Kesaj Tchave je utopie, na které se chci podílet. Soubor v sobotu vystoupí v Praze
V listopadu 2018 jsme se s kamarádkou Dorotkou vydaly na dlouhou cestu vlakem z Prahy do Kežmaroku na východě Slovenska, abychom se osobně setkaly s romským uměleckým souborem Kesaj Tchave, který jsme do té doby znaly jen z dokumentu Jenica a Perla a youtube videí.
Naším průvodcem se na pár dní v Kežmaroku a okolí stal Ivan Akimov, umělecký šéf souboru. Kromě možnosti být na zkouškách nás vzal na okružní cestu po romských osadách v okolí Kežmaroku a Popradu, protože hudebníci a tanečníci souboru jsou právě z těchto míst. Možnost vidět maličké děti i mládežníky v módně roztrhaných džínech při zkoušce s jejich naprosto odzbrojující energií, byla pro nás do té doby nevídanou a nepřenositelnou zkušeností. Pláč, smích a trochu mrazu po zádech.
Celých těch pár dní na Slovensku jsme se musely ptát, co jsou vlastně Kesaj Tchave zač. Možná jsou čistým nadšením, láskou a energií. Ivan jen dodal, že jim nejde o uměleckou stránku, to ovšem jen ze zbytečné skromnosti. Cestou vlakem zpátky do Prahy nám teprve došlo, že opouštíme jiný svět, který je přitom tak blízko.
Z Lucerny do Kežmaroku
O Kesaj Tchave jsem se poprvé dozvěděla v kině Lucerna na premiéře dokumentu Jenica a Perla v březnu 2015. Do Prahy tehdy přijeli z východu i Ivan se svojí ženou Helenou a ze západu jedna z protagonistek filmu, Jenica. Po skončení filmu jsme se zapovídali a následně přesunuli na afterparty do divadla Komedie, kde jsme se s Ivanem domluvili, že se jednou určitě přijedu do Kežmaroku podívat. Slovo dalo slovo a o více než tři roky později jsme si domluvili návštěvu a s kamarádkou Dorotkou nasedly do vlaku směrem východní Slovensko.
Na místě setkání z auta vystoupil rozevlátý Ivan a jeho první otázky zněly – „Jak jste se tu ocitly? Přijedete sem přes celou republiku, a co my vám můžeme nabídnout? Co vás sem dostalo?“ Upřímně k tomu stačily tři obyčejné věci: zvědavost, touha po výletu na východ Slovenska a záliba ve světě Romů.
Ivan Akimov v roce 1968 s rodiči emigroval do Francie, kde rozvíjel úspěšnou dráhu muzikanta a hrál v několika kapelách v nočních podnicích na Champs Elysées na balalajku. Koncem osmdesátých let se vrátil zpět do tehdejšího rodného Československa, potkal svoji ženu Helenu a rozhodl se zůstat. Při našem prvním rozhovoru po příjezdu Ivan působil hodně vyčerpaně a nepříliš optimisticky ze životních situací mladých členů souboru, které každodenně, krom kapely, řeší. Ivan při prvním setkání reflektoval svoji dvojroli kapelníka souboru a v podstatě terénního pracovníka.
Děti i mladí lidé z Kesaj Tchave žijí v romských osadách a často se sami nebo se svými rodinami potýkají s nejrůznějšími problémy souvisejícími se vzděláváním, nezaměstnaností, bydlením, rodinnými vztahy nebo sousedskými vztahy v osadách. Žít v osadě se nerovná žít v komunitě, mnohdy jde o prosté sousedství rodin na menším prostoru, a s o to menším soukromým nebo menším veřejným prostorem pro trávení času venku mimo dům. V rozhovoru byla přítomná marnost a starosti v životech v sociálním vyloučení, ale i zájem o navrácení důstojnosti a naděje dětem a rodinám. Rodinám, které slovenská společnost už v minulosti odepsala a političtí představitelé pár desítek let přihlížejí nárůstu romských osad ve všech částech Slovenska, nejvíce však v jeho východní části.
První večer po pivu v centru Kežmaroku jsme si s Dorotkou říkaly, že Ivanovo pojmenovávání sociálních problémů znělo dost přísně a syrově. Uvědomila jsem si však, že Ivan žije v prostředí sociálního vyloučení tak, jak my ho v České republice neznáme, tj. v prostředí rozsáhlého počtu osad za městy a vesnicemi, bez kanalizace, centrálního topení nebo kohoutkové pitné vody. A že když mluvím nebo píšu o problémech sociálního vyloučení, často se snažím „obrušovat“ hrany závažností životních situací. Sama je často nepojmenovávám přímo, chodím kolem horké kaše a situaci vykresluji lépe, protože ji tak chci vidět. Ivan situace popisuje tak, jak je vidí ne jako teoretik, ale jako každodenní svědek problémů.
Kultura mizí, chudoba zůstává
Druhý den, jedeme do dvou osad a do popradské nemocnice a Ivan vypráví o těžkostech, které měli se soukromým gymnáziem, které se souborem Kesaj Tchave v Kežmaroku provozovali. První rok gymnázia měli domluvené místo, ale den před začátkem školního roku jim odřekli podporu z kraje. Podle jeho slov jim dalo práci horko těžko přesvědčit dvacet rodin, aby k nim své děti poslaly. Přes víkend si stihli pronajmouti krčmu a tam pracovali dva roky. Krčmu museli následně opustit, našli jiné nestálé místo a posledním místem byly menší místnosti v budově Střední umělecké školy v Kežmaroku, tam byli asi čtyři roky a školní rok 2017/2018 byl posledním. Gymnázium pod Kesaj Tchave v Kežmaroku tedy již není, během čtyř let úspěšně odmaturovalo 16 studentů. Zřizovatelkou školy byla bývalá poslankyně Anna Koptová, která spravuje i gymnázium v Košicích a je uznávanou osobností.
Ivan na zkouškách nemluví romsky, protože když by prý začal mluvit romsky, tak bych snížil svoji autoritu: „Romové mají obraz sebe samých velmi negativní a když jim někdo poví, že je má rád, tak tím ztrácí na své hodnotě. Představa, že když mluvíš romsky, tak si naopak otvíráš k Romům cestu – to je v Čechách, tam jsou takové městské poměry. Ale ta realita tady je taková, že když přijde člověk „zvenku“ a hraje si na takového kamaráda, může to být zneužité, ale ve styku s dětmi to může naopak hodně pomoct,“ dodává.
Přes téma práce je její větší dostupnosti v místních fabrikách, přes téma rozšířených exekucí se dostáváme k politice a přístupu politiků k existenci osad. Ptáme se, jak došlo k tomu, že vláda nechala rozsah romských osad v minulých letech tolik narůst?
„Tak nechali, to jde velmi rychle, politický systém je nastavený tak, že v rámci čtyř let člověk nedokáže nic udělat, nic změnit. Do mnoha vesnic, odkud odešli Němci, přišli po válce Romové bez jakéhokoli doprovodu. Není tam voda, není tam cesta, není tam nic. Segregace je i od Romů, nechtějí mít s nimi nic společného. Řada osad je území nikoho, proto se tam nedá natáhnout voda ani elektřina. Ještě, že ty osady jsou – že mají ti lidi kde být. Kdyby se politici zajímali o osady, tak to by byl jejich politický konec,“ říká Ivan.
Jedná se tedy o skutečně neřešitelný problém? Nebo jde o politické priority? A chodí Romové z osad volit? Prý chodí volit, mají svoje kandidátky, ale ve vesnici, kde je 80 % Romů, tak je devět kandidátů – jeden je bílý a těch zbylých osm jsou Romové z jedné rodiny. Na Slovensku je dohromady asi 30 romských starostů a jsou mezi nimi tací, kteří to dělají, podle Ivana, velmi dobře. A je asi stovka vesnic, kde jsou romští poslanci, to je ale i tím, že už tak opravdu vůbec nikdo jiný není, než Romové.
Dopolední cesta po okolí Kežmaroku pomalu ubíhá, a když se zastavíme v jedné vesnici nedaleko Popradu, Ivan přemítá nad tím, co jako hudebník s Romy vytváří a co už na Slovensku i v západní Evropě viděl, nad postupnou sociální proměnou romské menšiny tak, jak ji zná: „Vidím to na těch osadách tady i na Západě, že u Romů postupně mizí ta kultura a zůstává už jen ta chudoba.“
Z osady na zkoušku
Dostaly jsme úkol, který jsme moc rády přijaly a to dovézt děti z Velké Lomnice vlakem na zkoušku do Kežmaroku. S dětmi jsme se seznámily dost snadno a ty nás ochotně provedly osadou betonových domečků bez kanalizace a pitné vody z kohoutku. Kulisy jejich domovů, které byly kdysi polem za vesnicí na podkladu rozblácených cest rozhodně nebyly místem, které bychom někdy mohly navštívit v ČR. Jasně, rodiny s dětmi jsou silné a zvládnou bydlet v takových podmínkách, co jim taky zbývá, říkáte si a pak si vzpomenete na Ivanova slova – ještě, že ty osady jsou, že mají kde být, to ano, to ale tak jedině.
Z malého nástupiště se o pár desítek minut ocitáme v prostoru, kde zkouší soubor, který už vystupoval i v pařížské Olympii. Dvě místnosti 5x7 metrů na taneční a hudební rozcvičku a zkouška se rozjíždí jen v jedné z nich. Do místnosti se Kesaj Tchave vejdou tak akorát, semknutí v malém prostoru dává Ivanovi šanci zachytit nedokonalosti, které je potřeba vypilovat. V mezičase jdeme s Dorotkou a jednou z tanečnic do Lidlu pro pár chlebů, salámů a pomazánek na svačinu. Zatímco v kanceláři za zkušebnou mažeme chleby, vedle se energicky tančí, hraje, zpívá a tluče do dvou polámaných činelů, jejichž zvuk dodává na intenzitě celé zkoušky. Čím je Ivan přísnější, tím to všechny víc baví. Další zkoušku navštívíme ještě další den.
Kulturní akce umožňuje existovat osobám jako lidským bytostem
Od roku 2003, kdy Kesaj Tchave vznikly, už si „podmanili Francii“, „prebrázdili Európu krížom – krážom“ a vyvezly sebe do světa jako „dôkaz, že svet nie je až taký zlý…“
Na jejich stránkách se můžeme dočíst, že se každé léto soubor vydává na cesty, na letní umělecké zájezdy. Průměrně ze Slovenska odjíždí tak na 3 – 4 týdny, s rekordem v létě 2015, kdy byly celých 6 týdnů pryč. Menší zájezdy do 14 dní absolvují i 2 – 4 za rok. A jak se píše na stránkách, bez přátel a sponzorů by se nemohly uskutečnit.
Kromě pochvalných recenzí, kdy představení souboru „vyráží dech“ nejednomu řediteli divadelní instituce mezi fotografiemi nalezneme i tento výrok, kde je autor neznámý, ale vystihuje vlastní důvod existence Kesaj Tchave: „Umění nedokáže vykořenit chudobu, ale může navrátit důstojnost a jistotu, může pomoct znovuvytvořit sociální vazby. Přežívání v prekérnosti nutí se soustředit výlučně na životní potřeby. Nezůstává už víc prostoru pro kulturní aktivity. Ale když jsme exkludovaní z kultury, jsme mimo společnost. Kulturní akce umožňuje existovat osobám jako lidským bytostem. Vytváří identitu, která umožňuje vymanit se z hanby, pramenící z izolace.“
V roce 2013 vystoupil Ivan Akimov na akci sdílení nápadů a myšlenek TEDx v Kežmaroku a s otevřeností a skromností sobě vlastní popsal činnost Kesaj Tchave: „Každý den, když Pán Bůh dá nebo tak aspoň čtyřikrát do týdne, jedu do okolních lokalit, posbírám, co je při cestě, jedem sem (do Kežmaroku). Takové dvě hodiny sbírání, hodina zkoušky, dvě hodiny odvážení a máme to za sebou. Otázka proč to dělám? No, asi proto, že pokud bych to nedělal, tak by mi to chybělo, takže je to taková nějaká návyková látka a snažím se s ní nakazit i o statní, které sbírám. Koho sbírám? Koho vždycky najdu? Jsou to děti, jsou to romské děti. Jsme v regionu, kde jich je jako hub po dešti, takže s tím sběrem nejsou až takové problémy. Jsem samorost, hudebník a hraju na balalajku. Neumím si představit umění bez nadšení a elánu. Jednou jsem se tu tak potuloval pod Tatrami a našel jsem takové podobné jako jsem já, po našem – šílené. A před deseti lety jsme založili takový soubor.“
A dál už to znáte. V sobotu 4. května vystoupí Kesaj Tchave v pražských Kasárnách. Jedou na turné po Francii a Praha je po cestě, tak proč to nevyužít, že?
