Václav Havel v roce 1995 v Letech u Písku: Hrůzy, které plodí rasismus, známe. Nedopusťme, aby se opakovaly!

Před jedenadvaceti lety byl v Letech u Písku tehdejším prezidentem Václavem Havlem odhalen skromný pomník obětem tzv. cikánského tábora. Server Romea.cz zveřejňuje u této příležitosti projev, který 13. května 1995 pronesl Václav Havel.

Projev prezidenta republiky Václava Havla při odhalení pomníku Romům na místě internačního cikánského tábora a u příležitosti 50. výročí ukončení II. světové války v Evropě

Lety u Písku, 13. května 1995

Vážení přítomní,

od konce války uplynulo již půl století. Dodnes však stojíme v ustrnutí nad tragédií obětí genocidy, před památkou miliónů bezbranných, kteří byli vyvražděni jen proto, že byli označeni za rasově nevyhovující, za méněcennou rasu.

Holocaust jsme si dosud spojovali především s tragédií Židů, takže utrpení Romů, ač opakovaně připomínáno, jako by zmizelo z obecné paměti. A přitom jen v Osvětimi zahynulo na dvacet tisíc evropských Romů. Z téměř šesti tisíc českých a moravských Romů přežilo sotva tisíc osob. I Romové byli obětmi holocaustu.

Nedaleko hrobů, nad nimiž stojíme, ve sběrném cikánském táboře v Letech, zahynulo v průběhu devíti měsíců na přelomu let 1942 a 1943 více než tři sta vězňů, mužů, žen a zejména dětí. Zahynuli vinou strašlivých hygienických a ubytovacích podmínek, nedostatečné stravy, vysilující práce a především následkem epidemie tyfu.

Sběrný cikánský tábor byl zřízen na rozkaz německých nacistických činitelů. Byli to však čeští četníci, kteří tábor spravovali a vězně hlídali, byli to Češi žijící v okolí tábora, kdo využíval laciné pracovní síly cikánských vězňů. Jen málo z těchto Čechů přitom nalezlo dostatek soucitu a odvahy, aby zmírnilo jejich tragický úděl. Byli to však také čeští lékaři, kteří vězně léčili, a další Češi, kteří dokázali cikánské rodiny s nasazením života skrývat před deportacemi či adopcí zachraňovat cikánské děti.

Tento památník je fragmentem koule, symbolu dokonalosti a celistvosti. Každá chybějící část narušuje harmonii tohoto tvaru. Podobné zákony platí i u lidské společnosti: chybí-li část celku, je porušen celek jako takový. Není občanského státu a není občanské společnosti, nejsou-li do nich pojaty všechny jejich části.

Zde jsme patrně u kořene problému. Romové nebyli považováni za nedílnou součást české společnosti, byli vnímáni jako odlišné, cizorodé společenství. Tato jinakost vedla k nedůvěře, despektu a odmítání, jejichž obětí byly i ty cikánské rodiny, které se již přizpůsobovaly místním životním zvyklostem, životnímu způsobu většiny.

Čeští a moravští Romové – nebo alespoň část z nich – se živili poctivým způsobem, žili usazeni mezi svými spoluobčany, a vykročili již spolu s mnohými Čechy k uspokojivému soužití. Tato cesta však tragicky skončila genocidou celé populace Romů včetně dětí v plynových komorách v Osvětimi – Březince. A je naší povinností k těmto obětem i k sobě samým přiznat si, že určitý díl odpovědnosti na přípravě jejich osudu a za tuto hrůzu nesli i Češi.

A jak to bylo dál, za komunismu? Manipulováni, organizovaně přesídlováni, vytrženi z rodových vazeb, byli Romové pod záminkou péče státu zbaveni odpovědnosti za svůj osud. Toto neblahé dědictví není v myslích obou součástí společnosti, tedy české většiny i romské menšiny, dodnes překonáno.

Jsme znovu na počátku cesty.

Učme se naslouchat Romům, porozumět jim, opusťme přesvědčení, že my jako většina v této společnosti jsme měřítkem všech hodnot a náš životní způsob a námi vyznávané hodnoty normou pro všechny. Soužití všech národností v jednom státě samozřejmě podmiňuje společné přizpůsobení obecně platným občanským normám. To ovšem není v protikladu k dalšímu rozvíjení kulturního a jazykového dědictví menšiny, které obohacuje celou společnost. Kvalita vztahu k etnickým menšinám, tedy k těm, které cítíme jako jiné, je mírou kvality našeho občanského vědomí.

Nacistický totalitní systém Romy téměř vyvraždil. Totalitní komunistický režim se postaral, aby památka obětí Romů byla zapomenuta: místo tragédie v Letech bylo dokonce překryto vepřínem. Památka romských obětí však nezanikla, zbyl tu kříž, který podlehl času, a hroby. A ovšem paměť těch, kteří vědí, že tragédie Romů nesmí být zapomenuta.

Známe tuto historii? Potřebujeme a chceme ji znát? Znalost vlastní historie je součástí identity každé společnosti. Nejde o jakousi samostatnou historii Romů. Jde o historii veškerých obyvatel tohoto území, naši společnou historii. Je třeba ji poznat, porozumět jí, nezapomenout.

Osud obětí holocaustu pro nás zůstává trvalým varováním. Již vícekrát jsem hovořil o tom, že nebudeme-li rasistickému zlu čelit již v okamžiku jeho zdánlivě nevinných prvopočátečních projevů, přeroste ve fenomén skutečně vážný, nebezpečný, ohrožující celou společnost, a riskujeme tím, že později tomuto zlu již čelit nedokážeme, anebo mu budeme schopni čelit jen za cenu dalších lidských obětí. Bylo by velmi lehkomyslné spoléhat na to, že duch nesnášenlivosti, národnostní zášti a rasismu již neexistuje. I dnes můžeme občas zaslechnout volání “Cikáni do plynu”. I dnes můžeme pozorovat lhostejnost k těmto projevům, tichou podporu těch, kdo takto křičí, zbabělé diváctví a obnovené dělení lidí podle etnického původu. Tomu všemu je třeba znovu a znovu čelit, protože jde o osvědčené zázemí rasismu.

Hrůzy, které plodí rasismus, známe. Nedopusťme, aby se opakovaly!

Dnes splácíme svůj dávný dluh. Památník v podobě neúplného, rozbitého tvaru zůstane mementem, ale i výrazem úcty k obětem holocaustu Romů, kteří s námi společně sdíleli osud i v těch nejhorších dobách. Nacistický útok proti Romům byl útokem proti lidským bytostem, proti lidskosti, proti právu každého člověka na život. Zapomenout na tábor v Letech jakož i na podobný tábor v Hodoníně by znamenalo zapomenout na tento zločinný útok, a tím i na hodnoty, proti nimž byl veden.

Děkuji vám za pozornost.

Zdroj: http://www.vaclavhavel.cz