Rozhovor radia Wave s Paulem Polanským: Český národ nechce Lety ukázat jako Lidice
V roce 1994 zaměstnával českou ambasádu ve Washingtonu a později i
ministerstvo zahraničí článek o americkém badateli Paulu Polanském,
který v archivech náhodou narazil na zmínku o koncentračním táboře pro
Romy v Letech u Písku z druhé světové války. Byl zřízen ještě
československou vládou a sloužily tam české stráže. Podle svědectví
přeživších se chovaly hůř než německé. Polistopadová společnost nebyla
připravená něco takového přijmout, a tak se snažila všechno ututlat,
tvrdí Polansky. Jako jediné české médium se tématu věnoval časopis
Respekt, téměř rok po jeho reportáži přece jen vláda v Letech vztyčila
pomník.
Pietní akci, kterou vedl tehdejší prezident Václav
Havel, ale narušil nevábný pach z prasečí farmy stojící na místě
památky holocaustu. Téměř po dvaceti letech tam farma stále je a
Polanského kniha Tábor smrti Lety, která vychází v češtině až teď, by
mohla vyvolat další bouři otázek, pochybností a obviňování, alespoň
podle předmluvy Petra Pitharta. Rozhovor s Paulem Polanským přineslo radio Wawe.
Můžete ještě jednou převyprávět příběh, jak jste se o táboře v Letech dozvěděl?
Od
roku 1971 jsem každý rok zkoumal v třeboňských archivech svůj rodokmen.
Mí příbuzní pocházeli z jižních Čech – z Protivína a Vodňan. Strávil
jsem dvacet let prací na vlastním rodokmenu a pak jsem začal dělat
genealogii jako byznys pro Čechoameričany. Ve Spillvillu v Iowě, kde
žije početná čechoamerická komunita, jsem zřídil výzkumné centrum a
skrz rodokmen jednoho českého Žida, který se do Ameriky dostal po
revoluci v roce 1848, jsem se dozvěděl o malé vesnici nedaleko Písku.
Začal jsem v Letech dělat výzkum a zjistil, že během druhé světové
války tam byl cikánský tábor. Někdo mu říkal převýchovný tábor, někdo
pracovní tábor, další zas koncentrační tábor a místní v okolí Let a
Orlíku mu říkali tábor smrti.
Také jsem přišel na to, že
třeboňský archiv má o tomto táboře 40 tisíc dokumentů. Pro mě to bylo
zjevení. Najednou tu byl tábor jenom pro Cikány, o kterém existuje 40
tisíc dokumentů. To musel být asi nějaký důležitý tábor, ne? Začal jsem
je procházet, pohltilo mě to. Neměl jsem to v plánu, skoro jsem kvůli
tomu nechal vlastní práce. Pak jsem nahrával, co o táboře říkají
místní, že tam nebyli žádní Němci, řídili to prý jenom Češi. To mi
otevřelo dveře k vyšetřování hrůz, které se v Letech odehrály. (…)
Přestože v knize
píšete o Václavu Havlovi jako svém hrdinovi, podle vás právě on v
otázce tábora Lety jako morální autorita selhal. Proč?
Našli jsme
víc než sto přeživších, ti nám ukázali korespondenci s prezidentskou
kanceláří, kde prosili, jestli by jim nepomohli, aby byli odškodněni za
to utrpení v Letech. On jim odepsal, že se na to podívá. Máme důkaz, že
kancelář dobře věděla o přeživších, ale mně odpověděli: „Nikdo
nepřežil.“ Později jsem shromáždil výpovědi víc než stovky přeživších,
kteří říkali, že Lety byly horší než Osvětim, že české stráže byly
horší než německé.
Časopis Respekt v říjnu roku 1994 napsal,
že se některá vaše „smělá tvrzení“ nezakládají na pravdě, ale přesto
pomohla otevřít téměř neznámou kapitolu české historie.
Nikdy jsem
neslyšel o žádném akademikovi, který by popřel výsledky mého bádání.
Profesor Ctibor Nečas z brněnské univerzity viděl některé dokumenty z
třeboňského archivu již v 70. letech a výsledky výzkumu i publikoval,
ale zdaleka ne tolik co já. Šel jsem daleko dál než on. Stále tvrdil,
že byl tábor řízený Němci. Ale i prezident Václav Havel v roce 1995
přiznal, že tábor byl provozován výhradně Čechy. Potvrdí vám to všichni
místní. Nečasův výzkum selhal na tom, že neudělal rozhovory s místními.
Existuje krabice s osobními dokumenty každého českého strážníka z Let –
lze dohledat, kde byl narozený, jestli sloužil u policie nebo armády,
všechno tam je. 91 českých strážníků sloužilo v Letech.
Česká média to z nám dostupných informací spíš přehlížela. Jak byla vaše zjištění přijata?
Když
vyšly články v americkém tisku, tak mi volala česká ambasáda, abychom
našli řešení společně. Na jednání do Prahy jsem jel s ředitelem
amerického muzea holocaustu ve Washingtonu a jedním členem amerického
Kongresu. Slíbili nám, že farma bude okamžitě odstraněna, že seženou
architekty, aby navrhli důstojný pomník a muzeum, a že sestaví skupinu
historiků z Karlovy univerzity k důkladnému prozkoumání dostupných
archivů. Když jsem ale řekl, že naší prioritou by mělo být vyzpovídat
přeživší, couvli. Chtěli zkoumat jenom dokumenty, ale já říkal:
„Dokumenty tam byly padesát let a budou tam i nadále, ale staří lidé
mají špatný zvyk umírat.“ Tím veškerá komunikace skončila. Nechtěli,
aby se vědělo, že někteří Češi pracovali v koncentračních táborech.
V
roce 1997 při pamětním setkání řekl Jan Ruml, že se zaslouží o
přesunutí prasečí farmy do jiné lokace. O sedmnáct let později se nic
nestalo. Jak se na to díváte?
Já říkám, že tam zemřely tisíce,
někteří zas stovky. Dokumenty ale jasně ukazují, že víc lidí zahynulo v
Letech než v Lidicích. Nemyslím si, že český národ chce Lety ukázat
jako Lidice. Myslím, že jakýkoliv český politik, který by se za to
postavil, by v příštích volbách propadl. Jako první věc nám ambasáda
slíbila, že farmu odstraní. V květnu roku 1995 jsem mluvil se starostou
Let, který se mi svěřil, že spěchají, aby se farmy zbavili – ne, aby ji
prodali, ale prostě někomu dali, chtěli si umýt ruce. Takže jsem volal
firmě, která farmu kupovala. „Uvědomujete si, že kupujete památkovou
oblast holocaustu, podle helsinské úmluvy bude muset být farma dříve či
později odstraněna, přijdete o své investice a bude zabavena vládou?“
řekl jsem do telefonu, i když jsem věděl, že ji nekupovali. Z druhého
konce drátu se mi někdo vysmál s tím, že je to nejlepší investice,
jakou mohli udělat.
