Yaron Matras: Naše vnímání Romů je utvářeno fiktivními obrazy Cikánů, které jsou hluboce zakořeněné v naší kultuře
Obavy z Romů zaplavujících břehy Velké Británie se ukázaly
neopodstatněné. Pojďme tedy nechat předsudky stranou a podívat se na
skutečné možnosti toho, jak Romové přispívají Spojenému království.
Minulý týden mi jeden kamarád vyprávěl o rozhovoru, který zaslechl v
holičství v Birminghamu. Holič si stěžoval na konkurenci, která držela nízké
sazby tím, že zaměstnávala imigranty. „Jsou to nejspíš Rumuni, je to jasný, když
venku vidíš všechny ty karavany,“ zavtipkoval a potom kvapem dodal: „Ale to bych
neměl říkat.“ V posledních týdnech před koncem roku se proslýchalo, že se tu
kupí Rumuni a Bulhaři, aby využili zmírnění pracovního zákazu ve Spojeném
království. O několik týdnů později už víme, že panika byla neopodstatněná a
šlo pouze o šíření poplašných zpráv. Náš holič ale odhalil cosi z toho, jak
tuto debatu vnímala veřejnost. Mezi Rumuny a Romy se jednoduše klade rovnítko –
proto ta asociace s karavany a opatrnost, aby se člověk neukázal jakožto
politicky nekorektní.
„Romové“ (Roma) skutečně zní trošinku jako „Rumuni“ (Romanian), takže
nemůžeme nikoho vinit za obyčejné zmatení. Podobnost je ale zcela náhodná.
Mnozí Romové sice žijí v Rumunsku, ale jejich komunity nalezneme také v
Bulharsku, Maďarsku, na Slovensku i mnoha jiných zemích. Většina jich nežije
ani v karavanech. V jihovýchodní a střední Evropě se usazovali už od 15.
století, často v oddělených okrajových čtvrtích měst a vesnic.
Cítíme se lapeni ve stereotypech naší vlastní každodennosti, takže si
utváříme romantické představy o cikánském životě jakožto svobodném a
spontánním, současně ho ale odsuzujeme jako bezprávní a neovladatelný.
To, co vzbuzuje naši emocionální reakci, je spíše obraz Roma v našich
ulicích, než jen myšlenka prostě jakéhokoli obyvatele z některé ze zemí
členských států EU přijíždějícího do centra zaměstnání v Basingstoke nebo
Leeds. Ostatně náměstek premiéra označil minulý listopad právě Romy jakožto
ty „děsivé“ a „pohoršlivé“ svým chováním. Neopodstatněné narážky na to, že
Romové unášejí děti v Řecku a Irsku také situaci moc nepomohly.
Proč je přítomnost Romů v Británii vnímána jako nějaké ohrožení? Do určité
míry to může být tato příčina: Romové svůj život organizují kolem širší rodiny a
na těchto příbuzenských vazbách je postavena vzájemná podpora. Když se
stěhují, činí tak ve velkých skupinách a nikoli jako jednotlivci, což je
činí nápadnějšími, neboť to vyžaduje více pronajatých domů v těsné
blízkosti. Často je možné je vidět, jak se shlukují venku, protože jejich
domy nepojmou velké skupiny.
To ale zcela nevysvětluje tyto reakce. Naše vnímání Romů je utvářeno
fiktivními obrazy Cikánů, které jsou hluboce zakořeněné v naší kultuře. Tyto
fiktivní obrazy představují opak našich vlastních hodnot: naše společnost
potlačuje způsob, jakým se v oněch představách vyjadřují emoce, takže Romům
závidíme vášeň, kterou vyjadřují skrze svou hudbu a barevné vzezření. Cítíme
se lapeni ve stereotypech naší vlastní každodennosti, takže si utváříme
romantické představy o cikánském životě jakožto svobodném a spontánním,
současně ho ale odsuzujeme jako bezprávní a neovladatelný. Romové svou práci
organizují v rámci rodiny a obvykle jsou na volné noze, my o nich ale
smýšlíme jakožto o těch, kdo se bojí práce. Nemají svou vlastní zemi, takže
je považujeme za lidi bez kořenů.
Naše vnímání a předsudky stojí v cestě našemu racionálnímu uchopení
skutečných příčin problémů, kterým romští migranti čelí. Když je ale
odhodíme, zjistíme, že ve skutečnosti je zde mnohem více příležitostí než
ohrožení. Ve srovnání se svými sousedy v městských čtvrtích plných strádaní,
ve kterých mají tendenci se usazovat, je větší pravděpodobnost, že si najdou
práci a jejich děti budou pravidelně navštěvovat školy, než je u jiných
přistěhovalců. Nepodložená nařčení ze sklonů ke zločinu mezi romskými
migranty byla opakovaně popřena místní policií jako bezdůvodná.
Výzvou, které čelí romští migranti, je spíš než změna jejich vlastního
chování nebo kultury problém, jak využít příležitostí usadit se, získat
dovednosti a podílet se na životě v dané komunitě, zatímco budou chránit
svoji vlastní identitu a hodnoty stejně, jako to dělá jakákoli jiná etnická
menšina. Větší problém je, jak změnit přístup většinové společnosti k Romům.
Ke společenskému začlenění může z definice dojít jedině tehdy, když jsou
vymýceny praktiky vyloučení. Namísto abychom Romy vinili za své vlastní
strachy a představy, měli bychom se jim naklonit a dovolit nám samým nechat
se inspirovat jejich štědrostí, pružností a jejich závazkem vzájemné
podpory.
