Trenér malých fotbalistů Jaroslav Horváth: Děti z týmu Mongaguá si zaslouží poděkování, pracují na sobě a věří ve své sny

„Nejsme žádné romano ghetto, my tu hrajeme fotbal,“ přesně takto mě vítá
Jaroslav Horváth, když se s ním scházím na místě, kde každé pondělí a čtvrtek
trénuje děti ze sociálně vyloučené lokality v ostravských Kunčičkách. Pokud si
představujete klasickéfotbalové hříště, tak jste na omylu, do míče si tu kopají
přímo na asfaltovém plácku. Jejich tým se jmenuje Mongaguá a rasismu říkají
jasné ne.

Jak jste se dostal k trénování dětí?

Já jsem celoživotní fotbalista. Hraju fotbal od mládí. Mám desetiletého syna, se
kterým jsem si chodil kopat, postupně se k nám přidávali ostatní děti, které to
trénování začalo bavit, tak jsem to začal dělat pravidelně, ve svém volném čase
a zdarma.

Váš tým se jmenuje Mongaguá, tento tým však založil pan Pulko. Jak došlo k vaší
spolupráci?

My jsme vyhráli jeden fotbalový turnaj. Pan Pulko mi na Facebooku lajkoval
fotku. Podíval jsem se tedy na jeho profil a zjistil jsem, že vlastně děláme
úplně stejnou věc, na stejných principech se stejným myšlením, aniž bychom se
znali. Rozhodl jsem se ho oslovit. Hned při našem prvním setkání jsme si sedli
hlavně lidsky a začali spolupracovat. Stala se z nás rodina a já jsem moc rád,
že jsem ho poznal.

Kolik dětí chodí pravidelně trénovat?

Já projdu Kunčičkami s balonem a nabalí se na mě třicet až čtyřicet dětí.
Bohužel nemáme kapacitu pro tolik dětí, pokud se připravujeme na turnaj, tak
musím děti odmítat, což mě nesmírně mrzí. Po turnaji vezmu opět všechny děti a
věnuji se jim.

VIDEO

Jsou všechny děti z vašeho týmu Romové?

Určitě to není tak, že bychom děti, kteří nejsou Romové odmítali, ale jelikož
trénujeme ve vyloučené lokalitě, tak téměř všechny děti Romové jsou. Tyto děti
většinou ani lidi z majority vůbec neznají, chodí do školy, kterou navštěvují
téměř jen Romové, ve svém volném čase se opět stýkají pouze s Romy. Díky turnajům, na které jezdíme, se mají možnost potkat s dětmi z majority a
navazovat tak nová přátelství.

Jak často trénujete a kde?

Když máme sezonu, tak trénujeme dvakrát až třikrát týdně. Děti musím rozdělit na
A tým, tito hráči tvoří základ a jezdí na turnaj a děti, které dostanou
rozlišovací dres a zatím se připravují, aby s námi mohli na turnaje vyjet, no a
pak máme také mini ,to jsou naši nejmenší členové týmu.

V zimě trénujeme v
tělocvičně. Paní ředitelka Natalija Čertanová ze základní školy v Kunčičkách
nám vyšla vstříc, protože většina dětí z našeho týmu navštěvuje právě místní
základní školu. Děti to mají jako pohybovou aktivitu v rámci školy. Problém
nastává od jara do podzimu, kdy trénujeme venku, a to kde se dá, často v opravdu
v nevyhovujících podmínkách, protože si pronájem fotbalové hřiště nemůžeme
dovolit.

Kdo vás sponzoruje a podporuje?

Něco málo dostáváme od města. Pomáhají nám také dárci. Paní Adriana Eisenhammer
nám poskytla finanční dar na pořízení dresů a já jsem vybral ze svého týmu
nejpotřebnějšího hráče a pořídil jsem mu ještě kopačky. Manželé Hanzlovi nám
zase pomáhají, když vyjíždíme na turnaje. Přispívají nám na ubytování a stravu.
Bez těchto dárců bychom na turnaje vůbec nemohli vyjet.

Jak se zapojují rodiče dětí?

Rodiče se snaží přispívat v rámci svých možností, své děti na cestu připraví,
dají jim svačinu a hlavně nám poděkují. Jsou vděční za to, co pro děti dělám.
Jedna maminka má třeba pět dětí a z toho tři synové hrají v našem klubu. Když
někam jedeme, tak nemůže zaplatit všem dětem cestovné, dát jim kapesné, může to
dát jen jednomu a ti ostatní zůstanou doma a jsou smutní. Je to líto mně i
ostatním členům našeho týmů.

Jak se na to tváří místní lidé?

Jsem velice rád, že ohlasy jsou zatím jen pozitivní. Podle nich vím, že to, co
dělám, má asi smysl. Největší poděkování si však zaslouží děti, pracují na sobě,
chtějí něco změnit a věří ve své sny i v to, že spolu dokážeme cokoliv.

Jaké jsou největší problémy v této vyloučené lokalitě?

Tyto problémy jsou asi stejné všude v ČR. Lidé si často představují, že se tu
krade ve velkém nebo že ho tu v ulici mohou zabít, ale tak to není. Je tu
převážně klid. Problém tu nastal, když začali vymírat starousedlíci a
sestěhovali se k nám Romové odjinud. Já v Kunčičkách bydlím celý život, mně se
tu líbí, nejsou tu rozmlácené domy ani nic podobného. Zapojili jsme se například
do akce Ukliďme Česko, aby se nám tu žilo hezky.

Je něco, co byste si přál a chybí to tu?

Já bojuji za to, aby se tu už konečně postavilo dětské hřiště. Po celých
Kunčičkách nenajdete ani jedno pískoviště, prolézačku, není tu prostě nic. Není
tu žádné místo, kde by děti mohly trávit svůj volný čas.

Tým Mongaguá založil v roce 2014 Lukáš Pulko pocházející z Ústí nad Labem
spolu s brazilským futsalistou Rodrigem Tavernou. Pomocí kampaně „Say no to
racism“ ukazují, že je sport tím pravým místem pro trávení volného času. V
současné době fungují už v těchto městech: Jablonec nad Nisou, Česká Lípa, Ústí
nad Labem a Ostrava.

VIDEO