Tomáš Tožička: Obsesivní pozitivismus Tomáše Urbana a neschopnost vnímat fakta
Článek Tomáše Urbana vyvolal bouřlivou reakci na sociálních
sítích a někteří aktivisté na něj odpovídali i v médiích. Hlavním bodem střetu
se stal odstavec, který zesměšňuje aktivity skupin lidí snažících se veřejnými
akcemi upozorňovat na problém rasismu a anticiganismu v české společnosti.
Článek sám je ovšem mnohem zajímavější, než jen jako útok PR pracovníka velké
humanitární společnosti na občanskou společnost. Ukazuje neschopnost řídících
pracovníků velkých humanitárních institucí vypořádat se s realitou a reflektovat
fakta.
Nepřehlédněte:
Kdo drží prapor dělnické strany
Tomáš Urban, vedoucí mediálního oddělení obecně prospěšné společnosti Člověk
v tísni, ve svém článku cituje z mnoha průzkumů. Bohužel tak činí pohříchu
matoucím způsobem. Alespoň pro lidi, kteří o situaci něco vědí. Pro úplné laiky,
kteří se v tématu orientují jen podle médií, je článek vlastně zavádějící.
To platí už o prvních větách. Urban optimisticky zmiňuje, že klesají
preference xenofobní Dělnické strany sociální spravedlnosti (DSSS). Tady je
ovšem alarmující, že naprosto opomněl uvažovat o tom, do jaké míry na tom nesou
neblahý podíl ostatní strany. Během posledních volebních kampaní jsme byli – a
Tomáš Urban snad s námi – svědky toho, jak agendu DSSS směle a s možná ještě
větší razancí přebíraly ČSSD, KDU-ČSL a ODS. Urbanův optimismus daný špatnou
interpretací výzkumů je tedy naprosto mylný.
Opak je pravdou. Xenofobní a asociální chování dosud hlavních partají je
neslýchané a vrací nás až někam do druhé republiky, pokud ne do dob vypjatého
nacionalismu Hilsneriády. Navíc na rozdíl od Urbana DSSS považuje svých šest
obecních zastupitelů s jedním radním za převratný úspěch.
Dalším z mnoha interpretačních klišé, kterých se někteří PR pracovníci a
publicisté dopouští je, že lidé, kteří žijí v blízkosti Romů, hodnotí společné
soužití jako dobré třikrát častěji. Je to hezké konstatování, a opět plné
optimismu. Stačí se poznat a budeme se mít rádi. Výzkum nám ovšem neříká, proč
právě lidé z těchto lokalit se podíleli v posledních letech na rasistických
akcích a proč volí zastupitele, kteří přijímají rasistické lokální vyhlášky.
Reklama místo kampaně
Vrcholem Urbanových klišé je obsesivní pozitivismus. Antirasistickým
aktivistům vytýká, že pracují s odsudkem rasismu příliš negativně, zatímco
lepším řešením je pozitivní přístup, ukazující společné kořeny. Je to ovšem
past, do které se dostalo v posledních deseti letech mnoho hnutí. PR pracovníci
a účetní přesvědčili vedení mnoha organizací, že pro zvyšování příjmů a
posilování respektu organizace je lepší, aby přicházeli s pozitivními zprávami.
Je to osvědčená technika pro tzv. product placement, ale pro kampaně se ukázal
tento přístup vražedný. Organizace nám sice úspěšně bobtnají a jejich
představitele najdeme po boku politicko-ekonomického establishmentu, když však
mají něco prosadit, stávají se naprosto bezzubými a neschopnými.
Urban se v této souvislosti navíc dopouští i metodické chyby, když srovnává
výukové materiály s kampaněmi. Tady jde o naprosto odlišné aktivity. Kampaň za
změnu čehokoli, sestává ze tří základních pilířů, z nichž ani jeden nemůže být
opominut, má-li být kampaň úspěšná.
Zkráceně tomu říkám: informace, ulice a lobby. V první fázi je potřeba mít
informace, studie a jejich zpracování do podoby, která je přístupná laikům. Tyto
informace je třeba rozšiřovat mezi lidmi a hledat u nich podporu. Tedy především
u těch, kteří jsou našimi potencionálními sympatizanty. Pokud se nám díky těmto
aktivitám podaří získat dost aktivních lidí, přichází další krok a tím je ulice
– tedy veřejné akce.
Je potřeba politikům i ostatní veřejnosti ukázat, že pro někoho je daný stav
nepřijatelný a že chtějí změnu. Pokud je to dost silné, je možné začít
vyjednávat s politickými i ekonomickými špičkami a požadovat změnu.
Změnit skrytý konflikt v otevřený je jedinou možností, jak se problému
zbavit. Otevřená konfrontace tedy není nic špatného, ale naopak dává konfliktu
jeho pozitivní náboj k řešení situace. Ta může nastat tím, že aktivisté prosadí
v dialogu s mocí i politicko-ekonomická řešení.
Chybějící analýzu nahrazuje útok
Proto také Urbanův text vzbudil oprávněné pohoršení tím, jak nevybíravě a bez
jakékoli analýzy kritizuje protirasistické aktivisty. Klidně tvrdí, že: „Zpětné
hodnocení antirasistických kampaní totiž ukazuje, že velká část z nich tepané
předsudky překvapivě posiluje.“ Na rozdíl od většiny textu však neuvádí žádné
relevantní výzkumy, které by něco takového podporovaly. Navíc v naprosté většině
případů reagovali aktivisté na rasistické akce. Pokud došlo k tomu, že se dosud
skryté temné stránky projevily, jde o veskrze pozitivní krok, který ukazuje, že
ve společnosti není něco v pořádku.
Na tom byly postaveny úspěšné kampaně Mahátmy Gándhího, Martina L. Kinga,
kampaň za oddlužení chudých zemí a další. A samozřejmě že všude tam se našli
lidé jako Urban, kteří volali po klidu, konstruktivnosti a pozitivním přístupu.
Někdy proto, že za to byli dobře zaplaceni, ale často z upřímného přesvědčení a
touze po nekonfliktním smíření. Takovým příkladem je slavný sportovec Jesse
Ovens, který se přes všechny ústrky a šikanu stále snažil o nekonfliktní
přístup. Vyneslo mu to přezdívku Strýček Tom podle tragické postavy hodného a
nakonec utýraného otroka z románu Chaloupka strýčka Toma.
Slepota pozitivních brožurek
Nechat problémy bujet v tichu, vydávat si pozitivní brožurky, které skoro
nikdo nečte a čerpat nehorázné dotace od obecní a státní správy vděčné za
udržování klidu a státu quo, je naopak hrubým prohřeškem proti společnosti.
Jakkoli právě takový postup je mezi donátory z veřejného i privátního sektoru
vítaný a pomáhá velkým organizacím v růstu a udržovaní přebujelých
byrokratických struktur.
Tento udržovací post, zajišťující pokračování nesmyslných a jen málo
prospěšných aktivit, je také doprovázen elitářským a jakýmsi pseudomarxistickým
pohledem. Urban nám ho předkládá v podobě, kdy základní problém rasismu vnímá
především jako otázku ekonomickou. Zhoršení ekonomické situace vede k nárůstu
etnických sporů, zlepšení ekonomické situace vše vyřeší.
To je ovšem opět mylná interpretace zřejmých faktů. Zhoršení sociálních
podmínek značné části lidí skutečně vede ke konfliktům. Ale není to tak, že by
si na to lidé vzpomněli a najednou na to přišli. Ekonomické zhoršení prostě jen
otevřelo existující skrytý konflikt, který nebyl dlouhodobě řešen. Obrácení
pozornosti populace proti nějakým jednoduše identifikovatelným subjektům, které
ještě k tomu mají ve společnosti slabé zastoupení, je samozřejmé.
Mohli jsme to vidět na případě Židů v již zmíněné Hilsnerově aféře, na
příkladu Sudetoněmeckého konfliktu v době Velké hospodářské krize a nyní na
příkladu Romů a v menší, ale stále rostoucí míře i na příkladu antiislamismu.
„Zatímco do roku 2009 byl postoj chudých a bohatých bez osobní zkušenosti velmi
podobný, po začátku tvrdších dopadů ekonomické krize se začínají postoje
oddělovat. Zatímco postoje subjektivně bohatých bez osobní zkušenosti v podstatě
stagnují, subjektivně chudí bez osobní zkušenosti se radikalizují proti Romům,“
cituje Urban Daniela Prokopa ze společnosti Median.
Urban, jako člen institucionálního establishmentu nám tu předkládá svůdnou
ideu, že vyšší střední třída a bohatí vlastně nejsou problémem a za vším stojí
jakási bílá chudina. Ta si svou frustraci vybíjí na ještě chudších Romech. Ani
Urban ani Citovaný Prokop nám však nepodávají vysvětlení k tomu, proč bohatí
politici z velkých stran a jejich ještě bohatší kolegové z reklamních agentur
vymýšlí kampaně postavené na rozdělování společnosti na slušné a neslušné, na
přizpůsobivé a nepřizpůsobivé.
Moc establishmentu
Jen frustrací chudiny nevysvětíme jednání středostavovských zastupitelů a
poslanců schvalujících rasistické vyhlášky a restriktivní zákony. Problém je
totiž hlubší.
Urban správně cituje výzkumy ukazující, že předsudky proti odlišnosti jsou
hluboko v nás. Ale o tom psal a mluvil už sociolog T.G.Masaryk. Úkolem funkčního
společenství je tyto odlišnosti začleňovat do svého portfolia a využívat je ku
prospěchu všech. Ovšem ne vše, co je vhodné pro společenství a společnost se
líbí establishmentu, kterému rozdělení vyhovuje a manipulace s ním, pomáhá
udržet jeho moc.
Proto je tak důležité, aby aktivní lidé společně a veřejně vystupovali a
ukazovali, že rasismus je pro funkční společnost nebezpečný a neakceptovatelný.
Mlčení a zastírání problémů sice může na chvíli vytvořit iluzi, že je vše
víceméně v pořádku, ale nic nevyřeší. Čím déle budeme konflikt zastírat, s tím
horšími následky se budeme posléze potýkat.
(Titulek a mezititulky Romea.cz)
názory redakce serveru Romea.cz, Romano voďi nebo ROMEA, o.p.s.
