Radim Kupec: Rozumná společnost na chudobě ani nešetří ani nevydělává
Zhruba před měsícem byl v Žilině na Slovensku za asistence policie vystěhován a následně stržen bytový dům na ulici Bratislavská. Jeho cca 120 obyvatel, včetně 58 nezletilých dětí, bylo přesunuto na pár dní do nedaleké tělocvičny, kde následně tito lidé dostali na výběr dvě možnosti. Zůstat na ulici bez jakékoliv náhrady, nebo jít do tzv. provizorního přístřeší, které jim zajistilo město.
Provizorní přístřeší představuje deset unimobuněk, každá o 17 metrech čtverečních vybavených přímotopem a komplet těchto jednotek je doplněn dvěma kontejnery se společným sociálním zařízením. Cena nájmu jedné buňky byla stanovena na 40 Euro, zálohy na služby dalších 160 Euro měsíčně. Dohromady tedy 200 Eur (čili asi 5 400 Kč) na jeden měsíc za jednotku o 17 metrech.
Tolik k líbivým faktům, kterými se pyšní město.
Dovolím si je doplnit o další skutečnosti. Statické poškození budovy zasažené požárem bylo drobného charakteru s jasnou možností opravy. Nebýt atraktivity pozemku, na kterém stavba stála, jistě by město vynaložilo prostředky na její opravu efektivněji, než volit nákladnou demolici a vyklizení pozemku.
Nebýt obyvatel, tzv. dlouhodobě problematických, dlužníků za nájem, komunální služby atp., jistě by městské zastupitelstvo hledalo důstojnější náhradní bydlení pro postižené obyvatele a neuvrhovalo by je do předem nesplnitelných ekonomických podmínek. Mnohopočetné rodiny stěží dosahují svými příjmy na stanovené měsíční platby, bez možnosti rezervy na stravu a péči o děti.
Takzvaně jinému druhu spoluobčanů, kteří přijdou nešťastnou událostí o domov poskytujeme okamžitou finanční pomoc, péči psychologa atd. Snaha města zbavit se problému s chudými problematickými obyvateli města tím, že oni raději někam odejdou, je zcela zjevná.
Co jsem fakticky našel na místě samotném? Všudypřítomné trauma obyvatel, strach, zoufalství, bezmoc, děti spící na zemi, hygienický kolaps … Deset unimobuněk usazených v řadě, na blátě, v blízkosti dvě další s částečně funkčním sociálním zařízením (v dámské části nefungoval ohřev vody, v pánské části dvě umyvadla). Na 120 obyvatel to tedy činí 2+2 WC, 3+1 umyvadlo a 2 funkční sprchy. Mezi obytnými buňkami a sociálním zařízením vede blátivá stezka 10-30 metrů, dle umístění jednotlivých částí. Tolik k provizorní stavbě samotné.
Přejděme k životním podmínkám, tedy k lidem. V každé z těchto unimobuněk žije 9 až 19 osob (na počátku jsem uvedl počet tzv. oficiálních zapsaných obyvatel, tedy těch, co měli v bytovém domě trvalé bydliště – skutečný počet je kolem 150 obyvatel). Představíte-li si počet a metry čtvereční a množství lidí, vyjde vám v průměru 1,13 metru čtverečního na jednoho obyvatele (pro spánek, denní život, uložení osobních věcí). Přijde vám to technicky nemožné? Já jsem na vlastní oči viděl, že i v takovýchto podmínkách jsou nuceni tito lidé fakticky žít a platit vysoké platby za tuto možnost.
Do jedné z unimobuněk byly dokonce sestěhovány čtyři rodiny, mezi sebou nepříbuzné, povětšinou starší lidé, jeden invalida. V noci všichni tito lidé ulehají na zem v řadách, srovnaní až po dveře. Mezi sebou mají starobní rodiče i velmi malinké děti. Soukromí je pro ně sci-fi a cesta na toaletu znamená jít přes těla ostatních. Několik mužů tráví noci na židličkách venku a dospávají přes den, protože na celkový počet obyvatel místo skutečně není.
Jeden z mužů během naší návštěvy odcházel do města s rozhodnutím napadnout policistu a zajistit si tak pobyt ve vězení, kde mu dle jeho slov bude lépe. U těchto slov se zastavme. Vězeňská norma stanovuje 4 metry čtvereční na jednoho odsouzeného, teplo, stravu třikrát denně, čisté ošacení, postel s čistými lůžkovinami, nepřetržitý přístup k toaletě a vodě. O tyto občany se bez protestů staráme z peněz, které všichni odevzdáváme prostřednictvím daní a oproti péči o chudobné s tím nemáme vůbec žádný problém. Stejně tak pečlivě dozorujeme dodržování práv těchto osob. Umíme se starat o odsouzené, zdravotně postižené, seniory, cizince a k bídě se stavíme zády? Vnímáme chudobu a bezvýchodnou situaci těch nejbídnějších jako něco, co se nás netýká? PŘEHLÍŽÍME-LI CHUDOBU, DOPOUŠTÍME SE VĚDOMĚ DEVASTACE SPOLEČNOSTI JAKO CELKU.
První odstavec mého článku působí všeobecně líbivě – “město se stará”. Další text jasně poukazuje na to “jak”. Posouzení nechám na vás. Já osobně jsem si přivezl obrovský smutek a stud nad tím, že jsem součástí společnosti, která se takto staví k vlastním problémům. Když jsem odjížděl, několik žen na mě volalo: “Prosíme, řekněte o nás někomu!” Odpověděl jsem, že to udělám… Přeji všem hezký advent a na Vánoce bohatý stůl.
Poděkování patří Honzovi Johny Čonkovi za asistenci a skvělý doprovod.
