Úřednici vadil rasismus, začala proto doučovat romského školáka
Lucii Vaškeové přišlo, že v Česku sílí protiromská nálada. "Ale nemohla jsem
se dobře zastávat Romů, když osobně žádné neznám. Tak jsem se přihlásila jako
dobrovolnice k doučování romských dětí," popisuje. Desetiletého Tomáše vídá už
skoro půl roku. Rozhovor s Lucií Vaškeovou
přinesl server iDnes.cz.
"Od ledna doučuju každý týden desetiletého Roma. Všechno, co neumí. Dosud chodil
do speciální školy, kam ho maminka dala, aby to měl jednodušší. Nyní přestoupil
do třetí třídy klasické základky. Cílem doučování bude zařídit, aby se na
základce udržel." Tak začíná
blog Lucie Vaškeové, který si začala psát krátce poté, co se rozhodla
doučovat Tomáše z brněnského Cejlu.
Chlapec má podle testů poměrně nízké IQ. "Jenže to podle mě byly špatně
sestavené testy, děti v nich mají třeba něco nakreslit a pak se podle toho
hodnotí jejich vyzrálost. Jenže například Tomášův mladší kamarád Ládík ve svých
sedmi letech není zvyklý hrát si s pastelkami, a tak když je teď dostal do ruky,
kreslí jako tříletý," poukazuje na to, že mnohdy o budoucnosti dětí rozhodují i
takové omyly.
Čtyři roky pracuješ mezi extrémně nadanými středoškoláky a teď ses
rozhodla doučovat chlapce, který je naopak pozadu. To musel být trochu skok.
Jo, zjistila jsem, že mám v tomhle ohledu hodně málo zkušeností. Nenapadne tě,
že desetileté děcko nikdy v životě neskládalo puzzle, nemaluje, nejspíš mockrát
nebo snad nikdy nebylo mimo Brno, že mu doma neumí pomoct s násobilkou.
Proč jsi se rozhodla "doučovat malého Roma", mám-li parafrázovat i název
tvého blogu?
Chtěla jsem se věnovat nějaké dobrovolnické práci. Zároveň nejsem zas tak
sluníčkový člověk, že bych tomu chtěla věnovat každý víkend. Doučování, kterým
strávím čistého času dvě a půl hodiny týdně, bylo ideální.
Také vnímám ve společnosti silné protiromské nálady a přijde mi to ohavné a
nesmyslné. Myslím, že každý, kdo vystrčí nos z České republiky, zjistí, že je to
u nás úplně v pořádku, nejsou tu ohromné problémy. Byli jsme s přítelem v Sýrii,
Indii, Laosu, Vietnamu, Turecku – a to se nedá porovnat s tím, jak se tu máme
dobře.
Nadávat tady na cikány je ubohé. Zvlášť, když to slyšíte od lidí, u kterých
nemáte pocit, že by nějaké znali. I tak je to super hospodské téma a vyhrávají
se na tom volby. A řekla jsem si, že dokud sama nemám tu osobní zkušenost, pak
je hájit Romy těžké a taky vlastně jen teoretické žvanění.
Sama jsem dost přemýšlela nad tím, že pokud jdu dělat rozhovor na téma
"učím malého Roma", nakolik je už výběr tématu vlastně rasistický. Proč se
nebavíme o dohánění školního učiva s dítětem, ale proč mě (i ostatní, které
zajímá tvůj blog) zaujalo doučování konkrétně Roma. A moje otázka zní: Není
vlastně od tebe rasistický projev už to, že ses rozhodla zrovna pro malého Roma?
Přišlo mi, že ze všech cest, které jsme absolvovali, na mě pořád vypadávalo,
že klíčem k tomu, aby se člověk vyhrabal z problémů, je vzdělání. A hodně se
píše o tom, že vysoké procento romských dětí chodí do zvláštních škol. Což je
statisticky hovadina. Doučování je něco, co umím. Kdybych měla po ruce sousedovo
dítě, co potřebuje doučovat, doučovala bych ho. Bílých dětí jsem doučovala
spoustu, za peníze. Jenže já teď ty peníze nepotřebuji a chtěla jsem pomoct
nezištně. Přemýšlela jsem, kdo to potřebuje, ale nemá na to a nejspíš se mu
špatně shání dobrovolníci. A narazila jsem na výzvu Muzea romské kultury.
Vypadlo z toho, že kilometr od bytu, kde bydlím, jsou lidé, kteří to potřebují.
Jaké máš na doučování reakce? Od okolí i od cizích čtenářů blogu?
Byla jsem překvapená, že i v diskusích pod texty není moc nenávistných věcí.
Přiznejme si, diskuse k tématu Romové bývají občas drsné. Z okolí i v mailu mám
naopak spíš dobré ohlasy, kamarádka dokonce začala doučovat taky, to je skvělé.
Co předsudky? Měla jsi nějaké, které ti to doučování už vyvrátilo? Nebo
potvrdilo?
Došlo mi, že jsem vážně byla zvyklá vnímat Roma buď jako zloděje, nebo oběť
bílé většiny a nic mezi tím. To je blbost. Taky je zažité klišé o tom, že Romové
vlastně o vzdělání nestojí. No jo, ale ani spousta bílých si neuvědomuje, jak je
podstatné. A pro Romy to zkrátka často je mnohem těžší: koukala jsem na Tomáše a
říkám si, ty jo, narodíš se na nějakém místě a už rovnou jsi v háji, protože tě
nikdo nebude přemlouvat, že je škola nutná.
Naopak Romové mají předsudky vůči klasické škole, říkají si: "Bude to tam na
něj těžké, já nemám šalinkartu, jak ho tam budu vozit, je to daleko a mimo okruh
těch, co známe, navíc oni ho v té škole budou šikanovat, že je Rom… A
koneckonců sousedův Pepík to dotáhl až k maturitě a stejně ho pak nezaměstnali,
protože je cikán." Myslím, že vybřednout z tohoto je hrozně těžké.
Jak tě vnímá Tomáš a jeho rodina?
Toma škola baví, má dobrou učitelku, a je rád, když dostane pochvalu. Je
nadšený, že dělá pokroky. Rodiče jsou evidentně velmi vděční, jsou ke mně
zdvořilí, zvali mě několikrát domů.
Proč byl Tomáš nejdřív na zvláštní škole?
Maminka říkala, že ve svých pěti letech upadl a dost se zranil na hlavě. Měl
pak i problémy s mluvením, proto to doporučila psycholožka. Na zvláštní škole se
mu ale ve třetí třídě změnila učitelka a začal domů chodit výrazně smutnější,
taky potrhanější, míval návaly vzteku. A problémy se stupňovaly, tak se ho
rodiče rozhodli přeložit na klasickou základní školu a problémy hned ustaly.
Paní učitelka o něm teď říká, že je zlatíčko.
Co ti doučování dalo?
Dávám si pozor na rychlé soudy, zobecňování. Takové to: Romové žijí v hnusném
prostředí a za ty odpadky si mohou sami. Přišly mi zajímavé výzkumy z Dánska, že
když se člověk pohybuje ve špinavé ulici, snáz tak sám zahodí odpadek jinam než
do koše. Tak víc přemýšlím, co způsobuje co. A jak to zastavit.
Devětadvacetiletá úřednice Lucie Vaškeová pracuje v Jihomoravském centru
pro mezinárodní mobilitu, kde se stará o další vzdělávání mimořádně nadaných
středoškoláků. Vystudovala žurnalistiku a mezinárodní vztahy na Masarykově
univerzitě.
