Ukrajinští Romové: Vláda se k nám chová jako macecha

Ukrajinci prožívají po euforii z Majdanu těžkou kocovinu. A jsou to právě
tamní Romové, na které dopadá krize nejbolestněji. Z Donbasu a Luhansku se snaží
stovky rodin uprchnout před boji do bezpečí, romští aktivisté pro ně v Kyjevě
zřídili tísňovou linku. Navzdory chudobě a válce se většina Romů v zemi považuje
za ukrajinské patrioty a věří v lepší příští.

„Romové z východu Ukrajiny se, stejně jako ostatní obyvatelé, snaží zachránit
holé životy a co nejrychleji uprchnout z míst, kde se bojuje. Ale zdaleka ne
všichni na to mají prostředky, a tak se snaží dopravit do bezpečí alespoň ženy a
děti,“ říká pro server Romea.cz romská aktivistka z Donbasu Natália Varakuta. Situace je podle ní
kritická. Na město dopadají rakety, dělostřelecké granáty a bomby. Obětí z řad
civilistů přibývá, mezi lidmi se šíří strach a panika.

„Na naše písně a tance teď musíme nadlouho zapomenout, materiální situace je den
ode dne horší. Většina obchodů a všechny trhy jsou zavřené a není ani za co
nakupovat, kovový šrot se pod palbou z kulometů sbírá těžko. Zdejší Romové
podpoří takovou vládu, která se bude o své občany starat, a ne na ně střílet a
házet bomby.“

Natália Varakuta se navzdory nebezpečí vydává každý den do města, obchází dětské
nemocnice, kde leží vystresovaní malí pacienti a vyděšeně poslouchají hřmot
výbuchů. „Dospělí chlapi, a střílejí jako blázni nad hlavami malých dětí,“ říká.

„Nemůžu pochopit jednu věc,“ napsala nedávno na svůj profil na sociální síti
Facebook, „Když chtějí Ukrajinci v čele s novým prezidentem žít společně s námi,
obyvateli východu, v jednotné zemi, proč nás takto štvou proti sobě? Copak si
myslí, že když na nás střílejí, budeme je za to mít rádi? Naše vláda nás zabíjí.
Na druhou stranu rozhodně nesouhlasím s výroky sympatizantů nezávislé Doněcké
republiky, že Donbas je ruský. To není pravda, žije nás tu hned několik různých
národností. A všichni přesto věříme, že se k nám naše rodná Ukrajina začne
chovat jako matka, a ne jako macecha. Mám Ukrajinu moc ráda a chtěla bych tu
zůstat žít, vždyť jsem tu doma, ale teď nám zbyly jen oči pro pláč: někdo
vypustil z lahve džina nenávisti a lidé, vlastně sousedé a rodáci, kteří spolu
dlouhá léta prožívali dobré a zlé, se najednou začali fanaticky zabíjet.“

Prioritou pro všechny obyvatele Doněcku je podle Natálie odjet a zachránit si
život. Jenomže Romové jsou chudí a mají hodně dětí, takže možnost, že by
dokázali skutečně uprchnout, je hodně nepravděpodobná. „Ty časy, kdy jsme
kočovali a dokázali se rychle přesunovat z místa na místo, jsou pryč. Teď by se
nám to hodilo.“

Romové v klášteře

Informace o desítkách a stovkách romských rodin, které prchají z míst
ozbrojených střetů v Doněcku, Slavjansku, Krematorsku a Luhansku na východě
Ukrajiny, potvrzuje i kyjevská romská aktivistka Kondur Zola, která se v Praze
společně s vice-prezidentem Ukrajinského romského kongresu Jurijem Ivaněnkem
zúčastnila mezinárodního setkání Dekády romské inkluze jako představitelka
ukrajinských Romů.

„Před dvěma týdny uprchly do Ruska přes hranice desítky romských rodin. Bylo
jich přibližně padesát, takže šlo o několik set lidí,“ říká Kondur Zola. „V
současné době žijí v ruském klášteře nedaleko ukrajinských hranic a čekají na
pomoc, kterou jim přislíbila ruská vláda, konkrétně jde o bydlení, základní
materiální pomoc a pracovní příležitosti. Osobně se však domnívám, že šlo o
propagandistické prohlášení ruské vlády, protože i v Rusku jsou tisíce Romů,
kteří by nutně potřebovali bydlení a práci, ale žádné podpory se jim ve
skutečnosti nedostává, tak pochybuji o tom, že právě Romové z východu Ukrajiny
se pomoci z Moskvy dočkají.“

Dalších deset romských rodin, kterým se podařilo uprchnout z Doněcku, našlo
podle ní dočasný azyl ve Lvově, v domech svých příbuzných. Nemohou tam ale žít
dlouhodobě, protože domy jsou přeplněné a není ani možnost tam najít práci.
Problém je, že jen z Doněcka se snažilo prchnout daleko více Romů, jenomže pro
mnoho rodin to byl nepřekonatelný problém. „I když sehnali peníze na cestu,
nedostali se přes hlídková stanoviště separatistů, kteří je poslali zpátky.
Povedlo se to jen těm, kteří měli peníze a štěstí. Uprchnout z ostřelovaných a
izolovaných měst a zachránit rodinu se přesto kvůli pokračujícím bojům pokouší
stále další a další lidé. Jejich počet nelze odhadnout, jisté ale je, že
stoupá.“

Romská tísňová linka

Romské organizace na Ukrajině nemají dostatečnou podporu vlády a úřadů, takže je
jejich činnost značně omezena. „Snažíme se alespoň sdílet a šířit informace mezi
Romy a upozorňovat na kritickou situaci mnoha romských rodin mezinárodní
organizace, které zpětně mohou vytvářet tlak na vládu v Kyjevě, aby podnikla
taková opatření, která by jim zajistila klidný, bezpečný a důstojný život,“ říká
pro server Romea.cz ukrajinská aktivistka. „Pokaždé, když se dozvíme o masovém exodu romských rodin
z některých oblastí, snažíme se situaci monitorovat a informovat o ní další
Romy. Vydáváme společná prohlášení, posíláme žádosti vládě. Romským uprchlíkům,
kterým se podaří dostat do Kyjeva, poskytujeme alespoň jídlo a nocleh, jenomže
na nějakou koordinovanější pomoc nemáme dostatek lidí ani prostředků.
Zprovoznili jsme také tísňovou telefonní linku pro romské uprchlíky, na které se
mohou dozvědět potřebné informace, hlavně jak a kde mají šanci pořádat o pomoc,“
dodává.

Situace Romů na Ukrajině je podle ní nesmírně nepřehledná a složitá, válka
všechny dosavadní problémy jen dále vyhrotila. První případy útoků na romské
osady a domy se odehrály v lednu. Už v době, kdy se na Majdanu demonstrovalo,
přišly zprávy o prvním napadení romských rodin v jejich vlastních domech.
Nejdříve se mělo za to, že šlo o akci ukrajinských nacionalistických skupin,
podle posledních informací se ale jednalo o řízené provokace z ruské strany. K
pogromům na Romy došlo tehdy ve městě Chorostyň, nedaleko od Kyjeva. „Skupina
přibližně patnácti lidí přijela v luxusních autech, na obličejích měli masky,
byli ozbrojeni pistolemi a baseballovými pálkami. Pod pohrůžkou násilí si
vynutili přístup do domů obývaných Romy a požadovali vydání veškerých peněz,
šperků, zlata a všech vzácnějších věcí. Při tomto útoku bylo brutálně zbito
několik Romů, nejen mužů, ale i žen,“ zdůrazňuje Kondur Zola. „Útočníci Romům
vyhrožovali, že když hned neodjedou z města, všechny je postřílejí. Romové se
skutečně v panice sbalili a odjeli pryč, k příbuzným. Strach a nejistota
panovaly několik týdnů, téměř dva měsíce. Tehdy jsme varovali všechny Romy v
okolních vesnicích a městech, že k pogromům tohoto typu může docházet i u nich.
Romové organizovali skupiny domobrany a ve dne i v noci hlídkovali.“

Začarovaný kruh

Na otázku, nakolik se na pogromech podílejí členové nacionalistických uskupení
Pravý Sektor a Svoboda, odpovídá Jurij Ivanko, že je to z velké části ruská
propaganda. „Žiji a působím jako šéf filharmonie ve městě Cherson u hranic s
Krymem. U nás je absolutní klid a žádní banderovci tam nejsou. Ten klid je ale
někdy až hrůzný, protože lidé večer raději nevycházejí z domů.“

Romští aktivisté v Chersonu mají ovšem i bez násilných konfliktů práce nad
hlavu. „S romskými dětmi na Ukrajině je teď hlavní problém, že se málo učí. A válka je
pro ně záminkou, aby nechodily do školy vůbec,“ říká pro server Romea.cz Jurij Ivanko. „Je to
začarovaný kruh. Děti, které vyrůstají v romských rodinách, nezískají od rodičů
prostředky na věci, které do školy nutně potřebují, aby se jim ostatní spolužáci
nesmáli, aby se na ně nedívali skrz prsty. A tak raději přestanou do školy
chodit. Jenomže bez vzdělání nemají šanci dostat v dospělosti práci. A tak kvůli
chudobě dnešních rodin roste nová ztracená generace nevzdělaných, kteří až
dospějí, nezajistí vzdělání vlastním dětem.“ Získat práci pro Roma je podle něj
na Ukrajině nesmírně těžké. Práce není často ani pro Ukrajince. Dalším problémem
je skutečnost, že Ukrajina neumožňuje zástupcům Romům sebemenší přístup ke
státním ani lokálním úřadům. Zastoupení Romů na oficiální úrovni je podle jeho
slov „nepřekonatelné tabu“.

„Předsudky proti Romům jsou na Ukrajině silné. Dokud se nám nepodaří změnit
pohled většiny na nás a na naše problémy, jsme odsouzeni k utrpení a konfliktům.
Pro nás, romské aktivisty, platí jedno pravidlo: když se nám podaří rozbít
předsudky vůči Romům alespoň u jednoho člověka, znamená to, že jsme nežili a
nepracovali zbytečně. Podaří-li se to u jednoho, půjde to i u dalších. V tomto
smyslu jsme skromní, ale vytrvalí,“ zdůrazňuje Jurij Ivanko.

Puškin v romštině

Jurij Ivanko označuje sám sebe s úsměvem jako bílou vránu, „jsem jediný
ukrajinský Rom, který je ředitelem filharmonického orchestru“. Říká, že měl
štěstí v neštěstí, protože za Sovětského svazu byly školy zadarmo, zatímco dnes
stojí podpora středoškoláka nebo vysokoškoláka na Ukrajině tak horentní sumy, že
Romové nemají šanci je zaplatit.

„Ale přesto děláme, co je v našich silách, aby se Romům žilo lépe. Organizujeme
romské koncerty a zábavy. Lidem se naše hudba a tance líbí a v tom tkví naděje
na změnu v jejich lhostejném až nenávistném postoji k Romům jako celku. Občas se
stane, že to zafunguje. Lidem spadnou klapky z očí a začnou se k nám chovat
úplně jinak,“ říká Jurij Ivanko, který je zároveň již od roku 1998 předsedou
Romské společnosti ve městě Cherson.

Chloubou romské organizace v Chersonu a tamního tvůrčího spolku Amala je bohatě
vypravená a krásně ilustrovaná kniha Puškinových pohádek v překladu do romštiny.
Ta je jednak vizitkou osvětové práce sdružení, a jednak pomůckou proti
nejhoršímu nepříteli Romů na Ukrajině, kterým je podle Ivanka nedostatek
vzdělání.

„Tato krásná knížka je šance na lepší budoucnost pro naše romské děti. Bude to
první knížka, kterou budou držet v ruce. A pokud si uvědomí, jak krásná knížka
může být, kolik radosti a fantazie jim může přinést, je tu naděje, že budou mít
chuť se naučit Romsky a dále se vzdělávat. Proto je také tak barevná, s ručně
malovanými romskými obrázky, aby je zaujala, aby se do ní zamilovaly,“ říká pro server Romea.cz
Jurij Ivanko a dodává: „Jestli něco může zachránit náš nervózní, výbušný a
znesvářený svět, pevně věřím, že to může být právě hudba, umění a krása.“