Robert Markovič se nakazil koronavirem a jako jeden z prvních bojoval o život. Nyní děkuje básní všem lékařům, kteří mu pomohli. Pomoc mu můžete i vy!
Robert Markovič, jeden z prvních pacientů, kteří bojovali o život v souvislosti s onemocněním COVID-19, napsal jako poděkování za záchranu života báseň, kterou věnuje všem lékařům a dalším lidem, kteří se o něj skvěle starali.
Podle vedoucího lékaře Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny VFN a 1. LF v Praze Martina Balíka byl Robert Markovič zasažen největší dávkou viru, kterou u pacientů dosud naměřili. Je zřejmé, že se nakazil několikanásobně od více zákazníků, které vezl během pár týdnů, aniž by o tom věděl. I přesto, že neměl velké šance na uzdravení, snaží se dnes Robert vrátit do normálního života.
Robertova životní situace se kvůli onemocnění velmi zhoršila. Proto se také nyní pořádá sbírka, která pomůže Robertovi dostat se z problémů, které ho potkaly po tom, co se vrátil z nemocnice. Ze 180 tisíc se zatím na stránce Znesnáze vybralo 22 240 Kč.
Sbírku pro něj založil dlouholetý redaktor České televize Richard Samko.
“Už více než 20 let pracuji v České televizi v redakci zpravodajství. Díky této práci jsem se dostal na nejrůznější místa a setkal s velmi zajímavými lidmi. Jedním z nich, který ovlivnil mou práci a pohled na život, je Robert Markovič,” vysvětluje důvody k založení sbírky Samko a dodává: “Koronavirus se podařilo porazit, jenže zdravotní trápení Roberta Markoviče propuštěním z nemocnice neskončilo. Stále je pod dohledem lékařů. Až 3x týdně musí na lékařská vyšetření – zejména na rentgeny plic, na vyšetření srdce a cév, odběry krve a na neurologii. Velké potíže mu způsobuje léčba dekubitu na prvé straně hýždě. Kvůli nákaze má i z části ochrnutou levou dlaň i prsty.”
Podle Samka Markovič ztratil nejen práci, ale musel odevzdat i auto, které měl pronajaté a nemohl si dovolit ho dál splácet. Když se potřebuje dnes dostat k lékaři musí si zajistit odvoz.
“Po seznámení s osudem a vážnými existenčními problémy Roberta Markoviče, jsem se mu rozhodl touto formou pomoci a dát tak naději celé Robertově rodině, aby mohli znovu dobře žít. Proto vás prosím o pomoc, abychom společně splnili jeden z jeho malých snů. Chtěl bych společně s vámi vybrat peníze na pořízení vozu,” řekl Richard Samko.
Zpravodajský server Romea.cz zveřejňuje báseň Roberta Markoviče v plném znění.
BÍLÍ ANDĚLÉ
Procitám a ztěžklá víčka s námahou pomalu otvírám.
To, co vidím není přirozené, až pak se dozvím, že vymodlené.
Ještě netuším, co se stalo. Má mysl i tělo spalo.
Dlouhé dny i noci mne smrt měla ve své moci
Vidím postavy v celém bílém. Je tohle snad Božím dílem,
který zkouší tak mou víru, nebo jsem se octnul ve vesmíru?
Záhy mi to zcela jasně dochází,
když muž v bílém ke mně přichází.
“Zdravím Roberte” a hned pokládá mi otázku.
Já však nedokážu vydat ani hlásku.
” Jak se cítíte” se mě ptá. Já odpovídám, jen tím, čím se dá.
Nemusím být znakové řeči znalec, abych vztyčil na prvé ruce palec.
“To jsem moc rád, byl jste na tom hodně špatně.”
A já najednou vzpomínám si už matně,
na sanitku a jízdu do nemocnice.
To ještě trochu fungovali moje plíce.
Teď už vím, že muž v bílém kosmonautem není.
Je to lékař Resuscitačního oddělení.
To on mne dostal ze stavu kritického,
jako jeden ze záchranářů života mého.
Je tak oblečen kvůli mé nemoci o niž
nevěděli ani nejstarší proroci.
Přišla nečekaně a zachvátila celou zemi,
že nakazím se, ani ve snu nezdálo se mi.
Pak přišel pro mne ten lepší den a
já postupně zbavován jsem trubice i hadiček z mého těla.
Konečně mohu mluvit a to mi radost dělá.
Krůček po krůčku se učím chodit,
dva bílí andělé mne musí vodit.
Mým snem není dokázat něco světu,
já chci jen sám si dojít na toaletu.
Žádná sláva mé první jídlo.
Než dojedl jsem, tak vystydlo.
Rozlévám a ztrácím skoro všechno ze lžíce,
vzala mi snad z rukou sílu i cit mrtvice?
Naštěstí tak tomu nebylo, jen
bezvědomí mne dost oslabilo.
A to mne čekají ještě další noviny, že
se vracím domů bez svaloviny.
Na levé ruce dlaň i prsty ochrnuté, a
to co bylo proležené to musí být uříznuté.
Na mých plících zůstaly mi jizvičky.
Má žena v kostele však zapaluje svíčky.
Děkujeme za můj život Bohu i mým bílým andělům,
na které nikdy zapomenout nemohu.
Že vděčím jim za svůj život, ať každý ví.
Vždyť o tom tahle báseň příběh vypráví.
O všech, co zde pracují a tehdy pracovali vím,
že kvůli mně i jiným vlastní život riskovali.
Tehdy mohl jsem jen kývat a ukazovat.
Teď mám tu možnost poděkovat.
Mými slovy ze srdce mého “DĚKUJI” za návrat života svého.
