V moldavské Soroce si Romové staví neuvěřitelně honosná sídla. Premiéru bude mít film o místním baronu Arthurovi

Studentka Mezinárodních rozvojových studií Zuzana Břehová navštívila Sorocu – moldavské hlavní město Romů. Na místním „Cikánském vrchu“ stojí neuvěřitelné obří domy místních Romů vyzdobené replikami antických sloupů nebo kupolemi po vzoru Bílého domu. Se svolením auotrky přebíráme její text o Soroce, který publikovala na svém blogu.

V rámci exkurze do Moldavska jsme navštívili město Soroca, kde žije dvoutisícová romská komunita v honosných sídlech, která nemají obdoby. Obrovský dům tam má i cikánský baron Arthur.

Přibližně 150 km severně od Kišiněva, na pravém břehu Dněstru při hranicích s Ukrajinou, leží příjemné město Soroca. Do Sorocy jsme se vypravili v září v rámci naší vysokoškolské exkurze po rozvojových institucích v Moldavsku. V počtu šestnáct studentů a dvě učitelky z Katedry rozvojových studií Univerzity Palackého jsme mohli po skončení oficiálních odborných návštěv obdivovat také masivní turistikou neposkvrněné krásy Moldavska. Jedním z navštívených míst mimo sedmi set tisícové hlavní město Kišiněv byla právě Soroca, kde žije nejpočetnější romská komunita v Moldavsku.

Jako jediná z nejstarších moldavských měst se Soroca pyšní mohutnou středověkou pevností vyjímající se v centru města nad meandrujícím Dněstrem. Z celého města sálá klid a tajemno, řeka Dněstr je zde až nezvykle tichá. Nebylo mi jasné, zda jsme ve městě, na venkově nebo kdesi v nezkrotné divoké přírodě. To všechno se tam prolíná.

V Soroce zkrátka nabudete pocit, že Vám něco skrývá. A je to tak, město totiž žije tak trochu dvojí život. Jeden poklidný, celkem normální na břehu Dněstru, a druhý velmi živelný a plný emocí nahoře na kopci. Zajímavější je ten druhý na tzv. Cikánském vrchu (z anglického Gipsy Hill). Nahoru jsme vystoupali přímo z centra, zvolili jsme pěšinku mimo hlavní cestu. Šli jsme mezi dvorky docela obyčejných domů a potěšili jsme místní, že jdeme kolem. Moc turistů, navíc z většiny mladých blonďatých holek, se v těchto bočních uličkách asi neukáže, o to větší je to pozdvižení. Od povídání si s milými lidmi po cestě nahoru nás odrazovalo jen několik místních výhružně štěkajících psů vzpírajících se za brankou na řetězu.

Když se rozestoupily stromy, pomalu se ukázal vršek mohutné zlaté kopule tamní katedrály, která slouží pro tamní přibližně dvou tisícovou romskou komunitu. Při procházce kolem kolosálních vil a paláců se mi vybavila tato slovní spojení: „město ve městě“, „život v životě“, „další svět“ nebo „krásné absurdno v pragmatické realitě“. Takové kontrasty uvidíte málo kde. Atmosféra toho místa byla úžasná, turisté prý jezdí do Sorocy jen aby viděli tato extravagantní a noblesní cikánská sídla. Věc – alespoň v mém světě – zatím nevídaná. Obří domy vyzdobené antickými sloupy, pozlacené přístupové brány nebo zlaté a bílé kopule, které jako by vypadly z oka té z Bílého domu. Dobrá auta a zároveň mnoho dlouhodobě rozestavěných sídel. Místní nám vysvětlovali, že když tam jeden postaví velký dům, soused postaví ještě větší.

Za malou chvilku jsme byli v centru pozornosti. Místní babička mi chtěla za přibližně 12 Kč přečíst budoucnost z ruky. Lákala mne na nějakého vysokého tmavookého chlapce v mém životě, který na mne čeká, ale neměla jsem odvahu s výkladem pokračovat. Byla milá. Kolem pobíhali asi desetiletí kluci, kteří nám nabízeli prohlídku mezi sídly. Možná by chtěli zaplatit, možná ne, ale první místo, kam nás chtěli vzít, byl dům samotného barona, který jsme právě míjeli. To nás trochu vyděsilo a tak jsme pokračovali dál po naší vlastní ose.

Samotné místo mi natolik učarovalo, že jsem při následném pátrání na internetu zjistila, že právě v letošním roce má na některých festivalech ve světě premiéru dokumentární film „The Gipsy Hill“. Dokument vypráví o životě cikánského barona Arthura z města Soroca a o jeho malém dvanáctiletém následovníkovi Valeovi. Dnes si říkám, že jsme tu návštěvu barona možná mohly zkusit, ale jak se lidově říká: „Po bitvě je každý generál.“. Třeba se tam ještě někdy podívám.

VIDEO