Romové v populární kultuře: Je na čase přestat užívat motiv stereotypního "Cikána" a "Cikánky"

Když se blíže podíváme na pojetí Romů v populární kultuře, zcela zřetelně se
ukáže, jak živoucí je stále diskriminace vůči nim. Ve Spojených státech má
podobu odlidštění anebo rovnou popírání. Romové nejsou považováni za skutečné
osoby, ale stvoření z pohádkových knih a fantaskní výmysly.

V Evropě hraničí diskriminace s podmínkami apartheidu s nápisy v oknech, které
říkají „Cikánům vstup zakázán“, odděleným školstvím a politikou vracení do zemí
původu, jako jsme viděli ve Francii, která posílá rumunské Romy zpět do
Rumunska. V obou kulturách jsou Romové viděni stereotypně jako někdo, jehož
životním stylem je kriminalita, tuláctví a unášení dětí.

Romská spisovatelka na volné noze, učitelka, poradkyně a redaktorka Jessica
Reidy napsala na toto téma esej, která se objevila jako sloupek Expanded
Universe. Reidy studovala na Státní universitě na Floridě magisterská studia s
uměleckým zaměřením, konkrétně obor psaní, a dosud publikovala v časopise
Narrative Magazine v kategorii „Povídka týdne“, dále v The Los Angeles Review,
The Missouri Review a dalších. Pracuje jako hostující profesorka v komunitě
kreativního psaní Cambridge Writer’s Workshops a současně také jako hlavní
redaktorka pro organizaci VIDA: Women in Literary Arts, umělecká redaktorka
literárního časopisu The Southeast Review a redaktorka časopisu Quail Bell
Magazine. Reidyové esej „Síla Romů (Cikánů) v literatuře science-fiction a
fantasy“ vysvětluje, proč se „v literatuře, populární kultuře a propagandě vlád“
neustále objevují stejná stereotypní „zavádějící zobrazení Romů jako někoho
nelidského“. Tyto ploché, vedlejší postavy přerůstají své příběhy a nesprávným
způsobem určují to, jak jsou Romové ostatními vnímáni ve skutečném světě.

Spíše než jako ucelené, realistické postavy, jejichž etnický původ je jedním z
aspektů jejich osobnosti, bývají Romové znázorňováni pouze podle stereotypů,
čímž vznikají postavy, které jsou špinavé, mají nízkou inteligenci, nemorální
chování a nadpřirozené schopnosti. Jak píše romský vědec Dr. Ian Hancock z
Univerzity v Austinu v Texasu ve svém článku Původ a funkce obrazu Roma v dětské
literatuře (The Origin and Function of the Gypsy Image in Children’s
Literature):

Související článek

Lidia Ostałowska v Praze aneb „Romové, nebo Cikáni?“

ROMEA

…Romové se [v literatuře] objevují poměrně často – avšak nikdy jako postavy,
které jsou náhodou mimo jiné také Romové, ale protože jsou Romové a protože
slouží konkrétnímu účelu. Obecně je tímto účelem ukázat je ve třech podobách:
Cikán jako lhář a zloděj ať již vlastnictví anebo dětí (obzvláště) neromského
původu, Cikánka jako čarodějnice nebo kouzelnice a Cikán či Cikánka jako
romantické postavy.

Když se setkáte s postavou Roma (anebo ji budete vytvářet), zeptejte se sami
sebe: Je jeho původ součástí hlubší povahy jeho osobnosti anebo je právě jeho
osobnost definována pouze ‚cikánskými’ rysy? Odpověď bude často „ne – tyto
postavy byly stvořeny jako romské z konkrétního důvodu“.

Je snazší zredukovat celý národ do jednoho stereotypu a dovolit tak těm, kdo
Romové nejsou, aby se mohli vyhnout střetu s bezprávím na Romech páchaným, jako
například ztracené životy v holocaustu, oddělený systém vzdělávání, miliony
žijící pod hranicí chudoby a cikánské tábory na okraji společnosti. Tím, že
popíráme existenci Romů, je možné ignorovat problémy na hlubší úrovni.

Pro přesnější ztvárnění Romů se můžeme obrátit zcela jistě jinam: k pracím
samotných romských spisovatelů. Jejich styl psaní je silně ovlivněn jejich
přetrvávající historickou zkušeností s pronásledováním a někdy bývá ztvárněn ve
fantaskních metaforách.

Reidy uvádí jako příklad povídku „Černý pátek“ od romské autorky Caren
Gussofové-Sumptionové publikovaný v časopise Fiction Vortex v červenci 2014.
Hlavní postava umí měnit svou podobu, avšak aniž by nad tím sama měla kontrolu,
což jí znemožňuje žít normální život. Kdo si to přečte, pochopí, že úsilí
vybalancovat v sobě nějak vlastní kulturu a potřebu asimilace se silně odráží v
historii Romů. Tak jako je postavě měnící svou podobu svět příliš malý, byli
také Romové posíláni ze společnosti do společnosti na základě vysvětlujících
tvrzení o vzácnosti zdrojů a přelidnění.

Další zmiňovanou prací je „Svatba v Osvětimi“ Rajka Đuriće. Podařilo se mi
nalézt pouze ukázku, ale Reidy krátce popisuje knihu jako „hrůzostrašný horečný
sen, který obývají bohyně a ti, kdo mění svou podobu, a který je prostě
posledním zábleskem imaginace romského chlapce pomalu umírajícího v
koncentračním táboře“. Tyto záblesky imaginace jsou však způsobem chápání
nepochopitelných událostí skutečnosti. Volnou předlohou vypravěčovy matka Kali,
která jej v jeho snech navštěvuje, je romská bohyně Sara Kali, jež je ochránkyní
utlačovaných lidí. Duchové měnící svou podobu, kteří se v příběhu objevují, jako
například vypravěčův bratr, jsou zde způsobem, jak uchopit svět, jenž naprosto
nerozumí Romům, a v němž je v tomto případě vypravěčův bratr zabit.

Ne všechny příběhy romských autorů mohou být automaticky zařazeny do žánru
„magického realismu“, ačkoli často užívají fantaskních metafor. Reidy sice ve
svém psaní fantaskní prvky využívá často, ale dává jasně najevo, že ve stylu
magického realismu nepíše. Prvky, jež užívá, jsou součástí skutečného romského
života formovaného jejich kulturou a vírou. Ať se jedná o oběti duchům a předkům
či božstva přicházející ve snech, v romské kultuře jsou to běžně akceptované
prvky. Nadšenci fantaskní literatury si mohou dílo užít, když budou mít na
paměti, že příběh má ještě jinou rovinu vyprávění.

Když se čtenáři rozhodnou uvěřit, že romská kultura neexistuje, potom je možné,
že jim v takových příbězích utečou jisté spletité roviny. Skrze literární tvorbu
mají Romové možnost změnit stereotypy, které je sužují po celé roky, a vyprávět
svůj příběh brutálně upřímným způsobem.