VIDEO: Přežila lékařské experimenty nacistů na dětech i holokaust. Může se to stát znovu, varuje Rita Prigmore

Druhého srpna jsme si připomněli 75.výročí romského holokaustu. Na cestě na pietní akt v Osvětimi, na který byla pozvána jako jeden z čestných hostů, jsme se v Krakově potkali s paní Ritou Prigmore, Sintkou, již jednou z mála žijících obětí nacistických hrůz. „Jsem velmi znepokojena dnešní rostoucí nenávistí a rasismem,“ říká dáma, na které nacisté prováděli lékařské experimenty. Její dvojče – sestra Rolanda – je nepřežila. Zveřejňujeme její pohnutý životní příběh tak, jak nám ho sama vyprávěla.

Sterilizace Romů a Sintů

Moje matka byla zpěvačka a tanečnice v divadle. Jmenovala se Teresia Winterstein. Můj otec, Gabriel Reinhardt, byl houslista v kapele, která hrála hudbu jako Django Reinhardt. Žili ve Würzburgu v Německu. Po nástupu nacismu začali být lidé rozdělováni podle rasy. Většina Sintů pak skončila v Osvětimi. Když bylo mojí mamince okolo 19 let, úřady nařídily, že musí podepsat papír, na kterém stálo, že se nevdá nebo nebude mít partnera nebo se nevdá tajně, jinak by byla sterilizována nebo poslána do koncentračního tábora. Maminka však už tajně vdaná byla. 

Otec musel odejít do Štutgartu ke své rodině, maminka zůstala ve Würzburgu a začala chodit na univerzitu. Když zjistila, že je těhotná a čeká dvojčata, nacisté jí nařídili sterilizaci a zatkli celou rodinu.

Narodily se sestřičky. Rolandu zabili při pokusech

Dvojčata byla samozřejmě velká věc pro doktora Mengeleho a jeho spolupracovníky, jakým byl i doktor Heyde, expert na rasové záležitosti na würzburgské univerzitě, Mengeleho student a přítel. Když zjistil, že maminka čeká dvojčata, získala univerzita povolení, že se mohla narodit a donutili maminku podepsat, že své děti dává k dispozici na experimentální účely. Heydeova klinika ji sledovala po celou dobu těhotenství, musela tam pravidelně docházet.

Já a moje sestra Rolanda jsme se narodily v roce 1943. Hned nás odnesli pryč. Maminka nás viděla jen krátce a my jsme musely zůstat na klinice. Mně i sestřičce operovali hlavu, tady můžete vidět jizvy…pokoušeli se nám změnit barvu očí. 

Rolanda experiment nepřežila. V den, kdy zemřela, se na nás maminka přišla na kliniku podívat. Chodila tam, i když to bylo zakázané. Přišla k tomu malému okénku, podívala se dovnitř a zeptala se: “Kde je moje druhé dítě?” a křičela a byla velice rozrušená. Když pak přišla sestra, řekla jí: “Vaše druhé dvojče po experimentu zemřelo”. Já měla obvázanou hlavu.

Maminku vzali na chodbu ke dveřím s nápisem “koupelna”. Tam byla Rolanda ve vaně, zakryta košilí a s ovázanou hlavou. Byla několik hodin mrtvá. Maminka zpanikařila, vyběhla a unesla mě z kliniky pryč. Dodnes nevím, jak se jí podařilo dostat se z nemocnice do kostela, kam přiběhla a kde klepala na dveře, ze kterých vyšel kněz. Všechno mu řekla a poprosila ho, aby mě pokřtil. Pak mě odnesla domů. Tam už na nás ale čekali nacisté a odnesli mě zpátky na kliniku. Maminka musela podstoupit nucenou sterilizaci.

Většinu rodiny, včetně maminčina čtrnáctiletého bratra, poslali nacisté do Osvětimi. Neposlali tam akorát dvě mé babičky, protože byly příliš staré na to, aby mohly pracovat. K mamince mě vrátili rok po té, co zabili Rolandu – maminka pak válku přežila. Já jsem pak od té doby měla celý život problémy se zdravím a s očima.

Bolestné příběhy

Vdala jsem se a přestěhovala se do USA. V roce 1981 jsem se vrátila do Německa, kde mě jako přeživší pozvali na návštěvu Osvětimi. Dnes jsem už jediným přeživším z rodiny. V Osvětimi jsem počtvrté. Je to pro mě velice těžké, kvůli vzpomínkám…

Do Osvětimi odvezli také maminčinu sestřenici. Byla velice krásná. V táboře postavili vězenkyně do řady a ty pěkné chtěli do nevěstince. Byly tam všechny sintské rodiny a byla to pro ni veliká hanba, když ji vybrali. Vběhla do plotu z ostnantých drátů, který byl pod elektrickým proudem a zabila se, než se jí Němci mohli dotknout.

Byl tam i maminčin mladší bratr a ten pobyt v táboře přežil. Po válce pak bylo mnoho příběhů, které se vyprávěly u ohně. Hodně Romů je slyšelo.

Proč se nic nenaučili?

Dnes je mi 76 let a moje rodina žije v Americe: moje dcera, můj syn, moje vnoučata. Já jsem do Evropy přicestovala počtvrté. Je to velice těžké. Ti, co přežili, se vždy vracejí a říkají: “Je to potřeba.” Kvůli té hrůze a nebezpečí, která se stala s Německem. Je ostuda, co nám udělali. Proč se z Osvětimi nic nenaučili? Proč je tam Osvětim? Proč tam mohou znovu přicházet nacisté? Víte, říkají, že Romové kradou nebo dělají to či ono. Ne… Je to rasová válka. Pokud by to nebyli Romové, budou to Židé nebo někdo jiný. Nerozumím tomu, proč vláda nacisty nezakáže. Proč existují nacistické strany. Stejně tak jako v USA. Pokud tyto strany existují, kdokoliv další může dostat stejný nápad, uvidí to další a budou chtít udělat to samé. A tak to bude pokračovat.

Osvětim spí

Toho se my, Romové, bojíme – že se to stane znovu. A ono se to stane! Pokaždé, když navštívím komunity a kostely v Americe, říkám: “Osvětim spí.” Osvětim opravdu spí! Nemám moc škol a vzdělání, takže když mi emailem přišel formulář a měla jsem vyplnit, jaké mám vzdělání, napsala jsem: “Můj život jako sintské přeživští holokaustu”. Nemusela jsem říkat nic víc.

Víte, je velmi nebezpečné, když vláda nechá něco takového znovu existovat, jsou to lidé, kteří tolik ublížili. Před lety jsem se stala americkou občankou, kvůli svému bývalému manželovi a dětem. Víte, každá země má svou hrdost, vaše země, Amerika, Španělsko, Itálie a další, ale Německo ji nemá, kvůli tomu, co se dělo během holokaustu. Zavraždili miliony nevinných lidí. A dnes nám mohou nacisté znovu vyhrožovat! Pokud to nedokážeme zastavit, stane se to znovu. A zastavuje se to těžko – můžete možná zastavit nenávist, ale ne hloupost v lidských hlavách, ta se nedá ovládat. Je to jako s dětmi, které nemají rády třeba nějaký druh jídla a mají to tak celý život. Myslím si, že je to podobné tomu, když někdo nemá rád Sinty a Romy. Domnívám se, že je to jako nějaký druh nemoci.

Významný památník

Jsem ráda, že mě pan Romani Rose, předseda Centrální rasy německých Sintů a Romů, znovu pozval. Je pro nás pro přeživší, kterých postupně více a více ubývá, důležité být v tento významný den spolu, hovořit o našich pocitech a strachu. Ukázat je. Víte, samozřejmě, že máme obavy z toho, co se děje.

Dějí se různé věci, například, že na dvacet Romů žijících v táboře přijede třicet motorkářů a zabije je. Co by mohli říci? Jaká by byla omluva od vlády nebo policie? Jste Romové? Neměli byste tam tábořit? To všechno nám proběhne hlavou. A to je hrozné. Proto je toto připomínání tak důležité. Protože hovoříme o rostoucí nenávisti a také o našem strachu. Vlastně bychom náš strach neměli ukazovat, protože oni si pak řeknou: „Oni se nás bojí!“, ale možná si uvědomí, co strašného se nám stalo.

A nešlo jen o Sinty a Romy, šlo také o Židy a další, my ale nemáme takové lobby. Z celého srdce bychom chtěli všichni poděkovat panu Romani Rosemu. Je dobré být tu spolu.

VIDEO