Veronika Patočková: Romští politici v Německu – bude jich konečně víc?
Psát o aktivní účasti Romů a Sintů na německé politice není lehký úkol. Ne
proto, že by informace o tomto tématu byly nějak tajné. Problém je spíš v tom,
že těch vyloženě politických aktivit dosud nebylo mnoho. Tím nemá být řečeno, že
by německým Sintům a Romům scházel zájem o své okolí a vůle angažovat se. Mnohem
více to vypovídá o poválečném vývoji Německa, s jehož dědictvím se tato země
horko těžko vypořádává dodnes.
Pro řadu německých čtenářů, a možná i pro mnohé české, to začíná být ohraná
písnička – je-li řeč o Romech v Německu, téměř automaticky se zmiňují nacistické
zločiny a jejich dopady na dobu poválečnou. Ale této kapitole z historie Německa
se zkrátka nelze vyhnout. Nejde navíc pouze o romský holocaust, na dnešní dobu
měla silný vliv také anticiganistická atmosféra Německa 50.,60. a 70. let, která
tehdy prakticky znemožnila jakoukoli politickou angažovanost německých Romů a
Sintů. Tuto dobu vykreslují následující příklady – ještě v 80. letech Spolkový
kriminální úřad ve Wiesbadenu publikoval příručky zaměřené proti Sintům a Romům,
kriminální policie zase pilně vydávala školící materiály, ve kterých byly
přebírány formulace z nacistické literatury.
Nelze se tak divit, že právě snaha o napravení těchto historických křivd byla
také nejdůležitější motivací a hlavním cílem prvních romských aktivistů. V roce
1972 vznikla první romská organizace s názvem „Centrální komise Sintů v Západním
Německu“, kterou založil Vinzenz Rose, strýc dnešního mluvčího německých Romů,
Romani Roseho. Ten zde také ve svých necelých třiceti letech začal pracovat,
přičemž sám svou aktivitou záhy svého strýce předčil.
O Velikonocích v roce 1980 zorganizoval týdenní hladovku dvanácti Sintů v
bývalém koncentračním táboře Dachau, kterou chtěl přispět k mezinárodnímu uznání
genocidy Romů za druhé světové války. To se mu také povedlo, a dne 17. března
1982 byl Romani Rose spolu s delegací německých Sintů a Romů přijat u tehdejšího
spolkového kancléře Helmuta Schmidta, který uznal, že Romové za nacismu nebyli
pronásledováni z „bezpečnostních“ důvodů, jak se do té doby tvrdilo, ale z
důvodů rasových, tedy že opravdu šlo o genocidu. To byl z pohledu historie a
mezinárodního práva důležitý milník a jeden z významných úspěchů Romani Roseho.
Dalším jeho záslužným počinem bylo založení Centrální rady německých Sintů a
Romů, která vznikla v únoru 1982 a kterou Rose dodnes také řídí. Je to dodnes
největší zastřešující organizace zemských a regionálních sdružení německých
Sintů a Romů. Od roku 1991 je Romani Rose jednatelem Dokumentačního a kulturního
střediska německých Sintů a Romů v Heidelbergu. Dalším významným úspěchem této
osobnosti bylo oficiální uznání a podpora německých Sintů a Romů ze strany
německého státu jakožto oficiální „německé“ menšiny.
Jistým protipólem Roseho je další romský aktivista, Rudko Kawczynski. I když se
tento obhájce práv Romů narodil v polském Krakově, jeho rodina se přestěhovala
do Německa už když mu byly tři roky. K jeho hlavním tématům nepatří pouze doba
nacismu a odškodnění romských obětí, ale také boj proti vyhošťování romských
uprchlíků zpět do zemí východní a jihovýchodní Evropy a vůbec ukončení
diskriminace Romů v celé Evropě.
Začátek Kawczynského politické kariéry byl rychlý a bouřlivý. V červnu roku
1989 byl ve svých 34 letech nominován jako hlavní kandidát za zelené v
evropských volbách. Jeho motto znělo: „Cikáni, běžte do politiky. Romové, honem,
staňte se kancléřem.“ Protože ale neměl německé státní občanství (pouze pas pro
„zahraniční občany“), byla mu kandidatura zakázána. Strana zelených se přesto
zařekla, že Rudka Kawczynského do Štrasburku vyšle – jako politického referenta
strany.
Kandidatura tohoto politika, který „nemohl být zvolen a ani sám nemohl volit“,
sklidila i mnoho kritiky, v neposlední řadě také ze samotného středu strany
zelených a ze strany Centrální rady. Nejmenovaný prominentní člen zelených se
tak například nechal slyšet, že tuto „show s Cikánem“ neschvaluje, a že „mnoho
delegátů strany se neodvážilo promluvit či hlasovat proti Rudkově kandidatuře
jen proto, že se báli nálepky ‚xenofoba‘.“ Centrální rada ho pro změnu obvinila,
že zneužívá romské uprchlíky a migranty bez státní příslušnosti „ke svým
spektakulárním výstupům“.
Rudko Kawczynski v 90. letech skutečně přesídlil do evropských institucí a jeho
působení v Německu tak vzalo zasvé. Byl spoluzakladatelem tzv. „Roma National
Congres“ a v prosinci 2005 byl zvolen prvním prezidentem nově založeného
„Evropského fóra Romů a Travellerů“, kterým je dodnes.
Na „opravdového německého“ politika z řad Romů či Sintů tak Německo stále čeká.
Prvním významným znamením, že v této oblasti dochází v posledních letech ke
změnám, je kandidatura Sinta Romea Franze do parlamentu, která – alespoň pro
tentokrát – úspěchem neskončila. Více se o ní i o samotném kandidátovi na tomto
místě není třeba rozepisovat. Mnoho zajímavých informací se čtenáři dozví v
rozhovoru, zveřejněném v tomto čísle Romano Voďi.
