Z romského gheta ke hvězdám basektbalu

Vybydlené domy, všudypřítomné odpadky, mezi kterými si hrají děti, násilí,
prostituce za bílého dne. Romské ghetto Ferentari dlouhá léta patřilo k
odvrácené tváři Bukurešti a většina obyvatel rumunské metropole se mu vyhýbala
velkým obloukem. Před třemi lety se však situace začala měnit a romské děti mají
konečně šanci na lepší a plnohodnotný život.

Reportáž přinesl Český rozhlas.

Kluci driblují s míčem, další cvičí střelbu na koš, nahrávají si nebo jen
čekají na příležitost zapojit se do hry. Školní tělocvična v bukurešťské čtvrti
Ferentari je plná šesti- až patnáctiletých chlapců, kteří sem chodí na basket.
Na první pohled klasický trénink, přesto ho lze označit jako zázračný. „Chodím
sem už dva a půl roku a je to fajn, líbí se mi tady,“ říká 15letý Dan s tím, že
ho sem přivedl Valeriu Nicolae, ostatně jako všechny ostatní děti.

Právě díky tomuto muži totiž romské děti z bukurešťského ghetta dostaly šanci
na lepší budoucnost. „Nejdřív jsme se zaměřili na to, co mají nejradši, tedy ne
na to, co nejvíc potřebují. Rády hrály fotbal a další sporty, líbil se jim
tanec, divadlo, bavily je ruční práce,“ vzpomíná na začátky těžké, přesto
vskutku bohulibé práce Valeriu, ředitel Centra pro Romy a menšiny.

„A teprve když jsme v nich vzbudili zájem a dosáhli toho, že s námi samy
chtěly zůstat, že nám daly přednost před prostředím plným násilí a prostituce,
jsme udělali další krok. A tím bylo přilákat je do školy, kde získávaly nejen
vědomosti, ale i základy slušného chování, učí se odpovědnosti,“ je přesvědčen
Valeriu Nicolae.

Po více než tříletém úsilí tak dnes do různých klubů dochází přes dvě stě
romských dětí. K nejpopulárnějším klubům patří i ten, kde se hraje basketbal.

„Nemají stejné možnosti a podmínky pro vývoj jako ostatní děti. Nevyrůstají
obklopené hračkami, chybí jim různé vzdělávací aktivity, hry a podobně. To se na
nich pochopitelně negativně podepisuje, a mnohé proto zaostávají za ostatními,“
vysvětluje 36letý Jean Luca Falco, bývalý profesionální hráč basketbalu, který
působil i v italské lize.

Díky dřívějším kontaktům také lépe shání na Apeninském poloostrově kvalitní
sportovní náčiní i oblečení. Naposledy přivezl šest krabic s míči a teplákovými
soupravami. Vše jim rozdal, děti navíc i zdarma trénuje.

A to samé platí také o druhém kouči, který navíc pochází přímo z kolébky
basketbalu. „Jsou úžasné, ostatně jako všechny děti. Baví mě si s nimi hrát a
pomáhat jim. Některé dokonce mají talent a my se je snažíme podporovat, jak
nejlépe umíme. Všechny se pak den ode dne zlepšují,“ říká Dwayne Taylor z
velvyslanectví USA v Bukurešti. 

Právě hráči z americké NBA jsou pro zdejší kluky velkými vzory. Michael
Jordan je u nich jasnou jedničkou, a tak není divu, když na otázku, čím chtějí v
budoucnu být, odpovídají: „Basketbalistou.“ Touží po tom Dan a stejně tak i jeho
o dva roky mladší kamarád Josif, který by však chtěl zároveň i profesionálně
tančit.

„Každý chce být hvězdou, je to jejich velký sen a snad se jim někdy splní,“
věří Dwayne Taylor. V každém případě mají kluci i holky z romského ghetta
Ferentari už teď šanci na lepší život, než měli jejich rodiče.