lokalit, kde začala být služba
poskytována. „Byly to lokality, kde již existovaly nějaké dlouhodobé sousedské
konflikty, lokality, které existovaly 4 – 5 let a konflikty teprve vznikaly a
lokality, kde byly nově přiděleny byty,“ řekla koordinátorka.

V roce 2011 byla služba poskytnuta 21 tisícům lidí.

„V lokalitách žijí velmi často lidé z rozmanitého kulturního prostředí a mohou
tam vznikat konflikty. Ty samozřejmě mají potenciál mařit cíl našeho snažení,
neboli zlepšení bytové situace jednotlivých rodin. Chceme, aby se lidé vzájemně
seznámili, a především jim dáváme pocit, že při řešení problémů nejsou sami, že
jsme tady pro ně a s nimi,“ vysvětluje koordinátorka. „V rámci naší činnosti
řešíme i problémy s nelegálním obsazením bytů,“ dodala.

Vznikne v ČR pražský IRIS?

V celé Praze žije podle odhadů asi 24 tisíc Romů. Na území Prahy 14 žije odhadem
1000 až 2000 Romů. Většina z nich žije v sociálně vyloučených lokalitách a je
ohrožena sociálním vyloučením.

„Na městské části v tuto chvíli pracují dvě terénní pracovnice, které ročně
pracují s více než stovkou klientů. V rámci komunitního plánování zde vznikla
pracovní skupina zaměřená na tuto skupinu obyvatel,“ uvádí David Beňák.

„Pokud jde o aktivity a služby poskytované IRIS: do určité míry je možné některé
služby realizovat zejména pokud jde o komunitní přístup k bydlení, řešení
mezisousedských konfliktů a nabídku tzv. aktivizačních programů s vazbou na trh
práce. Tuto dobrou praxi se budeme snažit uvést v život v městské části Praha
14“, dodal pro Romano voďi David Beňák.

Jak bylo již zmíněno, rozpočet madridského IRISu se pohybuje kolem 20 milionů
Euro ročně, tedy asi 500 milionů korun. Skoro polovinu investuje IRIS do nákupu
bytů. Pokud se podíváme, s jakými problémy se potýká Agentura pro sociální
začleňování, je zřejmě naprosto nereálné, aby podobný institut v ČR vznikl.

IRIS (Institutu pro obnovu bydlení a sociální integraci)

• Počet zaměstnanců: 122
• Roční rozpočet: přes 20 milionů Euro
• Počet nájemních bytů: 2 400
• Počet rodin: 2 056