Štěpán Ripka: Pokud ubytovny koupí stát, prospěje to zase pouze byznysmenům s chudobou
Ubytovny by podle zástupce ombudsmanky Stanislava Křečka měl nyní začít
provozovat stát, protože se jedná o nemravný byznys, který nikdo jiný nevyřeší.
Zní to celkem logicky – máme zde problém, stát by se měl postarat o jeho řešení.
Co však problému předcházelo?
V roce 2007 dostalo ministerstvo pro místní rozvoj za úkol připravit zákon o
sociálním bydlení – úkol nikdy nesplnilo. V roce 2008 pod vedením Jiřího Čunka
vznikla koncepce, která navrhovala rozdělit obyvatele sociálně vyloučených
lokalit na tři skupiny, zcela v intencích dělení 50. let na „civilizované“,
„částečně civilizované“ a „necivilizované“. Těm prvním měla být nabídnuta
možnost žít mimo lokalitu, druhé skupině (to jsou ti, kteří mají pouze „občasné
výkyvy v morálce a v chování“) sociální práce a třetí skupina měla být zavřena
právě na ubytovnách, kde by byla převychována.
Nepřehlédněte:
Objevil se zde však závažný problém: byl to pouze sociální
pracovník z 50. let, kdo by byl ochoten své klienty takto rozdělovat. Nelze
totiž předem určit, kdo a kdy se dostane do problémů, proto ani není možné lidi
takto klasifikovat a podle zahraničních výzkumů to neumějí ani sociální
pracovníci. Koncepce byla smetena ze stolu. Jediné, na čem se opravdu pracovalo,
byl rozvoj ubytoven, které se právě od roku 2008 kvůli absenci sociálního
bydlení (MMR) a špatně nastaveným dávkám na bydlení (MPSV) dostaly až do dnešní
podoby.
Navrhujeme posunout se z 50. let do roku 2014. Za stejné peníze umíme
nenechat lidi spadnout na dno.
Začátkem minulého roku publikovalo ministerstvo pro místní rozvoj tendenční
„studii“, která měla ukázat, že kolem ubytoven je nepravdivá mediální mlha a že
jsou ve skutečnosti vhodné pro dlouhodobé bydlení chudých. Zaměstnanci MMR spolu
s pracovníky Ústavu územního rozvoje šli do „terénu“ a zeptali se šesti majitelů
a provozovatelů (sic!) ubytoven, jak se lidem u nich bydlí, například zda jsou
dodržována jejich práva. To, co se od majitelů dozvěděli, pak prezentovali jako
objektivní zjištění spolu s návrhem, jak by takové bydlení na ubytovně mělo
vypadat – dohled kamer, polovězeňský režim. Výzkum odmítla celá řada akademiků a
českých i mezinárodních organizací. MMR na kritiku odpovědělo jediné – nešlo o
výzkum, ale o pouhou „anketu“.
Nepřehlédněte:
Zaměstnanci MMR, kteří mají na starosti bytovou politiku státu, v čele s bývalým
náměstkem Miroslavem Kalousem, pak rétoriku změnili. Od toho, že „ubytovny jsou
vhodné jako dlouhodobé sociální bydlení pro rodiny s dětmi“, přešli k
následujícímu: „Pokud na ubytovnách bydlí už tolik lidí, musíme se s tím smířit
a začít ubytovny podporovat.“ Přitom jaksi přešli fakt, že na ubytovnách jsou
nuceni lidé bydlet právě kvůli jejich dlouhodobé nečinnosti. Majitelé ubytoven z
plánů současné vlády pochopili, že jejich byznys bude dříve či později na
ústupu, a tak se objevuje myšlenka, že ubytovny by od nich měl stát koupit. Tuto
myšlenku vyslovil zástupce ombudsmanky. Z diskuse se naprosto vytratily potřeby
lidí v bytové nouzi a oklikou se vracíme do 50. let, respektive k představě
Čunkovy koncepce. Nebyli to však sociální pracovníci, kdo označil
„necivilizované“, jak plánovala koncepce, ale „trh“ – rozuměj státní politika
protisociálního bydlení.
Pro pana Křečka i plánovače bydlení na MMR je problém vyřešen – lidé již na
ubytovnách bydlí, takže nyní je má stát koupit a provozovat sám. My navrhujeme
posunout se z 50. let do roku 2014. Za stejné peníze umíme 1) nenechat lidi
spadnout na dno, a když tam již jsou, 2) vytáhnout je nahoru do normálního
bydlení a normálního života. Základem je kvalitní, dostupný a nesegregovaný byt.
Členové Platformy pro sociální bydlení takových bytů provozují v celé ČR přes
170, to však zdaleka nestačí. Proto musí situaci řešit stát. Nákup ubytoven však
prospěje zase pouze byznysmenům s chudobou.
Vyšlo v Lidových novinách 12. 3. 2014, publikováno se
souhlasem autora
