Renata Berkyová: Referendum o rodině pod romským drobnohledem
V sobotu proběhlo v pořadí již osmé referendum na Slovensku, referendum "za
rodinu", které vzbudilo poměrně velký rozruch. Aliance za rodinu jako iniciátor
referenda strašila ohrožením slovenské rodiny a hovoří o porušování lidských
práv, svobody slova, tisku či o nucené ideologické sexuální výchově. Ideologický
nátlak však využili právě oni. Už vidím, jak se všechny ty houfy gayů a lesbiček
třesou před branami dětských domovů a žádají do péče "naše" děti.
Slováci mají v oblibě bulvár, rádi se podívají na farmářskou reality show a
popíjejí přitom "búrlivé víno". Romové (ideálně "osadníci") jsou proto jedním ze
zaručených témat, u nichž média sázejí na zájem.
Ještě před samotným plebiscitem, kdy se noviny plnily články o adopcích
homosexuálních párů a názory slavných osobností, se objevil i titulek, že
"Referendum o rodině není pro Romy zajímavé." Autor článku vycházel z vyjádření
Petra Polláka, zmocněnce pro romské komunity, a některých oslovených romských
politiků. Ti však upozorňovali na mnohem závažnější problémy, kterým dnes musí
Romové čelit. Článek navíc obsahoval i vyjádření Václava Kappela z Romské
iniciativy Slovenska, který se naopak chystal členy strany aktivně mobilizovat.
Je proto zřejmé, že titulek je zavádějící. A je také jasné, že jen zlomek
čtenářů článek skutečně rozkliklo.
Novinářská praxe se nejvíce ukázala po zveřejnění výsledků referenda. Na
jedné straně obecně nízká účast lidí nikoho nepřekvapila. Ostatně kromě
hlasování o vstupu Slovenska do EU a doprovodné masivní kampaně účast nikdy
nepřesáhla padesát procent, na druhé straně byli novináři uneseni z toho, že na
takovém Luníku IX. hlas romského lidu slyšet téměř nebylo. Diví se, že v
chudinské čtvrti, kde její sociálně vyloučení obyvatelé musejí čelit
existenciálním problémům, neřeší definici manželství.
A tak se místo faktu o celospolečenské nedůvěře vůči instituci referenda
novináři zajímají o to, zda v šalanských Seliciach nebo východoslovenských
Šarišských Michaľanoch vyjádřili svůj názor právě Romové. A místní členové
komisí ochotně odpovídají a hodnotí romský zájem o rodinu.
Bohužel jsou však Romové zajímaví jen do té míry, do jaké to nijak nezasahuje
do života Neromů. Další, mnohem závažnější věcí – mimo nezájem o referendum či
téměř nulovou informovanost v odloučených lokalitách a tendenční články – je
přehlížení skutečného porušování práv, o které se tak vehementně opřela Aliance.
Právo dítěte na vzdělání, které kvalitativně rozvíjí osobnost člověka, je na
Slovensku nejen v souvislosti s romskými dětmi přehlížené, ale často i
porušované. Děti se ocitají v segregovaných třídách, školách a dokonce i
vesnicích, kde neromští rodiče raději vozí ratolesti do školy vzdálené o tři
vesnice dál, jen aby ty jejich děti nemusely být s "cikánskými".
Sousední Česko, které je udáváno jako nebezpečný příklad uzákoněného
registrovaného partnerství, má dokonce prohraný případ ve Štrasburku, v němž
diskriminovala dvacet romských dětí při nástupu do základní školy. Téma
rovnoprávného vzdělávání je ale pro slovenskou společnost zřejmě příliš.
Obzvlášť, když se týká Romů (!), o kterých se přece ví, že "jsou to vyžírky
státu". Myslím, že není třeba velké analýzy k tomu, abychom zjistili, co
představuje skutečnou hrozbu pro společnost.
A tak bychom možná měli volat po výchově našich dětí k větší toleranci a
přátelství vůči jiným, a zvláště k menšinám, než se vůči nim vyhraňovat či
dokonce podněcovat k jejich nesnášení.
