Za katedrou v Chanově. Jako Romka jsem v dětech nejspíš vzbudila pocit, že jejich životu na sídlišti rozumím, říká Adriana Kotlárová

Už tři roky vyučuje na základní škole uprostřed chanovského sídliště, kde se vzdělávají výhradně Romové. A neměnila by. Chanov a chanovské děti přirostly Adrianě Kotlárové k srdci především svojí bezprostředností.

Pozorujete nějaké změny vnímání a chování majority vůči Chanovu po odvysílání seriálu Most!?

Ten boom, který seriál vyvolal, zapříčinil, že jsme tu měli zástupce vlád, kteří přislíbili pomoc, ze které nakonec sešlo. Zájem o Chanov přesně po třech týdnech po odvysílání opadl. Mostečané ve většině nevnímali seriál jako něco průlomového, viděli v tom jenom srandu, nic víc. Občas sice někdo řekl, že bylo fajn zdůraznit v seriálu postavu pracujícího Roma nebo že pan Godla je úžasný herecký talent, ale podstatná část Mostečanů jsou ve své podstatě naštvaní až nenávistní vůči Romům z Chanova. Takže si nemyslím, že seriál prospěl ve vztahu majority a minority tady u nás na Mostecku. Stále se o Chanovu bude psát negativně, stále se budou psát polopravdy, stále Chanovské budou vnímat jako občany druhé kategorie, ale už nikdo nenapíše, že tu máme žákovský parlament nebo spoustu skvělých hudebních talentů.

Zažila jste během své praxe, že by na vás žáci nebo studenti z majority koukali jako na zjevení? A naopak že byly romské děti překvapené, že i Romka může být pedagožkou?

Související článek

Vyšlo nové Romano voďi: Za katedrou v Chanově, prázdniny dětí „z děcáků“ nebo rozhovor s Fanfare Ciocărlia

Jana Baudyšová

Během praxe v Ústí jsem se cítila úžasně. Reakce byly pozitivní, přijetí přátelské jak mezi studenty, tak mezi učitelským sborem. Neměla jsem pocit, že by někdo měl problém, že Romka stojí za katedrou. A tady v Chanově reagovaly děti překvapeně. Ze začátku se mě ptaly, co můj titul znamená, vyptávaly se mě na školu, protože já si v tu dobu, co jsem nastoupila do Chanova, dodělávala magistra. A ony to celé prožívaly se mnou, dost nás to tehdy sblížilo. A podpora byla znát i od jejich rodičů.

Většina vysokoškolsky vzdělaných Romů se z menších měst stěhuje za prací do větších, okolních měst. Vy sama pocházíte z Mostu, proč jste si tedy vybrala základku uprostřed chanovského sídliště?

Nejdřív jsem uvažovala o Ústí, ale to mi tehdy nevyšlo. Nakonec jsem si mohla vybírat ze čtyř škol tady u nás na Mostecku. Ale po rozhovoru s naší paní ředitelkou jsem se rozhodla, že půjdu učit do Chanova. A nelituji. Děti mě přijaly skvěle. Jako Romka jsem v nich vzbudila nejspíš pocit, že jejich životu na sídlišti, i když nejsem místní, rozumím. Máme společný humor a dokážeme se zasmát stejným věcem. Ale i mě si zpočátku oťukávaly, jen bylo potřeba nastavit hranice, které se už nesměly překročit. O poznání horší to měli kolegové, kteří nově nastoupili a děti je jako autority nevnímaly. Zpravidla to vypadalo tak, že první rok děti zkoušely, kam až mohou zajít, ale hned ten další už s učitelem přestaly bojovat. A když se mi kolega zmínil, že za ním děti přišly s tím, že je stejně frajer, řekl, že to pro něho bylo lepší, než kdyby dostal prémie.

Jaká byla vaše cesta za vzděláním? Odjakživa jste se toužila stát učitelkou?

Asi to vyzní jako klišé, ale už v době, kdy jsem se hlásila na osmileté gymnázium, jsem tušila, že se stanu učitelkou. Ale dost jsem na gymplu bojovala s matematikou, a proto jsem přestoupila na odbornou školu zaměřenou na cestovní ruch a ekonomii. No a někdy v devatenácti, kdy jsem v ruce svírala maturitní vysvědčení, jsem se rozhodla, že půjdu na pedagogickou fakultu. Vystudovala jsem český jazyk a společenské vědy pro střední školy, ale na základce, kde momentálně učím, se toho ode mě očekává o kapku víc, takže vyučuju kromě češtiny a občanky i angličtinu a rodinnou výchovu. A nově začnu vyučovat i dějepis.

Jak vy sama čelíte předsudkům, že jste učitelkou ve škole, kde je většina žáků Romů?

Předsudky vůči mně nebo mým žákům se budou v různé intenzitě objevovat stále. Okolí, které mě zná, se ani nediví, že učím tam, kde učím. Přesto se mě vyptávají, zda mí žáci na školu „pečou“. A já odpovídám, že ano, že někteří skutečně na školu „pečou“, ale také zdůrazním, že jsou tady i žáci, kteří školu berou vážně. A stejně tak to vnímají i jich rodiče, kterým záleží na tom, aby se jejich děti dostaly na kvalitní střední školu a měly ten start do života daleko lepší, než měli oni sami.

U řady Romů se opravdu vzdělání a seberealizace neumisťuje na předních příčkách, protože ve své těžké životní situaci mají kapacitu řešit pouze základní životní potřeby. Jak na to za ta léta pohlížíte?

Chanov je vyloučenou lokalitou, romským ghettem, které nemá ve společnosti zastání. Tady lidé vstávají, žijí a usínají se sociálními problémy, které se jinde třeba ani neřeší. I pro mě to bylo těžké setkání s realitou, protože na to se nedá prostě připravit. Pak samozřejmě lze pochopit, že škola pro ně není prioritou číslo jedna. Ale děti potřebují mít pozitivní vzor především v rodičích. Každé dítě. Bez rozdílu toho, zda je romské nebo není. A skutečně se setkávám s tím, že se část rodičů svých dětí nezeptá, zda má na zítra vypracovat domácí úkol nebo se něco naučit. Je to i tím, že oni sami mají nulové vzdělání a učivu nerozumí. Bohužel taková je skutečnost. Oproti tomu ve městě bude situace zase o něco lepší.

Jak se vám daří komunikovat s rodiči žáků?

Svou třídu jsem dostala jako šesťáky a letos v září z nich budou už deváťáci. Chanov je menší sídliště, není proto problém se s rodiči každodenně potkávat. Máme spolu vytvořený vztah i nějaká pravidla. Ale to je zrovna případ rodičů, kteří fungují na sto procent, zajímají se o vzdělání svých dětí, chodí hojně na třídní schůzky a potkáváme se i běžně na sídlišti. A s tou hrstkou, která takový zájem o úspěchy dítěte nejeví, řeším školní záležitosti mimo školní budovu. Je pro mě daleko rychlejší a efektivnější zajít k nim domů než čekat, že se ukážou ve škole.

Když se v médiích objeví zpráva, že si rodiče došlápli na učitele, třeba kvůli propadání dítěte, ihned se v diskuzích objeví narážky na to, že to byli Romové. Máte zkušenost, že by romští rodiče byli nějak výrazně agresivnější než rodiče českých dětí?

Zkušenosti ke srovnání nemám, u nás na škole jsou pouze romské děti. Ale stane se, že rodiče dětí se přijdou temperamentněji zeptat, co se při vyučování vlastně stalo. Z pravidla je nechám vypovídat a pak postupně zjistíme, že jejich dítě doma neřeklo celou pravdu. U nás na škole to o agresi rozhodně není. Dokonce se u nás nevyskytuje ani problém s šikanou, protože se rodiny navzájem znají, o všem se rychle ví a tím, že děti spolu vyrůstají, tak tu není neobvyklé vidět, že osmnáctiletý kluk hraje fotbal s jedenáctiletým. Tím by třeba mohl být Chanov příkladem ostatním školám a sídlištím. Ale to, že se jakékoliv negativum spojuje s Romy, mě nepřekvapuje, vypovídá to dost o vztahu majority vůči Romům.

Jste třídní učitelkou budoucích deváťáků, jak moc je to pro vás závazné? Přeci jenom devátá třída ovlivňuje další budoucnost dítěte.

Samozřejmě si přeju, aby se co nejvíce mých žáků dostalo na školu a hlavně se na ní udrželi. Ostatně budoucí představa jejich povolání je pro nás stále více aktuální. Ve třídě mám čtyři žáky, kteří se určitě dostanou na střední školu s maturitou, a zbytek, pokud v devítce nezaberou, tak na některý z učňovských oborů. Nedávno mě ale mile překvapilo, že dva mí žáci projevili zájem o studium na střední pedagogické škole. Je na nich ale patrné, že se obávají, zda mají vůbec předpoklady dostat se na střední, a také netuší, co od studia mohou očekávat, když budou muset každý den dojíždět do Mostu. Obávají se i toho, jak moc to pro jejich rodiny bude finančně náročné. Je tam znát strach z neznáma, ale zároveň si uvědomují, že mohou ve svém životě a v životě svých rodin něco udělat jinak.

S jakými zážitky se vracejí děti ze středního školství, kde se najednou ocitnou v minoritě?

Tady vzniká problém, protože ony samy si začnou uvědomovat, že jejich zásoba slov je oproti studentům z majority chudší. Že se vlastně neumí vyjádřit tak, jak by chtěly, a stydí se mezi spolužáky komunikovat. Tím se jim těžko v novém prostředí navazují vztahy. Chanovští středoškoláci to samozřejmě vnímají jako hendikep. Zrovna nedávno jsem na toto téma zapředla hovor s klukem, co se učí v Mostě na automechanika. Svěřil se, že když řekl před třídou „hej, more“, tak se na něho dobrá polovina otočila a jemu to bylo nepříjemné. Od té doby se snaží se spolužáky komunikovat tak, aby se s nimi co nejvíce sžil. Ale už se nám párkrát stalo, že kvůli špatným vztahům se spolužáky nejedno naše dítě školu ukončilo.

Mají děti z Chanova pocit stigmatu, že právě ony jsou z Chanova?

Rozhodně ano. Když se někde musí představit, říkají, že pocházejí z Mostu, a pak až po nějaké době přiznají, že žijí v Chanově. Nejvíc to vnímám právě s nástupem na střední školu, kdy musí opustit hranice Chanova a vydat se do nejbližšího města, kde jim není příjemné, že je někdo škatulkuje jen na základě adresy. Řeknou třeba: „Paní učitelko, myslíte, že budu kamarádka?“ Ta obava z toho, že se narodily jako Romové a ještě v Chanově, které je stále veřejností přijímáno dost negativně, tam zkrátka je. Někteří z nich se opravdu cítí jako občané druhé kategorie. Víte, děti by si podle českého rámcového vzdělávacího programu měli osvojit komunikační dovednosti, rozvíjet toleranci a empatii. Mít v jednadvacátém století segregované školství je skutečně zpátečnické a dost to o samotné společnosti vypovídá.

Jaké to je coby Romka učit na škole, kde je většina romských dětí, ale v učebnicích se o Romech téměř nic nepíše?

Vnímám to jako problém, osnovy dějepisu jsou obecně nahuštěné převážně staršími dějinami a novodobé dějiny se tolik neprobírají nebo se k nim učitelé ani nedostanou. U nás na škole se to snažíme měnit. Proto jsme v našem školním vzdělávacím programu přizpůsobili témata, která se pojí právě s romskou historii a kulturou. Takže se žáci například setkávají s romskými dějinami, s historií romského holokaustu, kulturou a zvyky. Někdo si může myslet, že na běžné základce nemá význam učit o romské historii, ale opak je pravdou. Kdyby bylo na mně, všem školám bych plošně doporučila, aby se jejich žáci jeli povinně podívat do Osvětimi. To jim dá možná víc, než si o holokaustu číst v učebnici a jediné, co si pamatovat, kdy válka začala a kdy skončila. Naše škola například navštívila stálou expozici věnovanou druhé světové válce v Muzeu romské kultury v Brně. A pro děti to byl zážitek, který jim dal další rozměr a jen tak na něj nezapomenou.

Stále se mluví o změně vzdělávání, budou to dva roky, co byla zavedena inkluze, jejímž cílem je, aby se ve třídě každé dítě naučilo maximum vzhledem ke svým schopnostem. Je to v českých podmínkách vůbec reálné? A co podle vás hlavní překážkou úspěšné inkluze?

Už ve chvíli, kdy se začalo mluvit o inkluzi, jsem byla jejím odpůrcem a jsem jím i nyní. Myslím si, že inkluze v českém vzdělávacím systému nefunguje tak, jak by měla, nebo lépe řečeno se ani zdaleka nepřibližuje ideálům, které se od inkluze stále očekávají. A potvrzují mi to i mí bývalí spolužáci, kteří našli uplatnění třeba v Praze nebo v Kladně. Ono než se kantor sladí s asistentem pedagoga, tak to trvá nějakou chvíli, a to je právě jeden z těch všech klíčů úspěšné inkluze. Někde na škole může oproti jiným fungovat inkluze lépe, ale nevěřím tomu, že je to přesně tak, jak ministerstvo školství zamýšlelo. Spíš je to jakýsi pokus o inkluzi v českém vzdělávacím školství. Chce to každopádně čas a nesrovnávat náš vzdělávací systém se zahraničními, kde inkluze funguje už několik let a úspěšně. Bohužel si myslím, že zahraniční model inkluze nelze aplikovat na náš vzdělávací systém, protože ten je svým způsobem skutečně specifický.

Přesto když český vzdělávací systém srovnáme například s finským, je zřejmé, že škola klade stále hodně nároků na rodinu žáka. A nejen to. Ve Finsku vše zvládnou probrat a procvičit během vyučování, dokonce mají i menší počet vyučovacích hodin, a přitom mají velkou úspěšnost ve všech mezinárodních srovnávacích testech. Proč je podle vás české školství stále tak rigidní? Je to proto, že politici jen reagují na odpor veřejnosti ke změnám?

Je těžké porovnávat český systém s jakýmkoliv jiným, natož s finským, který je vnímán jako vzor ve světovém měřítku. Domnívám se, že je to o samotném přístupu ke vzdělání a finanční motivaci učitelů, která hraje bezesporu svou roli. Představitelé politických stran reagují jenom na to, co hoří. České školství je politiky málo podporované, mělo by se lépe finančně ohodnotit, abychom alespoň z padesáti procent dosáhli kvalitou na zmíněný finský vzdělávací systém.

Ve své diplomové práci jste se věnovala tématu romských tradic a kultury. Proč je podle vás důležité, aby byli Romové hrdí na svou etnicitu, kulturu a nezapírali ji, i když dosáhnou postavení ve většinové společnosti? Stalo se vám, že jste někdy coby VŠ vzdělaná Romka, byla v situaci, že jste musela zapírat svůj původ?

Tak takovou zkušenost díky Bohu nemám a doufám, že mě k tomu ani nikdo nepřiměje. Naopak se k tomu hrdě hlásím. Třeba na základce, střední i na vysoké nikdo můj romský původ neřešil. A to jsem se kamarádila výhradně s českými dětmi.

Jste emancipovaná žena. Jak má podle vás dnešní moderní žena budovat kariéru, a zároveň obstát coby romská manželka a matka v tradičním romském prostředí?

To se navzájem nevylučuje. Můžete se vnímat jako tradiční romská žena, a přitom být vzdělaná a emancipovaná žena. Osobně důraz na vzdělání kladu větší, protože vzděláním se otvírají člověku obzory i jakási finanční nezávislost. Tohle si uvědomovali už mí rodiče a odjakživa mě právě k emancipaci a soběstačnosti vedli. Takže to, že někdo řekne, já mám děti, manžela, a nemohu se proto realizovat, zkrátka nepobírám. I žena s rodinou, která žije a chce žít v tradiční romské rodině a v romském prostředí, může leccos změnit a stát se samostatnou a svobodnou ženou.

Co si myslíte o současné situaci v Chanově, kdy vládnoucí mostecká koalice navrhuje výstavbu kontejnerového bydlení. Je to podle vás koncepční řešení bytové situace “nepřizpůsobivých”, jak o problematických obyvatelích mluví tamní politici?

V Chanově se mají zdemolovat tři vybydlené paneláky, které se nahradí čunkodomky – tedy kontejnerovým bydlením. V Chanově vznikla poté, co vsetínští Romové natočili video pro chanovské Romy, panika. Od toho okamžiku se jim přestěhovat do kontejnerů nechce, protože vědí ze zkušenosti vsetínských Romů, kteří v tom bydlí už několik let, že se časem v buňkách usídlují plísně. Takže teď tu máme rodiny, které plánují přestěhování do Mostu. A teď aktuálně se přišlo s tím, že místní se budou podílet na opravě zničených panelových domů. Umím pochopit Romy, kteří nechtějí bydlet v kontejneru, protože nejsou odpad. Ale dokážu pochopit i vedení města, které vidí vybydlené paneláky jako absolutně nevyhovující bydlení pro rodiny s dětmi. Sama jsem zvědavá, jak se situace bude nakonec vyvíjet.

Rozhovor vyšel v časopise Romano voďi. Nenechte si ujít ani články, které jsou jen v tištěné verzi a objednejte si předplatné na www.romanovodi.cz.