Ian Hancock: 500 tisíc romských obětí holocaustu? Mohlo jich být i dvakrát tolik
Neustále opakovaný počet – tedy 500.000 Romů, kteří zahynuli v Porrajmos se pomalu stává konvenčně přijímaným celkovým počtem, ale s jistotou to ve skutečnosti nevíme. Doposud nebyly nalezeny, natož probádány všechny dokumenty. Musíme se střežit toho, aby toto číslo začalo být považováno za obecně přijatý celkový počet objevující se v knihách, které vůbec berou genocidu našich lidí na vědomí (a kterých je jen málo). Má to být krokem k umenšení rozsahu masových vražd, samudaripen, v očích světa? Pakliže by se tento odhad ukázal být pravdou, byl by to jistě důvod k radosti, ale celkový počet byl ve skutečnosti mnohem vyšší.
Držitel Nobelovy ceny Günther Grass si položil otázku: „Byly osudy Židů a Romů a Sintů identické? Můžeme se jen dohadovat, kolik Romů a Sintů bylo vyvražděno, možná mnohem více než jeden milion. To ale není to hlavní. Pro mě je rozhodujícím faktorem vůle zničit, která v obou případech nabyla různých podob.“
Otázka počtu Romů, kteří zahynuli během holocaustu, je ošemetná. Vzhledem k povaze jejich způsobu života neexistuje žádný spolehlivý odhad populace Romů v předválečné Evropě. Podobně také okolnosti, za kterých zahynuli v rukou nacistů, přispívají k nemožnosti tuto otázku zcela zodpovědět. Detailně se tím zabývá Hancock (1988b), avšak zde odkazuji na prohlášení Königa o tom, že
Počet půl milionu Sintů a Romů zavražděných mezi lety 1939 a 1945 je příliš nízký, než aby byl udržitelný. Například v Sovětském svazu byla spousta úmrtí Romů zařazena pod neurčitá označení jako Liquidierungsübrigen [zbytek určený k likvidaci], “parazité" a “partizani”… Asi nikdy nebudeme schopni s konečnou platností určit, kolik Sintů a Romů tehdy zemřelo. Nevíme, kolik přesně jich bylo dopraveno do koncentračních táborů; ne z každého koncentračního tábora jsme získali statistické materiály; navíc jsou Sintové a Romové často uvedeni pod hlavičkou „zbytek určený k likvidaci“ a ve statistikách pro Cikány se tudíž nevyskytují (König, 1989:87-89).
Článek nazvaný „Počet Holanďanů zemřelých za druhé světové války byl vyšší než se uvádí v záznamech“ (holandský zpravodajský server DutchNews.nl z úterý 9. října 2007; “Dutch World War II deaths higher than recorded”) přinesl zprávu o tom, že
[p]odle výzkumníků z Univerzity v Utrechtu je počet Holanďanů, kteří zahynuli za 2. světové války, podstatně vyšší než počet obecně dosud přijímaný, jak v pondělí uvedl zpravodajský servis ANP. Výzkumníci prohlásili, že za války nezahynulo 210 000 Holanďanů, ale 280 000. Tato nesrovnalost pramení ze statistik o těch, kdo byli deportováni. V záznamech byli uvedeni jakožto „emigranti“, zatímco ve skutečnosti to byli Židé a Cikáni, kteří byli odvezeni do plynových komor v německých koncentračních táborech.
V oblastech na východě a obzvláště v Rusku byla někdy úmrtí Romů započítána do záznamů pod hlavičkou úmrtí Židů. Také Vzpomínková kniha o Romech, kteří zahynuli v Osvětimi-Březince, se zabývá způsoby zabíjení Romů:
Na rozdíl od Židů, kteří byli v naprosté většině zavražděni v plynových komorách Březinky, Belzecu, Treblinky a všech ostatních táborů masového vyhlazení, byli Cikáni mimo Říši na mnoha místech prostě zmasakrováni – někdy jen několik málo najednou a jindy po stovkách. Jen na území Generálního gouvernementu (tedy ve východních teritoriích) se ví o 150 místech masakru Cikánů. Výzkum židovského holocaustu se při určování počtu obětí v daných zemích může spolehnout na srovnání dat sčítání lidu v době před válkou a po ní. Pro Cikány však toto možné není, neboť jen zřídkakdy bývali do dat národního sčítání lidu zahrnuti. Zjistit skutečný počet cikánských obětí v Polsku, Jugoslávii, Bělorusku a na Ukrajině je tudíž úkol nemožný a přitom právě v těchto zemích šlo pravděpodobně o největší počet obětí (Státní museum: 1993:2 [tučné písmo užito autorem]).
Znamená to, že taková tvrzení jako „nacisté zavraždili něco mezi 20 a 50% celkové populace evropských Romů“ (Berenbaum, 1993:129) a nízký údaj v Americkém muzeu na památku obětí holocaustu, uvádějící 250 000 zemřelých Romů, musejí být považovány za podhodnocené. Znamenalo by to, že podle nejvyšších odhadů bylo před rokem 1933 v celé Evropě jen 500 000 Romů. Několik publikovaných odhadů (na něž odkazuje Hancock, 1988c) přehání tento údaj až na milion zemřelých a dokonce i Pauwels a Bergier (1960:430) jej před třiceti lety odhadli na 750 000. Již nějakou dobou bývá uznáván fakt, že větší počet Romů byl pravděpodobně zavražděn v polích a lesích, kde žili, než v táborech. Zmínka o tom se objevila v (londýnských) novinách Financial Times v článku Tylera, který poznamenal, že „v německých táborech smrti zemřelo během války mezi 500 000 a 750 000 Romů a možná další milion byl zastřelen mimo ně“ (1994:3). Neustále se k nám dostávají nové informace, které počet obětí zvyšují. Paul Polansky z Výzkumného centra české historie, které se nachází v Iowě, publikoval v 90.letech zprávu o svém objevu do té doby neznámého koncentračního tábora v Letech v České republice, jenž se používal k likvidaci Romů. Skrze Lety, které se nyní využívají jakožto vepřín, a řetězec dalších táborů prošli hlavně Romové, kteří byli zabíjeni buď hned na místě anebo posíláni do Osvětimi. Počet tamních obětí stejně jako těch z cikánských táborů v severní Itálii nebyl dosud do celkového odhadu započítán (Strandberg, 1994:1; Pape, 1997). Měli bychom se nicméně těšit z počtu těch, kdo přežili a neoslavovat jen mrtvé v nějakém příšerném sčítání mrtvol. Jsme-li ale zavázáni argumentovat po tomto zvláštním americkém způsobu čísly a kvantitou, měli bychom se tedy podívat na situaci z druhé strany a spočítat Romy, kteří přežili holocaust a z kterých je jen pět tisíc uvedeno v oficiálním seznamu Zentralrat Deutscher Sinti und Roma v Heidelbergu, z nichž pouze o čtyřech se ví, že žijí ve Spojených státech, kde dnes najdeme více než osmdesát tisíc Židů z celkového počtu 350 000, kteří ještě stále žijí po celém světě. Můj vážený kolega Donald Kenrick, který je spoluautorem knihy Osud Romů v Evropě (The Destiny of Europe’s Gypsies), což je první úplné pojednání o Porrajmos, s jistou dávkou radosti tvrdí, že jeho vlastní výzkum ukazuje na nejnižší možný počet úmrtí Romů do roku 1945. Ve své nové knize Romové pod hákovým křížem (Gypsies Under the Svastika, Kenrick, 1995) odhaduje, že jejich počet nepřekročil 250 000, a v článku, který se objevil v The Jewish Quarterly uvádí číslo ještě menší a to 200 000 (Kenrick, 1994-5:47). Stuart Justman ve své knize Holocaust pro začátečníky (The Holocaust for Beginners) z roku 1995 nás umisťuje ještě více na konec svého listu a uvádí dokonce ještě menší číslo:
Nacisté zavraždili vedle Židů mezi jinými také válečné zajatce, bezpočet ruských civilistů, politických vězňů, obyčejných kriminálníků, svědků Jehovových, homosexuálů, tuláků a nějakých 100 000 Cikánů (1995:11).
Jestliže takové odhady mohou být předkládány jakožto fakta, pak je zajisté právě toto dialogem, o který bychom měli usilovat, a nikoli soutěží o to, čí ztráty byly větší. Asi nejspolehlivější prohlášení ohledně počtu mrtvých učinila dlouholetá historička z Amerického ústavu pro výzkum holocaustu ve Washingtonu Sybil Miltonová na první Americké konferenci o Romech v rámci holocaustu, která se konala v listopadu roku 1995 na Univerzitě Drew, kde prohlásila, že „[v]ěříme, že v nacistickém Německu a okupovaných částech Evropy bylo mezi lety 1939 a 1945 zavražděno něco mezi půl milionem a milionem Romů.“ Podstatné je, že stejný počet byl uveden znovu ve zprávě vydané v listopadu 2001 Mezinárodní organizací pro migraci (IOM), což je orgán, jenž byl ustaven za účelem nalezení a odškodnění romských obětí, které přežily holocaust. Ve zprávě se uvádí, že „[n]edávný výzkum naznačuje, že v období nacismu zahynulo až 1,5 milionu Romů“. Je nepopiratelnou skutečností, že rozhovory, které během posledních čtyř let provedl vycvičený personál z řad Romů a získal v jejich rámci výpovědi z první ruky od osob uplatňujících nárok a žijících ve střední a východní Evropě, již vrhly na tuto problematiku nové překvapivé světlo: V Řecku bylo zabíjeno 50 Romů za smrt jednoho Němce. V Chorvatsku se odhaduje, že v rukou hnutí Ustaša zahynulo 80 000 až 100 000 Romů, převážně v táboře Jasenovac. Počet Romů, kteří přežili, daleko převyšuje jakýkoliv předchozí odhad. Pomocí analogie a na základě těch samých výpovědí svědků, které byly v posledních letech zaznamenány, byl hrubě podceněn také počet Romů, kteří zahynuli v rukou nacistů. Tyto opravené údaje si nakonec najdou cestu do veřejných záznamů, a to i navzdory těm, kdo by chtěli znevážit a umenšit rozsah našeho utrpení v nějaké opovrženíhodné hře na předhánění se v rozsahu obětí.
