Nedávno jsem sháněla levné tenisáky na jeden seminář a ze sportu jsem byla vyslána do vedlejšího Zverimexu – tam prý mají levné oskákané. Vstoupím do obchodu, kde jsou hned za vchodem opravdu v košíku starší tenisáky. Něco mi ale přijde divné, a když se pořádně rozhlédnu, zjistím, že v druhé polovině obchodu potřeby pro zvířátka volně přecházejí do jiného sortimentu – zbraně a střeliva. U pultu stojí moc hezky upravená paní, asi šedesátnice, na krku velké žluté korále a v ruce drží pistoli. Umně ji rozebírá, znalecky vysypává kulky, nebo co se do pistole hází, zase ji zdánlivě jednoduchým grifem zavře a říká, že potřebuje pistoli s větší ráží. Prodavač úslužně odbíhá, druhá pistole už projde a paní krásné kožené pouzdro strčí do luxusní kabelky. A jde ven.
Nějak mi ta scéna nejde z hlavy – proč takováhle paní potřebuje pistoli? Na koho nebo na co s ní bude mířit? Má ji doma? Kde se naučila střílet a co ji k tomu vůbec vedlo? V obchodě je atmosféra mírného tajemna a já beru tenisáky a mizím s pocitem, že tam jaksi nepatřím.
Téma zbraní a obrany mě v poslední době nějak pronásleduje. Na jednom kulatém stole k oblasti vzdělávání sedím spolu s kolegy z krajů, učiteli a lidmi z MŠMT a máme diskutovat, co českému školství chybí. V jednu chvíli je řeč o stoupající agresivitě a já se snažím diskuzi zlehčit tím, že ještě že se děti ve škole už neučí střílet. Jenže kolegyně z MŠMT vtip nepochopí a zcela vážně se tématu chopí. Branná výchova se prý bude naštěstí znovu zavádět – už aby to bylo, vždyť jsme permanentně ohroženi a musíme si sice pomáhat, ale hlavně se musíme umět bránit. Profesionální maska ze mě padá a při představě mých dětí, které si zase ve škole musí navlékat pytlíky na ruce a nohy se mi udělá mdlo podobně, jako tehdy z mého prvního pokusu uběhnout sto metrů v plynové masce. Dostala jsem hysterický záchvat, že se udusím, což se po intervenci paní učitelky, která mi masku narvala na hlavu, také málem stalo. „Já ale nechci, aby se děti učily ve škole bojovat“ vyletí ze mě, jenže ostatní kolegové u stolu mě začnou chlácholit, že jsem na velkém omylu, že nic lepšího naše děti potkat nemůže, už aby to bylo. Uff.
No a tento týden zase Eduin publikoval informace o programu POKOS – víte co to je? Příprava občanů k obraně státu. Jsou to dotační peníze, o které mohou žádat neziskové a další organizace a nabízet školám programy, které obranu státu podpoří.
Nějak se mi z toho točí hlava. Jako by toho násilí mezi dětmi, ve veřejné sféře, na školách, v médiích, prostě všude, nebylo dost. Místo toho, abychom nabízeli programy o redukci násilí, jsou k dispozici programy, které násilí respektive obranu legitimizují.
A ještě mě v tom celém mate jeden rozměr. Trochu to vypadá, jako bychom obranu automaticky asociovali s bojem. Což ale přece není pravda. Naopak – v divadle utlačovaných pořád dokola vysvětlujeme tzv. křivku útlaku. V životě to přece nefunguje tak, že jeden den se nic neděje a druhý den mě někdo zastřelí – nebo já zastřelím někoho jiného. Násilná událost má zpravidla nějaký kontext. Tlak, útlak, problémy – to všechno nějakou dobu pomalu narůstá, události se skládají jedna za druhou, roste pocit ohrožení a někdy i jeho reálná existence, adrenalin stoupá a pak dojde k tragické události. Buďto dojde opravdu k násilí nebo prostě něco vzdám, zabalím. Jsou to události, které v životě vnímáme jako zlomové, vytváří perspektivu před a po. Cílem ale přece je, aby k nim vůbec nedocházelo, abychom pistole a násilí vůbec nepotřebovali. A jak mě správně upozornila jedna moje kolegyně – přesně tohle je o obraně. Obrana znamená jakousi bdělost k situacím, kdy se někdo k někomu chová násilně – hrubě na něj mluví, je na něj neurvalý na ulici, v obchodě, někdo někoho mlátí nebo jde po ulici se zbraní v ruce….tyhle všechny situace reálnému násilí předcházejí a mají tu velkou výhodu, že v nich můžeme ještě něco dělat, násilí předejít. Je k tomu potřeba jen odvaha a pozornost. A ochota nenechat to být, – říct si o pomoc, nahlásit problém, zavolat policii, cokoli. V Německu se v době teroristických útoků učí obrana prý přesně takhle. To jde totiž bez branných cvičení – a je to levnější a účinnější. Policie a těžkooděnci přece nemohou být všude. Ale na ulici je pořád někdo!
Rozhodnutí o branné výchově je v rukou státu a mně se to může maximálně nelíbit jako spousta jiných věcí. Jedno je na tom ale zarážející. Všechny podobné debaty ukazují na to, že se jaksi neumíme shodnout na nějakých základních parametrech, jak by společnost – naše společnost – měla fungovat. Co potřebuji např. pro pocit bezpečí? Je to pistole pod polštářem, program obrany státu ve škole nebo schopnost vyjednávat o složitých tématech tak, aby k násilí vůbec dojít nemuselo? Nebo se mám učit vyjednávat a pak jít střílet z pistole, abych měla pocit, že jsem dobře připravená na obě varianty? Ivana Marková editovala v roce 2004 moc krásnou knihu o tom, jak vzniká v transformujících se společnostech hodnotové vakuum. Marková připomíná, že důvěra je nezbytná pro život v demokracii. Bez důvěry se obtížně vyjednává, hledá společné řešení, nacházejí východiska, která přinášejí oboustrannou spokojenost. Opakem společnosti postavené na důvěře je socializace v atmosféře strachu. A Marková připomíná, že tu jako společnost dobře známe. Socializace za dob komunismu byla podle ní založena právě na strachu, který ničil lidskou důstojnost, protože když se bojíme, tak je jednodušší utéct nebo útočit. V situaci strachu je vyjednávání krajně obtížné.
Transformace a tím nemyslím tu ekonomickou, ale společenskou, s sebou logicky přináší i znovu-objevování hodnot, které jsou pro danou společnost důležité. A tak se ptám, jestli když už tak moc řešíme nenávistnou argumentaci v médiích, v novinách si znovu čteme o hrozbě třetí světové války, kupujeme ve Zverimexech pistole a ve školách budeme zase učit obranu, kde bude prostor pro to, abychom objevovali důvěru a učili se vyjednávat? Možná by to chtělo nějaký program, který by ukázal, že jsou okamžiky, kdy mohou i zvonící klíče zvítězit nad ozbrojenci. Ne silově, ale jaksi jinak. A my jsme to přece zažili, tak proč na tomhle zážitku nepostavit alespoň kousek nové identity? Vždyť nás za to obdivoval celý svět! Šlo to i beze zbraní a jak jsme na to byli tehdy pyšní!
