Rozhovor Antifa.cz s Jakubem Polákem: Romové potřebují respektování práva na vlastní způsob života a možnost o něm svobodně rozhodovat
Server Antifa.cz odstartoval
sérii rozhovorů o romské tématice. Prvním příspěvkem do diskuse je rozhovor
s Jakubem Polákem, který zemřel v úterý 25. září 2012. Rozhovor vznikal
postupně, nedlouho před jeho úmrtím.
Antifa: Cikáni do plynu? Rozhovor s Jakubem Polákem
S Jakubem Polákem o úskalích politické etno-reprezentace, romském hnutí,
„syndromu získané grantové závislosti“ nevládek, ale i o alternativách, které by
mohly fungovat.
Úvodní díl patří Jakubu Polákovi. Přijde nám svým způsobem symbolické
odstartovat cyklus rozhovorů o anticiganismu povídáním s člověkem, který se po
několik dekád snažil propojovat boj za práva Romů s mimo-parlamentní politikou a
přístupem jdoucím zdola a autonomně. Přestože Jakub Polák nedávno zemřel, žijí
jeho myšlenky, přístupy, činy, texty. S dozníváním situace v ostravském
Přednádraží a před možným „bouchnutím“ situace v ústeckých Předlicích opět s
naléhavostí ožívají jeho kritiky integračního paternalismu.
Ukazuje se totiž, že stát ani k němu přidružené vládní i nevládní organizace
situaci rostoucího počtu sociálně vyloučených lokalit řešit neumí. Jimi nabízená
a aplikovaná řešení většinou spíše slouží k pacifikování možných sociálních
konfliktů vzešlých z vyloučených lokalit. I proto je legitimní nebát se
poohlížet po alternativách, jež státní dozor ani dotace nepotřebují a jdou za
jeho limitované možnosti v této oblasti. Polák nabízí přístup, jež bourá
zavedené způsoby přemýšlení o sociálně vyloučených lokalitách a proto je pro
mnohé kontroverzní, pro další zase snílek.
Je vůbec možné menšinu reprezentovat na úrovni vysoké politiky?
V jednom z mých článků do A2 jsem se snažil nastínit problém etnopolitické
reprezentace Romů, jež systém zastupitelské demokracie politických stran ze
svého principu vyžaduje. Až na naprosté výjimky se nikdo z nich nemůže prokázat
ověřitelným, skutečně demokraticky získaným mandátem. Nehledě na to, že
většinový politický systém je z logiky svého fungování neochotný poskytnout
šanci pro vznik autentické a zdola budované menšinové reprezentace.
Prázdné deklarace o právech menšin místo prostoru pro ustavení skutečné
autonomie a samosprávy umožňují mocenským centrům majority manipulativně
vytvářet pseudoreprezentaci. Tu účelově podle momentální potřeby buď akceptují,
anebo naopak, když se stane nepohodlnou, delegitimizují.
Jak hodnotíš emancipační úsilí romských iniciativ?
Problém, který se týká prakticky všech romských organizací snažících se
vystupovat jménem Romů ať už na úrovni jednotlivých zemí, tak na mezinárodním
poli, je nedostatek legitimity, která by vycházela od zdola budované
demokratické struktury reprezentující prokazatelně zájmy romských komunit.
Opakované pokusy zastřešovat romské hnutí připomínají budování domu od střechy
na nedostatečných základech.
V současné době emancipační úsilí romských organizací spíše stagnuje, situace
Romů se nelepší, spíše naopak. Vzpomeňme, jak v roce 2000 byl na zasedání
Mezinárodního měnového fondu a Světové banky vyhlášen jako jeden z hlavních cílů
boj s chudobou. Evropské státy tehdy slavnostně vyhlásily tzv. Romskou dekádu,
během níž mělo být postavení Romů výrazně zlepšeno.V Česku vláda sociální
demokracie vyhlásila Program romské integrace, který ale přinesl přesně opačný
výsledek – prudký nárůst segregace, vznik více jak tří stovek ghett, do kterých
byla přesunuta zhruba třetina romské populace atp.
Jak si stojí nevládní organizace pracující s Romy v Česku?
Nevládní sektor je slabý a deformovaný přílišnou závislostí na grantech od
státu a nadnárodních nadací, případně sponzoringu velkých firem, které si tím
účelově snaží vylepšit svoje image. Nevládky dnes nestojí na práci dobrovolníků
ochotných soustavně se věnovat neplaceným aktivitám, ba i finančně podporovat
své sdružení, ale trpí tím, čemu říkám „syndrom získané grantové závislosti“.
Pravidla systému soutěže o granty a sponzory určují spíše zájmy donátorů než
objektivní potřeba. Znám celou řadu sdružení, které právě proto, že se snažily o
skutečně účinnou pomoc, se dostaly do sporu s orgány státní správy a přišly tak
o dotace, což vedlo k ukončení jejich činnosti.
Efekt činnosti nevládek snižuje zásadní chybnost koncepčního přístupu, kterou
dokresluje podpora štěpení romských komunit a jednotlivých rodin. Podporováni
jsou ti nejsilnější a nejaktivnější, ctí se individuální vzestup, který zároveň
vyžaduje distanc od ostatních „méně přizpůsobených“. Místo aby existovala snaha
o podporu celé komunity, cíleně jsou z ní vytrháváni ti, kteří by jinak mohli
pomáhat ostatním. Ti jsou pak s cejchem beznadějných případů „nepřizpůsobivých“
ponecháváni napospas segregační politice místních samospráv a nejrůznějším
spekulantům s lidskou bídou.
Co podle tebe dále schází politickým aktivitám nevládek a
mimo-parlamentních iniciativ, které se zaměřují na podporu Romů?
Chybí dostatek politické vůle romských i pro-romských aktivistů odmítnout
stále převažující populistické lavírování, rázně odmítnout jak podléhání
předsudkům, tak přímé či nepřímé ospravedlňování přetrvávání či přímo posilování
diskriminačních přístupů. Cesta ke zlepšení postavení Romů vede podle mého soudu
nikoli přes asimilaci, ale naopak přes důslednou emancipaci. Znamená to přijmout
takové cíle a politický program, který jim vrátí hrdost a důstojnost, přestane s
nimi jednat jako s objektem manipulace.
Romové potřebují nikoliv paternalistickou péči, ale respektování práva na
vlastní způsob života a možnost o něm svobodně rozhodovat. Jestliže jim k tomu
majoritní společnost dá prostor a umožní vlastní samosprávu, teprve tehdy
získává právo požadovat po nich odpovědné jednání. Připomínám, že k obdobnému
stanovisku se dopracovala i Charta 77 ve svém dokumentu z 80. let minulého
století.
Co podle tebe brání kladení většího důrazu na samosprávu namísto
integrace?
Příčiny, proč emancipační snahy Romů na mezinárodní úrovni i v jednotlivých
státech selhávají, lze hledat jak u majority (předsudky a jejich vliv na postupy
politické reprezentace), tak u Romů samotných. Není to ale ona dokola omílaná
„nepřizpůsobivost“, která je jen novou variací na věčné téma rasismu a
xenofobie. Po světě žijí vedle sebe komunity s daleko většími kulturními
rozdíly, nemluvě o právech zaručených mezinárodními úmluvami.
Problémem je nedokončený a zablokovaný proces zformování Romů jako národa a tím
i schopnosti hájit své zájmy nejen jako jednotlivci, ale i jako celek.
Předpokládá to ovšem ustavení dostatečně legitimní a sebevědomé reprezentace.
V minulosti se již mezi Romy začaly s určitým zpožděním v porovnání s vlnou
národních obrození v 19. století objevovat osobnosti, které bychom mohli vnímat
jako národní buditele. Evropou dokonce kolovala i myšlenka oficiálního ustavení
Cikánské autonomní oblasti, kam by se Romové mohli dobrovolně přestěhovat a mít
vlastní samosprávu. Stalinismus ovšem tuto ideu stejně jako jiné emancipační
snahy zdeformoval až k praktické likvidaci.
K nám pak v roce 1948 přinesl už naprosté popření romské svébytnosti.
Oficiální doktrína uznávala Romy pouze jako „obyvatelstvo cikánského původu“,
které je třeba urychleně začlenit v rámci úsilí o zglajšaltování celé
společnosti.
V současnosti platné mezinárodní úmluvy zaručují národnostním menšinám právo na
vlastní nejen kulturní, ale i politickou samosprávu a další práva jako školní
výuku v mateřském jazyce, možnost sdružování se přes hranice států, atd. Bohužel
konkrétní zákony to formálně deklarují, ale vytváření prostoru pro jejich
naplnění nijak nepomáhají. Ten by si musela vydobýt svým aktivním postojem sama
menšina. Státní i evropští úředníci a většina politiků její vznik blokují. Místo
podpory demokratického procesu jejího vzniku, svým výběrem ustavují jakousi
pseudoreprezentaci z osob ochotných působit jako převodové páky moci. V případě
potřeby je pak mohou kdykoli delegitimizovat.
Rezignaci Romů prohlubuje zkušenost se selháváním zastupitelské demokracie a
právního státu, nahrazované klientelismem a korupcí. Přesto pro Romy nevidím
jinou cestu než prosazování skupinových práv a program společenské samosprávy s
možností samostatného hospodaření a spravedlivého rozdělení společenských
prostředků ve všech oblastech života, navazující na romské tradice, ale
prosazovaný demokratickými prostředky, aby byla vyloučena manipulace a zneužití
moci. I kdyby se nakrásně sebevíce snažili „přizpůsobit“ a asimilovat, nemůže se
jim to podařit. Předsudky majority jsou příliš silné a potřeba náhradního
nepřítele je ještě silnější.
SOUVISEJÍCÍ ČLÁNEK: „Cikáni do plynu?“ Argumenty proti anticiganismu
