Tajemník Žlutic Ondřej Fábera: Dali jsme lidem možnost zapojit se do rozhodování

„My jsme projekty nikdy nezaměřili výlučné pro Romy nebo výlučně pro Neromy,“ říká tajemník městského úřadu ve Žluticích Ondřej Fábera, který se už pět let se svými spolupracovníky snaží měnit život obyvatel malého města v Karlovarském kraji k lepšímu. Jaké kroky se dvouapůltisícovým Žluticím na započaté cestě stát se „ dobrou adresou,“ osvědčily, se ho ptali absolventi mediálního tréninku pro budoucí romské novináře.

Proč jste se stal tajemníkem města Žlutice?
Tuto práci jsem si vybral, jelikož jsem ji považoval za velkou výzvu. Připadalo mi, že Žlutice mají spoustu problémů a nebude špatné přispět alespoň malým dílem k řešení některých z nich. Přišlo mi zajímavé podílet se na řešení něčeho, co může třeba zlepšit kvalitu života v tomto městě.

Co konkrétně jste chtěl po svém příchodu změnit?
Nejprve bylo potřeba změnit některé věci v nastavení zdejšího úřadu. Byla to ale práce celého týmu, žádná solitérní akce. Jako zásadní výzva nám připadala a stále připadá sociální situace ve městě. Zdejší kraj je totiž taková vnitřní periférie. Jsme v bývalých Sudetech, což mimo jiné znamená, že máme zhruba jednu šestinu rodin, které jsou ohroženy sociálním vyloučením. Podle mě to je dostatečně velká výzva, aby bylo zapotřebí s ní něco dělat.

Jak jste se rozhodli sociální situaci ve městě řešit?
Znal jsem fungování Agentury pro sociální začleňování, takže jsem navrhl, aby s ní město začalo spolupracovat. Tento návrh získal po nějakém jednání většinovou podporu v celém zastupitelstvu. S Agenturou jsme začali spolupracovat od roku 2013. Byla to doba poměrně vypjatá, protože se zrovna v sousedních městech Teplá a Toužim řešila problematika komunitních center a vrcholily zde protiromské nálady. Čili my jsme se snažili vzít si z toho nějaké ponaučení a postupovali jsme maximálně otevřeně. To znamená, že jsme tak trochu i provokovali občany k diskuzi, ale díky tomu byli od začátku zapojeni do rozhodování a plánování.

Čím jste ve městě začali?
Jedním z těch prvních a stěžejních projektů bylo vytvoření míst asistentů prevence kriminality (APK). Povedlo se nám na základě výběrového řízení zaměstnat romsko-českou dvojici Martina a Lenku ─ to si myslím, že bylo docela dobře vyvážené. Dále jsme taky realizovali jiné projekty v rámci strategického plánu sociálního začleňování, který od té doby máme.

Související článek

Mediální trénink organizace ROMEA dokončilo sedm kurzistů. Chceme vyprávět romské příběhy, shodují se

Lenka Jandáková

Zmínil jste protiromské nálady v sousedních městech. Jak se projevovaly?
Zdejší komunity jsou vlastně pro Českou republiku typické ─ naštěstí jsme tady nikdy neměli otevřené projevy nenávisti a podobně, ale je tu přítomen takový ten latentní český rasismus. V době, kdy jsme začali uvažovat o spolupráci s Agenturou, se v nedaleké Toužimi konalo referendum, protože se totálně zprofanovala otázka komunitního centra. A posléze se toto referendum konalo i v Teplé. Obě města jsou od sebe i od nás vzdálena zhruba 15 km. I když naše romská komunita není zdaleka tak velká jako ta v Teplé a Toužimi.

Říkal jste, že jste si z příkladu událostí v Teplé a Toužimi vzali ponaučení, jaké?
My jsme projekty nikdy nezaměřili výlučně pro Romy nebo výlučně pro Neromy. Vždycky jsme k tomu přistupovali komunitně, takže jsme si zprvu i vyslechli svoje. Třeba na veřejném zasedání zastupitelstva, které schvalovalo spolupráci s Agenturou, dostali lidé šanci říct své názory, a také díky tomu vzali tuto spolupráci na vědomí. Od té doby bych řekl, že se atmosféra výrazně zlepšila. Ale také třeba tady na radnici nikdy nebyl zaměstnán žádný Rom, nepočítám-li ty v technických službách. V případě asistenta prevence kriminality Martina jsme to brali také jako příležitost vytvořit pozitivní příklad, aby to už nebyl ten bezejmenný Rom, ale Martin, kolega. Nebo další příklad, každoročně pořádáme Žlutickou pouť a dříve bylo nemyslitelné, že by tu vystoupila romská kapela. To se chvíli po zahájení spolupráce s Agenturou podařilo a bylo to širokou veřejností přijato velmi pozitivně, takže já vidím, že se stihl udělat kus dobré práce.

Město Žlutice chce být plnohodnotným místem pro všechny, kteří zde žijí a tráví svůj volný čas. Jak toho chcete dosáhnout?
Rádi bychom, aby město bylo považováno za dobrou adresu, to znamená, že se změní přístup lidí k tomu městu. Přes vztah obyvatel k městu se snažíme lidi tady udržet a přilákat další. Když se tu budou cítit dobře, budou tady přátelské vztahy a budou mít tady za co žít, tak tu budou i rádi žít.

Kolik žije ve Žluticích romských obyvatel?
Na celém Žluticku žije zhruba 5000 obyvatel, ale pouze dva lidé se přihlásili k romské národnosti. Nicméně tady ve městě odhadujeme, že lidí, kteří se identifikují se svým romstvím, je zhruba sto. Dříve tu po desetiletí žilo několik tradičních romských rodin. Přišly po znovuosídlení českého pohraničí. Poslední dobou se romská komunita hodně proměnila, už zde nejsou romské autority, tím pádem i spolupráce je složitější.

A v čem například?
Nyní máme velký problém s drogovou scénou, jelikož se rozpadly tradiční vazby. Třeba za námi přišli rodiče s tím, že: „No, my nevíme, co s tím klukem dělat.“ Jak já říkám, my se máme ve spoustě věcech od romských rodin co učit, z hlediska pospolitosti, hezkých vzájemných vztahů, prožívání a radování se ze života, dnes ale dochází k jakémusi generačnímu přelomu.

S žádostí o pomoc se často setkávají policisté. Rodiče nebo prarodiče po nich chtějí, aby jejich potomky na drogách zavřeli, a tím je zachránili. Řekl byste, že kriminalita ve vaší obci stoupla, nebo naopak klesla od doby navázání spolupráce s Agenturou pro sociální začleňování?
Ze statistik víme, že kriminalita je zhruba stejná. Vnímám ale, že většina lidí má pocit, že kriminalita roste. Nasazením dnes už bohužel bývalých asistentů, jsme její stav mohli spíše korigovat, než že bychom ho dokázali nějak výrazně snížit. Tady je drobná kriminalita také dost vázána na kluky ze zdejšího výchovného ústavu. Ale myslím si, že se dost změnil pohled na takzvanou „romskou“ kriminalitu, která tady podle mě reálně ani nebyla nebo nevybočovala z nějakého průměru. Hodně podle mě pomohlo, že byl Martin jedním z asistentů.

Ve strategickém plánu v kapitole Bezpečnost, bydlení a životní prostředí uvádíte nedostatečnou spolupráci s Policií ČR. Můžete to vysvětlit?
Ve Žluticích nemáme zřízenou městskou policii, proto jsme si museli projekt APK tak trochu vybojovat. Původní vize byla taková, že si Martin a Lenka v průběhu vykonávání služby dodělají vzdělání a časem se tito asistenti přetransformují v městskou policii. K tomu nakonec nedošlo, a tím pádem jsme byli jedno ze tří měst v ČR, které spolupracovaly jen se státní policií. To nám tak trochu zlomilo vaz, jelikož Policie ČR má spoustu jiných úkolů. Rajón, ve kterém působí, tvoří dalších sedm obcí, takže obvodní oddělení na projekt APK nemělo dostatečnou kapacitu. Asistentům také nemohla být prodloužena pracovní smlouva, jelikož projekt APK je nově nastaven tak, aby asistenti spolupracovali s městskou policií. V posledním roce jsme vlastně projekt APK hradili z vlastních zdrojů. K prvnímu září 2016 oba asistenti dostali novou pracovní nabídku, a jelikož jsme se nerozhodovali o skříních, ale o lidech, tak jsme jim umožnili, aby ji využili.

Jakou jinou podporu prevence kriminality plánujete, když jste přišli o asistenty?
Já osobně nemohu mluvit za politické vedení města, ale náš největší probíhající preventivní projekt je volnočasový klub pro děti a mládež. Mladí z klubu třeba vyzdobili prostory nádražní čekárny, kterou nám za tímto účelem poskytly České dráhy. To znamená, že se nám do značné míry podařilo mladým lidem, kteří se pohybovali bezcílně po ulicích, nabídnout místo, kde mohou trávit volný čas podle svého. Dále se rozvinul projekt školního klubu, za to jsme rádi. Podařila se integrace bývalé krajské praktické školy do základní školy, kterou do té doby zřizovalo město. Tím se nám podařilo zbourat velkou bariéru, která tady v sociální oblasti mezi těmito školami byla.

S jakým druhem kriminality se potkáváte nejčastěji a jaké máte opatření pro tuto část kriminality?
Já jsem tu zažil pouze dvě období, kdy byla situace více vyhrocená. Teď bych řekl, že je to takové klidnější, kdy se můžeme bavit o tom, že někdo někde někomu něco rozbil, že se někdo pohádal nebo že se popral. Největší problém, který tady pociťujeme, je kvetoucí drogová scéna, ale ta je de facto nepostižitelná. Na podnět naší bývalé sociální pracovnice se město rozhodlo situaci s drogami řešit pomocí terénního programu organizace Světlo.

V čem jste narazili na své limity?
Moc se nám nedaří navázat větší míru spolupráce s výchovným ústavem. Snažíme se ale bourat vzájemné bariéry zapojováním studentů-kuchařů z výchovného ústavu do přípravy městských akcí a tak podobně. Dále město připravuje projekt Bydlení na zámku, což je projekt na zřízení nového sociálního bydlení. Prostě se snažíme netvořit nové bariéry a pracovat s lidmi bez předsudků a tomu, kdo potřebuje pomoc, ji nabídnout. V období největšího rozmachu jsme vytvořili něco kolem 60 pracovních míst veřejně prospěšných prací. Pomáhají nám vydatně i dvě městské společnosti Technické služby Žlutice a Lesy Žlutice. Firma Lesy Žlutice je nositelem titulu Ethnic friendly zaměstnavatel. V obou společnostech se nehledí na etnicitu.

Jak probíhala výstavba nových malometrážních bytů a podpora rekonstrukce obytných objektů?
My jsme v tomhle tom úplně na novém začátku, protože jsme předtím investovali do oprav bytových domů, kde se udělaly jen základní opravy. Teď ale poprvé chce město přistoupit k tomu, že by nějaký bytový dům systematicky zrekonstruovalo na sociální bydlení. Chtěli bychom vytvořit šest ekonomických bytů.

Jak se snažíte zlepšit vztah obyvatel k životnímu prostředí jejich města?
Každoročně několika akcemi pro veřejnost, které se zde konají při příležitosti Dne Země nebo kampaně Clean up the world (Ukliďme svět). Do nich se tradičně zapojuje místní škola nebo třeba i výchovný ústav či jiná školní zařízení. Také tady čistíme řeku Střelu. Vybudoval se sběrný dvůr a rozšiřovali jsme možnosti třídění odpadů. I v této oblasti si myslím, že jsme společně udělali kus práce.