Saša Uhlová: Zvířata ano, děti a cizinci ne

Když se na serveru Romea.cz objevila

minulý týden zpráva, že ústecké ubytovně odpojily Severočeské vodovody a
kanalizace dodávky vody, protože její majitel jim neplatil, objevil se pod ní
diskuzní příspěvek. Autorka nechápe, proč tam pořád ještě někdo bydlí, když tam
jsou problémy už delší dobu. Bytů k nájmu je prý dost.

Podmínky v předlické ubytovně s příslovečnou přezdívkou Prasečák jsou
skutečně strašné a nejen tam. Podobných ubytoven a míst, kde nikdo nechce žít,
přesto jsou plné, je v České republice celá řada. Po stěnách tam lezou štěnice,
nic tam nefunguje, majitelé jen vybírají vysoké nájemné a do objektů
neinvestují. Situace v Prasečáku se mezitím změnila, už chybí i vchodové dveře a
hrozí odpojení elektřiny. Lidé pomalu odcházejí, ale je pro ně obtížné nalézt
jiné bydlení. 

Otázka, proč neodejdou, když je nájemních bytů dost, míří k samému jádru
problému.

Diskriminace?

Během deseti posledních let jsme s manželem sháněli nové bydlení několikrát.
S jedním dítětem, se dvěma a s třemi. Nešlo si nevšimnout, že u mnoha inzerátů
je už předem napsané, že rodiny s dětmi nejsou vítané. A že i tam, kde nic
napsané není, jsou pravidla nepsaná. Podmínky k přijetí byly někdy opravdu
překvapující, v paměti mi utkvěla věta v nabídce pod bytem, který se mi líbil a
nebyl přehnaně drahý: „Zvířata ano, děti a cizinci ne.“ Žádný český Rom by při
přečtení inzerátu nepochyboval, že cizincem je míněn i on. 

Nestěhovala jsem se v posledních letech sama. Řada mých romských přátel
musela také opustit byt a sháněla se po novém. Jednou jsem přišla kolem
poledního ke své kamarádce a ta mi se slzami v očích vyprávěla, jak už byla
několikrát domluvená, ale když přišli s manželem na prohlídku bytu, tak jim
řekli, že byt už není k dispozici. Rozhodla se tedy říkat už rovnou do telefonu,
že jsou Romové, aby si ušetřila čas.

Majitelé a realitní makléři se jí do telefonu omlouvali, že v tom případě s
ní dále jednat nebudou, nebo telefon rovnou zavěsili. Neměla sílu telefonovat
dál a tak jsem se jí nabídla, že ji vystřídám. Až do večera jsem telefonovala se
stejným výsledkem. Pak ještě další den, až mi také došla trpělivost. 

Majitel bytu nebo domu nemusí být sám přímo rasista, potřebuje mít byty v
domě obsazené a nechce mít problémy s ostatními nájemníky, kteří se při
přistěhování Romů do domu dokážou často občansky nebývale angažovat. 

Problémy nejsou jen s pronájmy. Stane se občas, že si romská rodina chce byt
koupit, i zde však často naráží na problém, neboť jejich přítomnost prý snižuje
hodnotu okolních bytů. Tato překážka se nevyhýbá ani smíšeným párům, protože i
za jedním Romem v domácnosti se prý „potáhnou další“. 

Kam to vede?

Romské rodiny zoufale shánějící bydlení se přirozeně stávají často obětí
nejrůznějších spekulantů a podvodníků. Už ani nedokážu spočítat, kolikrát mi v
posledních dvaceti letech volali zoufalí známí či přátelé, kteří zaplatili dva
pronájmy a kauci dopředu, a majitel jim pak nedal klíče od bytu. Na vlastní oči
jsem viděla krásně zrekonstruované byty, ze kterých majitel ihned po
rekonstrukci rodinu vyhodil. Zřejmě proto, že Cikáni pálí parkety. Bydlení v
ubytovnách je tak drahé i proto, že jejich obyvatelé nemají na výběr.
Nechtějí-li přijít o děti, někde bydlet musí. 

Nevidím svět růžovými brýlemi, jak si většina čtenářů při čtení mého sloupku
jistě myslí. Samozřejmě velmi dobře vím, že je mnoho romských rodin, se kterými
lze v domě bydlet jen obtížně. A čím déle bydlí po ubytovnách a v podivných
nájmech v barácích hrůzy a neustále se stěhují, tím je naděje, že se integrují,
že budou umět vůbec hradit nájem, nižší. Jejich děti se ve škole pochopitelně
příliš dobře neučí, socializují se v pochybných partách a jejich rodiče už
ztratili poslední zbytky motivace.

Drogy, alkohol, závislost na automatech, prostituce a krádeže jsou v těchto
místech rozšířené. Je mnohem snazší do toho spadnout, než se tomu ubránit, když
v takových podmínkách bydlíte. Mnohokrát jsem strávila řadu dní a nocí v
místech, kde bych nechtěla bydlet ani za nic, a už vůbec bych nechtěla, aby v
takovém prostředí vyrůstaly moje děti. Problém je, že tam nechtějí bydlet ani
Romové, kteří tam bydlí a že je v české společnosti malá vůle rozlišovat, což má
za následek, že sociálně vyloučených Romů přibývá. A přibývá i míst, kde není
dobré vyrůstat.  

Můžou si za to sami

V rozhovorech o diskriminaci na trhu bydlení mi názoroví oponenti často
tvrdí, že v ČR žádná diskriminace není. Když jim na základě četných osobních
zkušeností odargumentuju, že se mýlí, odpovědí mi: ale když oni si za to můžou
sami. Jak přesně ale si za to můžou? Rodiny s dětmi jsou opravdu o něco
hlučnější než nájemníci, kteří děti nemají, nebo bydlí dokonce úplně sami. V
domě, kde bydlím v současné době, jsme jediní, kdo nějaké děti má. Protože mám
ráda společnost a nemohu chodit večer často do hospody, navštěvuje mě řada
přátel. Dohromady nadělá naše domácnost určitě nejvíc hluku z celého domu. Děti
dupou, i když je vedu k tomu, aby se vznášely, jsou hlasité, i když je učím v
domě šeptat, a chodíme často otevírat návštěvám. Sousedé, kteří si vypijí mozek
v hospodě, a dovrávorají nad ránem domů, jsou mnohem lepší spolunájemníci. 

Romské rodiny jsou často početnější a zde je předtucha, že nebudou úplně
neviditelní a neslyšní, správná. Jenže problém najít bydlení má třeba i postarší
romský pár, který má děti dospělé a hrozí jen občasná návštěva vnoučat. Ba
dokonce i singles, a to i ti, kteří mají rodinu daleko a nehrozí návštěvami
vůbec. Setkávají se tu tedy problémy dva. Jednak skutečnost, že česká společnost
je poměrně dost nepřátelská vůči dětem (zejména pokud je jich více než dvě) a
větším rodinám a pak předpoklad, že když se jedná o Roma, budou z toho problémy.
Dokázat opak je pro jednotlivce obtížné, pro rodinu ještě obtížnější.

My máme v současné době děti čtyři. Když si představím, jak by se na to
tvářili majitelé bytů, jsem ráda, že už se nemusíme stěhovat. A taky si říkám,
že je velké štěstí, že jsme tak příkladně bílí, to nám život usnadňuje. Protože
kdybychom byli Romové, mohli bychom si za to sami.

Publikováno ve spolupráci s
Deníkem Referendum