Sabina Badžová: Skoč, křídla roztáhneš cestou

Když měla jít na základní školu, její maminka se postavila těm, kteří říkali, že na to nemá. Místo praktické tak vychodila běžnou základku, vystudovala obchodní akademii a právě dokončila druhý ročník na Vyšší odborné škole informačních služeb. Miluje umění a tanec, ráda pomáhá ostatním. Tak jsme se také poznaly – několik měsíců jsme spolu dojížděly na jednu praktickou školu nedaleko Prahy doučovat sociálně znevýhodněné děti. Až teď, když jsme se setkaly v horkém červnovém odpoledni k rozhovoru, mě napadlo se zeptat, jestli má nějaké oblíbené motto, kterým se v životě řídí. „Mám. Skoč, křídla roztáhneš cestou,“ říká třiadvacetiletá SABINA BADŽOVÁ.

Studuješ zajímavý a ne úplně běžný obor – Služby muzeí a galerií. Proč sis vybrala zrovna muzea?

Původně jsem se hlásila na policejní akademii, ale tam jsem se nedostala. Na téhle škole bylo v srpnu druhé kolo zkoušek a přihlásila se tam i kamarádka. Když jsem se dozvěděla, že je tam přímo obor Služby muzeí a galerií, tak jsem byla hrozně ráda, že mě na tu policejní akademii nevzali. Mám blíž k umění a historii a jsem moc ráda, že na téhle škole jsem a hrozně mě to baví.

V únoru také vyrážíš na čtyřměsíční stáž do španělské Malagy.

Ano, bude to pracovní stáž v některém muzeu nebo galerii. Ještě nevím, v jakém přesně, ale pravděpodobně by to mohlo být Muzeum moře. Zkusím si práci v muzeu a mám možnost si pobyt o měsíc prodloužit, ale asi to neudělám, protože v červnu máme absolventské zkoušky a chtěla bych je mít co nejdřív za sebou.

Vedla tě ke studiu rodina nebo ses rozhodla sama?

Byla to asi mamka. Mě a sestru dala do základní školy, přestože jí přemlouvali, ať nás pošle na praktickou, že na tu běžnou nemáme. Stála si za tím. Chodily jsme do školky, která byla částí té praktické školy. Mamka tam teď učí.

Než jsme se spolu potkaly díky doučování, měla jsi už spoustu zkušeností – doučuješ děti už sedm let. Tahle škola byla praktická – jaká to byla zkušenost?

Jiná, než znám. Překvapil mě přístup učitelů k dětem. Netušila jsem, že to takhle na škole může chodit a myslím, že to není ojedinělé. Byla jsem v šoku z toho, jak tam učitelky na děti křičely a někdy i sprostě. Na to jsem pak ještě dlouho myslela. Děti jsou prostě děti. Dospělý je ten, kdo by si měl umět poradit.

Co bylo naopak fajn? Na co si třeba ráda vzpomeneš?

Líbilo se mi, když ty děti měly chuť se zapojit, a když se zapojily všechny, tak bylo vidět, že měly i radost z toho, že se něco naučily. Někdy to třeba nedaly najevo, ale byly rádi, že se třeba umí pořádně podepsat. To mě třeba úplně překvapilo. To nebyly hloupé děti, které by spoustu věcí, které neuměly, umět nemohly. Když s nimi člověk pracuje, tak vidí, že to jde.

Co ale s tím? Co by se mělo udělat, aby se tohle změnilo?

Přiblížit veřejnosti romskou kulturu. Možná by to chtělo i víc romských učitelů. Mají větší povědomí o tom, jak romské děti žijí. A rodiče by se neměli bát dát své romské dítě do základky, kde je většina Čechů. Tam je podle mě velká chyba – chtělo by to, aby tam začali chodit a začlenili se. Na druhou stranu by jejich neromští spolužáci mohli pochopit romskou kulturu. Takhle jsem to měla na základce já. Moc Romů nás tam nebylo. Navzájem jsme se s ostatními dětmi poznali a rozuměli jsme si. Možná by to také chtělo změnit přístup některých učitelů. Já jsem těch, kteří by neměli předsudky, poznala jen pár.

Máš sama nějakou zkušenost s tím, že by se na tebe někdo koukal přes prsty proto, že jsi Romka?

To jsem zažila na základce i na střední. Na základce jsem to měla se spolužáky – ale nakonec jsme si to vyříkali, poznali se a byli z nás dobří kamarádi. Na střední to nebylo o spolužácích, ti byli v pohodě, ale spíš o učitelích. Cítila jsme to tak nějak skrytě. Měli jsme třeba učitelku na ekonomiku, která pak v hodině mluvila o tom, jak Romové jen využívají systém a dávky. A já ji přitom do té doby měla moc ráda.

Jak vnímáš tu atmosféru ve společnosti? Předsudky, nesnášenlivost vůči Romům…

Já si myslím, že tady nejsou lidi otevření těm jiným, ostatním národům a kulturám vůbec. Jsme za ostatním světem ještě zaostalí. Bylo mi třeba hrozně dobře ve Francii – bylo tam tolik různého etnika, bylo to prostě jiné. Zatímco tady to vidím, třeba při práci v muzeu, jak Češi kolikrát ohrnují nad cizinci nos. Nevím…soudit člověka jen proto, že je z jiné země…to je prostě úplný nesmysl.

Ta práce v muzeu je stejně zajímavá. K umění máš blízko i mimo výstavní síně, sama třeba fotíš. Čím tě fotografování oslovuje?

Líbí se mi, že můžu zachytit konkrétní okamžik. Každá fotka je vlastně jedinečná, ten okamžik už se nikdy přímo nezopakuje. Baví mě vymýšlet si různá témata, domlouvat se s lidmi na focení. A nejraději také lidi fotím. Teď to zkouším hlavně na analog, je to pro mě taková výzva. Dostala jsem k Vánocům ruský fotoaparát Lomograf Fish Eye – rybí oko. Lomografie se mi hrozně zalíbila.

Mně se tvoje fotky moc líbí. Pomýšlíš třeba na to, že by ses focení věnovala profesionálně?

Ráda bych, ale myslím, že v dnešní době je těžké se uplatnit jako fotograf. Fotí každý druhý a i ta technika okolo je drahá. Takže možná v budoucnosti. Ráda bych pak pokračovala ve studiu tvůrčí fotografie v Opavě. Ale kdo ví. Zatím fotím jen tak pro radost a uvidíme.

FOTOGALERIE

Taky tě baví móda – a hraje roli i na tvých fotkách.

Mám ráda kontrasty a to, jak jsou lidé na nich oblečení, je může podtrhnout. Když jsem třeba fotila kamaráda v opuštěné, polozbořené budově, měl na sobě oblek, vypadal uhlazeně a působilo to hezky. Většinou ale nechávám na lidech, co si s sebou na focení vezmou. Ale ano, móda mě baví a mám ji ráda. Hlavně tu z 50. a 60. let.

Co je tedy tvoje vysněná profese? Práce, kterou bys po škole chtěla dělat?

Chtěla bych pracovat s uměním. V muzeu nebo galerii. A kdyby to šlo, tak jako kurátorka nebo asistentka kurátora. Přímo organizovat výstavy nebo sbírat sbírkové předměty.

A co tvoje vlastní umělecká kariéra? Nechtěla bys mít třeba i svoje vlastní výstavy?

Napadlo mě, že bych si jednou otevřela kavárnu s uměleckou galerií, kde bych měla vystavené fotky. A také by tam zároveň byl taneční sál, kde bych vyučovala.

A to je tvoje další velká záliba – tanec. Jak dlouho se mu věnuješ?

Od malička. Začala jsem tancovat asi ve dvanácti, to jsem poprvé chodila na salsu k jednomu Mexičanovi a byla jsem tam jediné dítě. Tam jsem tančila asi rok, pak jsem si zlomila kotník a asi půl roku jsem tancovat nemohla. Kolem čtrnácti jsem začala chodit na street dance a v osmnácti na lady styling – salsu a ve dvaceti jsem se rozhodla znova pro párovou kubánskou salsu. Tu tančím doteď a ta mě baví asi nejvíc.

Účastníš se soutěží nebo si tančíš jen tak pro radost?

Spíš pro radost. Ona ta salsa kubana se závodně ani vůbec netančí, ale občas si lidi třeba pozvou tanečníky na vystoupení. Já jsem třeba několikrát tančila s kapelou Caribe. Dostala jsem od nich i nabídku učit zájemce na workshopu.

Kromě focení a tancování tě baví kontakt s lidmi i v práci – pracovala jsi v kavárně, čajovně, v kině, teď v palačinkárně a muzeu. Jak je to s tvou zálibou v cestování? Hrají lidé roli i tam?

Zatím jsem toho moc neviděla, ale mám strašně moc plánů. Nejdál jsem byla asi ve Francii, v Paříži. Určitě bych chtěla navštívit Asii, láká mě třeba Kambodža, Thajsko, Bali, Indonésie…Evropa ani tak ne. Chtěla bych tam zkusit i práci, až budu mít po škole. Přitahují mě na tom právě ty jiné světy, jiné kultury, mentality. Ráda je poznávám.

A co romská kultura…dodržujete doma romské stradice a zvyky?

Ano, díky babičce. O Velikonocích a Vánocích dodržujeme různé zvyky. Babička třeba bere Velikonoce mnohem vážněji než Vánoce, je věřící. Romsky rozumím, ale dělá mi problém mluvit. Rodiče na nás romsky nemluvili, když jsme byli malí. Je nás pět – mám ještě bráchu a tři sestry. Mamka nechtěla, abychom třeba měli přízvuk, abychom pak neměli problémy ve škole. Ale zrovna jsem si našla učebnici romštiny a chystám se učit.

Jsi typ člověka, co rád pomáhá ostatním. Měli by podle tebe Romové, kterým se podařilo něco dokázat, pomáhat ostatním Romům? Nebo podle tebe člověk nemá, jen proto, že je Rom, povinnost někomu dalšímu pomáhat…co si o tom myslíš?

Já myslím, že to záleží na tom konkrétním člověku, jestli se rozhodne pomáhat nebo ne. Určitě bych mu to nezazlívala a já bych třeba pomáhat chtěla. Chtěla bych třeba učit děti tančit a motivovat je přes to ke studiu a podobně.

Věříš na osud?

Věřím. Mám ho vytetovaný na krku.

Bez čeho nebo bez koho by ses na světě neobešla?

Na prvním místě by byla rodina. Na druhém přátelé. Na třetím tanec.

Bez čeho by ses obešla úplně klidně?

Obešla bych se bez některých lidských vlastností. Třeba bez hlouposti a závisti. Obešla bych se bez existence nemocí a chytrých mobilů. Sama mám starý telefon jen na esemesky a na volání, snažím se netrávit tolik času na internetu.

Shodly jsme se, že se nám líbí stejný citát od Paula Coelha o poslání. Kdybys měla říct, jaké je tvoje poslání, co by to bylo?

Nejspíš být tu pro druhé a žít naplno. A lidem bych vzkázala, ať neztrácejí víru sami v sebe, ať mají sny a prožívají svůj osobní příběh.

FOTOGALERIE